Zátopkovým by bylo 98 let. I přes jejich úspěchy si s nimi 20. století krutě pohrálo

Martin Kovář

19. 09. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Devatenácté září je pro český i světový sport významný den: v roce 1922 se totiž – ano, ve stejný den i rok – narodili Emil a Dana Zátopkovi, nejslavnější sportovní manželský pár v naší zemi; čtyřnásobný olympijský vítěz Emil sám je pak jeden z vůbec největších světových sportovců všech dob. Osudy manželů ovšem psaly nejen jejich mimořádný talent, legendární tréninková píle, světové rekordy a medaile, ale i „velké dějiny“, konkrétně komunistický režim, vládnoucí v naší zemi značnou část jejich dospělého života. Zatímco na atletické dráze Zátopkovi většinou vítězili, na „politickém kolbišti“ patřili, stejně jako mnoho jejich spoluobčanů, mezi smutné poražené.

Popravdě řečeno, nebyl to lehký život, i když si oba dva, Emil i Dana, užili světové slávy jako málokdo. Emil se narodil jako sedmé z osmi dětí v Kopřivnici (kde mají dnes s Danou v tatrováckém muzeu pěknou expozici), jeho mládí je nicméně spjato hlavně se Zlínem, kde pracoval v Baťových závodech a chodil do Baťovy školy. Právě ve Zlíně také poprvé opravdu závodil a poté se stal členem místního atletického klubu. Ještě za války, v době protektorátu, vytvořil první ze svých českých rekordů (v běhu na dva, tři a pět kilometrů), na čemž měl velký podíl jeho legendární trenér Jan Haluza, po únoru 1948 krutě perzekvovaný komunistickým režimem, muž, o němž Zátopek později prohlásil, že kdyby nebylo jeho, nikdy by se on sám velkým sportovcem nestal. 

V roce 1946 už Emil reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v norském Oslu; medaili sice ještě nezískal, ale páté místo a nejlepší osobní čas na „pětku“ byly velkým příslibem do budoucna. První vrchol přišel na olympijských hrách v Londýně v roce 1948, kde se Zátopek kupodivu nejvíc neproslavil suverénním vítězstvím v běhu na 10 kilometrů, ale hlavně tím, jak poloviční vzdálenosti v posledním kole navzdory tomu, že měl obrovskou ztrátu, skoro předehnal nakonec přece jen vítězného Belgičana Gastona Reiffa. Právě v tomto závodě se zrodila legenda jménem Zátopek, právě tehdy si soupeři i novináři všimli jeho zvláštního běžeckého stylu i příznačného trpitelského výrazu ve tváři, právě tehdy vešla ve známost jeho přezdívka – „československá lokomotiva“. 

Londýnské olympiády se účastnila také Dana, tehdy ještě Ingrová, nenápadná dívka pocházející z Fryštátu (tj. z dnešní Karviné), která skončila na sedmém místě. Svatba obou atletů se konala krátce po návratu z Londýna, a došlo k ní vlastně až napodruhé. Voják Československé lidové armády Emil musel mít k sňatku povolení nadřízených a ti mu ho napoprvé nedali; jeho nastávající, Dana, byla totiž kmotřenkou generála Sergěje Ingra, ministra obrany v Benešově londýnské vládě, který po „Únoru“ zůstal i s rodinou v exilu; kdyby tak neučinil, pravděpodobně by jej čekal osud, jaký postihl dalšího českého generála Heliodora Píku, jenž byl v zinscenovaném procesu komunistickou justicí odsouzen k smrti a popraven. Právě tehdy se Zátopkovi poprvé „natvrdo“ setkali s tím, „jak chutnají komunistická moc“ a „vláda lidu“ v praxi. 

V následujících letech brutálního československého stalinismu se Emil a Dana, poměrům „vymknutým z kloubů“ navzdory, věnovali hlavně svým sportovním kariérám. Emil překonával jeden světový rekord za druhým (na 5, 10, 20, 25 a 30 kilometrů i v „hodinovce“), Dana se také postupně zlepšovala, byť ne tak výrazně jako její manžel. Olympiáda v Helsinkách ve „dvaapadesátém“ ale patřila především jim. Emil dokázal to, což od té doby žádný jiný atlet nezopakoval – kromě „pětky“ a „desítky“ vyhrál i maraton, jejž přitom běžel poprvé v životě. Dana pak v den jeho vítězství na „pětce“ ovládla závod oštěpařek. Tolik radosti, tolik slávy, a tak sladká odměna za, zejména v Emilově případě, až nepředstavitelnou tréninkovou dřinu, ale i tolik propagandy pro československý komunistický režim. O tom, jak byly věci tehdy složité a rozporuplné, ukázal v geniální zkratce nedávno zesnulý režisér Jiří Menzel ve filmu „Skřivánci na niti“, kde je nádherná scéna, v níž se vězeňkyně, holky „kopečkářky“, ptají dělníků, s jejichž partou pracují v kladenských slévárnách, „jak běžel včera Zátopek“; dívky a mladé ženy, strčené do basy za pokus opustit nedovoleně Gottwaldovu „lidově demokratickou republiku“, nadšeně fandící důstojníkovi komunistické armády reprezentujícímu režim, který upřímně nenáviděly… To mohli napsat a posléze natočit jen tak úžasní kumštýři, jakými byli Bohumil Hrabal a Jiří Menzel…

Aby mi ale nebylo špatně rozuměno, jak celou záležitost vidím a co si o ní myslím. Emil Zátopek se o politiku nijak zvlášť nestaral, a když se k ní na konci 40. let, v 50. letech i později připletl, ukázalo se, že je neobyčejně, skoro až dětsky naivní. Jeho podpora odporné justiční vraždy, kterou komunistický režim spáchal na Miladě Horákové, vstup do KSČ i spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou jsou jistě politování hodné, ale stavět ho kvůli tomu na pranýř, jak to po roce 1990 dělali někteří „novodobí svazáci“? To ani náhodou. Jak ostatně řekl už zmíněný Jiří Menzel v souvislosti se svým podpisem Anticharty: „Nestydím se za něj, stydět by se měli spíš ti, kteří mě k tomu donutili.“

Tohle, myslím si, v zásadě platí i o Emilu Zátopkovi. Bezelstný a osobně čestný člověk, třebaže ne zrovna hrdina, projevil prostě několikrát v životě slabost či nedostatek odvahy, ale, víte, jak se to říká o tom „házení kamenem“. Soudit dnes, z bezpečí našich pracoven, přednáškových sálů a pražských kaváren a hospod lidi, kteří ve strašlivých, krvavých časech šibenic a gilotin nenalezli sílu ke vzdoru a šli, zmanipulovaní, zmasakrovaní všudypřítomnou propagandou a vážně míněnými výhrůžkami, s davem, je tak strašně snadné a někdy i laciné…

Výše uvedená slova se přirozeně netýkají pouze Emila Zátopka a jeho chování v době komunismu, tj. v době, kdy, například, nezapomínejme, v 70. letech, musel, aby se uživil, manuálně pracovat u podniku Státní geologie, přespávat na stavbách v maringotkách a k ženě se mohl vracet pouze jednou, dvakrát do měsíce, ale – tak či onak – i mnoha jiných sportovců, ať už československých či zahraničních. Všechny ty Jarmily Kratochvílové a další, podporující v televizi bojkot olympijských her v Los Angeles v roce 1984, „protože tam nebude pro sportovce ze socialistických zemí bezpečno…“ Všichni ti sportovci, kteří poslušně odříkávali tato a podobná slova a přitom v nitru pukali vzteky a bezmocí, protože právě přicházeli o poslední možnost vyhrát tu největší možnou medaili; všechny ty Katariny Wittové, geniální a navrch krásné krasobruslařky, které se zapletly s východoněmeckou státní bezpečností Stasi… 

Ale nejen sportovci! Stačí si přečíst třeba slavný román Klause Manna „Mefisto“, nebo se alespoň podívat na možná ještě lepší stejnojmenný film Istvána Szabóa (mimochodem, jak se před několika lety ukázalo, rovněž spolupracovníka StB, pro změnu maďarské) s Klausem-Mariou Brandauerem a Rolfem Hoppem v hlavních rolích, který vypráví o kariéře jednoho mimořádně nadaného provinčního herce, jenž „se spustil“ s nacionálně-socialistickou „hnědou diktaturou“, aby udělal velkou kariéru…

Moje pro někoho možná překvapivá shovívavost vůči „zločinům a pokleskům“ sportovců a sportovkyň má zcela nepochybně původ v tom, že vrcholový sport celý život vášnivě miluji, že moc dobře vím, jak strašná je to dřina a kolik sebeobětování stojí, i když se mu už dávno nevěnuji závodně, a i když už vlastně aktivně nesportuji skoro vůbec. Protože se o něj ale o to víc zajímám jako historik, vím, jakou slabost měli pro sportovce, pro jejich výkony, pro auru, která je obklopovala, stejně jako pro pořadatelství olympijských her, mistrovství světa ve fotbale atd. všichni možní diktátoři a vládci autoritativních režimů, nejen u nás, ale na celém světě. Stačí si vzpomenout na Hitlerem zneužité olympiády v Garmisch-Partenkirchenu a v Berlíně v roce 1936, na moskevské hry v roce 1980, nebo, když už byla řeč i o kopané, na šampionát ve fašistické Itálii v roce 1934, kde se koneckonců o tom, jak silný tlak dokáže vláda vyvinout na rozhodčí, ve finále s domácími Italy přesvědčili borci z Československa…

Vidíte, kam až jsme se dostali od Emila a Dany Zátopkových a od výročí jejich narození! Od skvělých, jak jsem už napsal, světově proslulých sportovců, kteří by v „normálních“ časech prožili sice výjimečné (vzhledem ke svému talentu a své výkonnosti), ale přesto „normální“ životy, aniž by jimi smýkal osud v podobě všech těch Gottwaldů, Zápotockých, Novotných a dalších zrůd, stojících v čele zrůdného režimu… Od sportovců, kteří z vášnivé lásky ke své „profesi“ dřeli tak jako málokdo a kteří se za to nakonec dočkali kromě slávy i spousty ústrků, odsudků a ponížení. Takový už ale prostě byl život v naší zemi ve zdivočelém 20. století. Emil a Dana Zátopkovi, viděno prizmatem tohoto století, měli vlastně při vší smůle docela štěstí. Jejich životy neskončily v Treblince ani v Terezíně, ani na popravišti v Kobylisích, nepoznali ani vězení, dlouholetý bolševický žalář… 

Nakonec proto určitě platí, co mi při jediném delším rozhovoru, který jsem s ní vedl, řekla před mnoha lety Dana Zátopková: „Stejně to byl báječnej život, víš, všemu navzdory. Jenom ten jedinej den, kdy jsme s Ťopkem (jak zněla Emilova přezdívka) vyhráli olympiádu, byl víc než všecko ošklivý, čím jsme si museli pozdějc projít…“ 

Tak tedy na vás, milí Zátopkovi, a velké díky za všechnu radost, kterou jste jako sportovci rozd(áv)ali svým fanouškům (nejen) v téhle zemi, a za to, že jste inspirovali spoustu dětí a mladých lidí k tomu, aby sportovali, bojovali, nevzdávali se, i když jste s tím sami měli v tom mimosportovním životě někdy problém. 

SDÍLET