Zatímco se blíží výročí ruské invaze na Ukrajinu, zájem médií a veřejnosti o dění na stagnující frontě opadá a veřejná debata o české obraně a bezpečnosti se nezadržitelně vrací do starých kolejí – tedy na periferii veřejného a politického zájmu, kam tato témata odkázaly roky relativní bezpečnosti a optimismu po konci studené války a vstupu do Evropské unie a NATO. Probíhající revize bezpečnostních dokumentů, přislíbená programovým prohlášením vlády, tak probíhá za prakticky nulového zájmu médií a veřejnosti, navzdory nejhorší bezpečnostní situaci za nedávno oslavených třicet let existence samostatné České republiky.
Pokud nejhorším dědictvím posledních let v oblasti obrany a bezpečnosti je trestuhodné zanedbání zvláště ozbrojených sil, vyloučení obrany a bezpečnosti z veřejné debaty jako zájmu výhradně úzké skupiny profesionálů je v těsném závěsu.
V mnoha ohledech tento osud, který postihl nejen obranu, ale také krizovou připravenost, není překvapivý. Války a velké krize jsou naštěstí vzácné události. Investice do schopnosti jim čelit, když nastanou, nicméně musí být kontinuální, protože když válka nebo krize přijdou, je už pozdě.
Politicky se tak jedná o mimořádně nevděčná témata, srovnatelná snad jen s důchodovou reformou, kdy výsledky svědomité práce (anebo, častěji, trestuhodného zanedbání) padnou až za řadu volebních období, a tedy daleko přesahují horizont příštích voleb dominující každodenní politiku.
Ticho, lobby a hodnoty
Vyloučení obrany a bezpečnosti mimo veřejnou debatu nahrává i to, že ti, kdo se tématům věnují, jako jsou zpravodajské služby, pracovníci krizové připravenosti nebo vojáci, mají často zapovězeno na zanedbání upozorňovat širokou veřejnost. Ve skrývání slabosti a nedostatků v bezpečnosti a obraně se totiž vzácně snoubí logika strategická, tedy odstrašit protivníky, i logika politická, tedy neprohrát volby.
Na politické úrovni je pak substantivní debata o obraně a bezpečnosti často nahrazena soubojem o hodnoty a „příslušnost k Západu“. Aniž bych chtěl umenšovat význam sdílených hodnot pro stát a společnost, tento hodnotový zápas často spíše polarizuje téma, které by mělo být sjednocující – těžko bychom asi hledali společenskou skupinu, která nechce žít v bezpečí.
Hodnotové spory spíše podporují sebeutvrzování se a odvádějí pozornost od hledání nejlepších řešení. Hodnotové zakotvení navíc nemůže zastoupit kompetenci. Zpravidla určuje, co máme chtít, nikoliv jak toho efektivně dosáhnout. V nejhorším případě pak hodnotové debaty produkují zvláštní druh voluntarismu, kdy se vytváří dojem, že lze nehledě na materiální stav věci dosáhnout čehokoliv, když budeme dost chtít a věřit.
