KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Devatenácté září je pro český i světový sport významný den: v roce 1922 se totiž – ano, ve stejný den i rok – narodili Emil a Dana Zátopkovi, nejslavnější sportovní manželský pár v naší zemi; čtyřnásobný olympijský vítěz Emil sám je pak jeden z vůbec největších světových sportovců všech dob. Osudy manželů ovšem psaly nejen jejich mimořádný talent, legendární tréninková píle, světové rekordy a medaile, ale i „velké dějiny“, konkrétně komunistický režim, vládnoucí v naší zemi značnou část jejich dospělého života. Zatímco na atletické dráze Zátopkovi většinou vítězili, na „politickém kolbišti“ patřili, stejně jako mnoho jejich spoluobčanů, mezi smutné poražené.
Popravdě řečeno, nebyl to lehký život, i když si oba dva, Emil i Dana, užili světové slávy jako málokdo. Emil se narodil jako sedmé z osmi dětí v Kopřivnici (kde mají dnes s Danou v tatrováckém muzeu pěknou expozici), jeho mládí je nicméně spjato hlavně se Zlínem, kde pracoval v Baťových závodech a chodil do Baťovy školy. Právě ve Zlíně také poprvé opravdu závodil a poté se stal členem místního atletického klubu. Ještě za války, v době protektorátu, vytvořil první ze svých českých rekordů (v běhu na dva, tři a pět kilometrů), na čemž měl velký podíl jeho legendární trenér Jan Haluza, po únoru 1948 krutě perzekvovaný komunistickým režimem, muž, o němž Zátopek později prohlásil, že kdyby nebylo jeho, nikdy by se on sám velkým sportovcem nestal.
V roce 1946 už Emil reprezentoval Československo na mistrovství Evropy v norském Oslu; medaili sice ještě nezískal, ale páté místo a nejlepší osobní čas na „pětku“ byly velkým příslibem do budoucna. První vrchol přišel na olympijských hrách v Londýně v roce 1948, kde se Zátopek kupodivu nejvíc neproslavil suverénním vítězstvím v běhu na 10 kilometrů, ale hlavně tím, jak poloviční vzdálenosti v posledním kole navzdory tomu, že měl obrovskou ztrátu, skoro předehnal nakonec přece jen vítězného Belgičana Gastona Reiffa. Právě v tomto závodě se zrodila legenda jménem Zátopek, právě tehdy si soupeři i novináři všimli jeho zvláštního běžeckého stylu i příznačného trpitelského výrazu ve tváři, právě tehdy vešla ve známost jeho přezdívka – „československá lokomotiva“.
