Zahradník: Experiment, který nemá obdoby. Euro je dnes nadějný mladík s bohatými zkušenostmi | info.cz

Články odjinud

Zahradník: Experiment, který nemá obdoby. Euro je dnes nadějný mladík s bohatými zkušenostmi

KOMENTÁŘ PETRA ZAHRADNÍKA | Nové měny lidé nevytvářejí zrovna každý den. A když už ano, většinou s přáním, že je to napořád. Konec konců, naše koruna si po ne zcela kontinuálním vývoji připomíná 100. výročí a věhlasnější měny za sebou mají několik století dlouhou historii. Euro, které letos dosáhlo 20. roku svého života, je z tohoto pohledu žákem základní školy. Přes jeho mládí se mu nevyhnuly zlomové až fatální životní zkušenosti. Jsem ale přesvědčený, že z nich vyšlo se ctí a silnější. 

V roce 1999 euro nespadlo z čistého nebe; naopak, jeho reálný ekonomický i politický význam a dopad v sobě koncentruje předchozích 40 let naplněných úsilím o společný ekonomický prostor v Evropě symbolizovaný jednotným trhem. I díky tomu dnes takto mladá měna zaujímá významnou pozici v rámci globálního žebříčku. Ta reflektuje nejen kvantitu a rozsah ekonomiky, kterou eurozóna, potažmo EU představuje, ale též kvalitu měnového a ekonomického instrumentaria.

Euro je bezesporu bezprecedentní měnový experiment, minimálně v moderní ekonomické historii. Experiment nadnárodní měny, který na rozdíl od řady českých ekonomů a komentátorů považuje autor tohoto příspěvku za úspěšný.

O euru se říká, že je projektem, v němž politická a ekonomická složka musejí být ruku v ruce vyváženy a nastaveny v naprosté rovnováze. Je tomu skutečně tak. Bez politické vize a vůle by tento projekt nikdy nemohl vzniknout. To samé ale platí i o jeho ekonomické podmíněnosti. Pokud by neexistoval alespoň elementární společný ekonomický jmenovatel pro všechny, kdo se chtějí zúčastnit, sama politická vůle by z pohledu udržitelnosti a ekonomické prospěšnosti byla k ničemu.

Onen společný jmenovatel a jeho chápání a výklad se však i během tak krátké doby zásadně měnily a vyvíjely. Eurozóna roku 2019 je zkrátka zcela jiným ekonomickým prostorem, než byla předkrizová eurozóna let 2007–2008 a než ji chtěli mít její ideoví zakladatelé v hloubi 80. let.

Euro (pro zajímavost dodejme, že pojmenování přišlo až dva roky poté, co bylo v roce 1993 rozhodnuto o jeho vzniku) a cesta k němu zaznamenaly obsahové tříbení onoho společného jmenovatele, které vedlo k průlomovému zviditelnění slova konvergence. Její kritéria byla založena na sbližování makroekonomických veličin mezi státy EU v podobě tzv. maastrichtských kritérií, jejichž plnění bylo zprvu požadováno jednorázově pro účel vstupu do eurozóny. Následně se přišlo (Němci) na to, že existuje riziko černého pasažérství, a tak fiskální kritéria byla v podobě paktu stability a růstu stanovena jako kontinuální a trvale platná.

Pokud někteří ortodoxní teoretici či apriorní odmítači zakládají své „argumenty“ na tom, že eurozóna se ani nikdy nepřiblížila konceptu optimální měnové zóny, je to nepochybně pravda. Ovšem s dodatkem, která národní ekonomika tak učinila? Snad švýcarská. Rozhodně však ne například americká či britská. Je na straně druhé pravda, že bez co možná nejhomogennějšího jednotného vnitřního trhu nemá euro smysl. Neboli čím větší nedodělky společného tržního prostředí EU, tím více je omezován potenciál toho, co euro může přinášet.

V době jeho dvacátých narozenin je tak naprosto korektní položit si otázku, v čem euro bylo zpočátku nedostatečné, kde se změnilo a napravilo a kde ještě napravit potřebuje. Každopádně by ale bylo zbabělé a krátkozraké nad ním lámat hůl; zcela pragmaticky a v zájmu uchování silné Evropy.

Nešťastné bezesporu bylo, že do sestavy 11 zakládajících členů eurozóny se dostaly i země, které na onu politickou pilu tlačily až příliš, čímž se postaraly o to, že následné náklady na záchranu eurozóny přibližně 10 let po jejím vzniku byly obrovské. O tom, že velké problémy může způsobit (ne)disciplinovanost některých členských států udržovat rozumnou fiskální politiku, v době vzniku eurozóny příliš slov nepadalo.

Disciplína, zodpovědnost, autentičnost. To jsou možná tři klíčová slova, na kterých byla založena série nápravných opatření vedoucí nejen k tomu, aby po krizi byla eurozóna zachráněna, ale též k odstranění jejích zjevných konstrukčních vad. Lze se domnívat, že mnohé se podařilo, díky čemuž je dnešní eurozóna opravdu jiná, než před 10 lety. Jiná, a nepochybně lepší. Posílila se prevence a vytvořily se standardní (a tehdy chybějící) nástroje pro případ záchrany a řešení slabin. Zpřísnily se povinnosti, zavedly se přísnější sankce.

Oponenti nadto velmi často uvádějí, že eurozóna není pro chudší členské státy EU; elementární pohled do ekonomické reality kryté tvrdými statistickými daty je ale usvědčuje z omylu: Estonsko a Pobaltí vůbec, Slovensko, Malta – to všechno jsou příklady členských států, jejichž vyspělost je stále pod průměrem EU, států, které do eurozóny vstoupily až poté, co se v roce 2004 staly členy EU, a které jsou v eurozóně schopny nejen velmi přesvědčivě reálně konvergovat (a mnohdy právě zásluhou členství v eurozóně, jež představuje pro mnohé investory punc kvality), ale současně se vyhnout skokovým nárůstům cenové hladiny (další oblíbený a nyní ničím nepodložený tuzemský dogmatický strašák), a získat si tak v krátké době oblibu tamní populace (tři čtvrtiny Slováků se po deseti letech v eurozóně silně a přesvědčivě za euro staví a podporuje jej).

Autor komentáře je Petr Zahradník, člen Evropského hospodářského a sociálního výboru a ekonom České spořitelny.

Petr Zahradník

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud