KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Válka na Ukrajině a z ní plynoucí hrozby zatlačily do tvrdé defenzivy všechny, kteří si mysleli, že svět nebo alespoň Evropa se mohou obejít bez válek. Je ale opravdu evropský pacifismus po ruské agresi definitivně odsouzen k zániku? Odpověď na tuto otázku je mnohem složitější, než by se mohlo zdát.
Pouze jedna věc je totiž jistá. Ti, kteří po zkušenostech s ruskou agresí na Ukrajině odmítají novou vlnu zbrojení, nebo ji alespoň nepodporují, jsou obecně považováni za naivní jedince, nepřímo podporující Putinův režim. Ten, kdo se nedokáže bránit, nemá v dnešním světě (ani v Evropě) naději na „přežití“.
V mnoha ohledech je toto tvrzení pravdivé, těžko si lze představit, jak se Ukrajinci, případně jiný národ, brání bezskrupulózním ruským agresorům s květinami v ruce. Druhou otázkou ale zůstává, zda se máme kvůli současné válce na Ukrajině a z ní plynoucích hrozeb smířit s tím, že se Evropa a svět vrátí k závodům ve zbrojení, militarismu a „branné výchově“, prostě k permanentní přípravě na další válku. Je to opravdu nevyhnutelná součást naší budoucnosti?
Na první pohled se zdá, že ano. Nepřímým důkazem může být i zřetelný posun v myšlení některých českých „pacifistů“ nebo obecně „odmítačů“ vojny. I známý ekologický aktivista Jan Rovenský, který přiznává, že se v devadesátých letech „vykroutil“ z vojenské povinnosti simulováním psychických potíží, najednou (s nadsázkou řečeno) zahodil „modrou knížku“ a přihlásil se k aktivním zálohám. O svém myšlenkovém posunu napsal dokonce pojednání.
A těch, kteří takzvaně zahazují modré knížky a hlásí se ke „službě vlasti“, je mnohem víc.
Většinou tvrdí, že jim ruská agrese otevřela oči a oni dospěli k závěru, že musí nějak přispět k přípravě obrany země proti možné válce.
Co je to vlastně pacifismus?
Jenže základní otázka nezní, zda se má současná Evropa všemi možnými prostředky bránit současné i případné další ruské agresi (odpověď je jasná), ale spíše zda by se měla společnost i do budoucna znovu všeobecně militarizovat. Tedy si prostě zvyknout na to, že mír, jakkoliv dlouhý, je jen přípravou na další válku. I poté, co válka na Ukrajině (doufejme) skončí, bude třeba zbrojit a znovu zbrojit, cvičit děti i mládež a na každou snahu omezit zbrojení odpovídat: „Zapomněli jste už na Rusko a Ukrajinu? Musíme být připraveni!“
Jakkoliv se ale tento koncept permanentní přípravy na válku zdá v tuto chvíli smysluplný, nejméně naivní a většinou společnosti všeobecně přijímaný, naráží hned na několik problémů. Jednak v časech míru začne ochota k permanentní branné výchově a přípravě rychle klesat a ti, kteří takzvaně „zahazují modré knížky“, se k nim po čase zase rádi vrátí.
A je také otázkou, zda je opravdu přezbrojování tou největší zárukou stability a míru v duchu hesla: silného se každý bojí. Přetlak výroby a vývozu zbraní vždy vede k tomu (jako například při konfliktu v Libyi), že se zbraně dostanou dál (v tomto případě do střední Afriky) a přispějí k rozdmýchání dalších konfliktů.
V této chvíli je proto na místě otázka, jaké řešení nabízí dnes tolik opovrhovaný pacifismus. I o něm totiž panuje řada mýtů. Existuje hned několik druhů pacifismu, včetně těch, které nevylučují sebeobranu. V zásadě však všichni pacifisté odmítají tezi, že války jsou věčné, nikdy jim nejde jako prostředku k řešení konfliktu úplně zabránit a je naopak nutné se na ně připravovat. Zastánci pacifismu jsou naopak přesvědčeni, že světové společenství může najít způsob, jak řešit spory a konflikty bez válek, a tedy i bez neustálých závodů ve zbrojení.
Česko si povídá. Zapojte se do diskuze s těmi, kdo svět vidí jinak než vy, a vystupte ze své názorové bubliny.
Stačí odpovědět na pár otázek. Informace o projektu zde.
