Do beztak zamotaného a rozhořčeného boje o daňový balíček se ještě před jeho skončením nevybíravě namontovala hlava státu. Bez ohledu na vše ostatní Zeman prohlásil, že ho zavetuje, pokud bude obsahovat zvýšení daňové slevy. Jde o další prezidentovu nehoráznost, která tentokrát zasahuje do suverenity parlamentu stanovovat daně. Přičemž možnost prezidenta vracet Sněmovně zákony má sloužit k vyjádření jeho zásadního hodnotového postoje, ne k tomu, aby „opravoval“ normy proto, že by je sám napsal jinak.

Co nám vlastně Miloš Zeman říká? Za prvé – nevadí mi díra v příjmech státu skoro 90 miliard, ale 35 miliard mi vadí. Jinými slovy, nelze ani říci, že prezident chce šetřit. Prostě jen dává najevo, že podporuje návrh Andreje Babiše a je proti tomu, co prosadili Piráti. Za druhé – a to je ještě závažnější – ve chvíli, kdy se rozbíhají bolestná a složitá jednání mezi Sněmovnou a Senátem, jak balíček opravit, si diktuje, že buď bude po jeho, nebo se všichni zúčastnění snaží marně a stejně výsledek hodí dolní komoře na hlavu.

Takto jedná král v absolutní monarchii, ne prezident demokratické republiky. Kromě toho jen opakuje to, s čím přišel do Senátu Andrej Babiš: zrušte pirátskou slevu a můj návrh v zákoně nechte. Nelze se tak zbavit dojmu, že Miloš Zeman se prostě rozhodl senátory vydírat, aby přijali za svůj názor premiéra a nezkoušeli nějaké vlastní návrhy. Nebo bude zlý.

Zde je třeba vysvětlit, jak probíhá legislativní proces. Senát může legislativní návrh poslanců buď schválit, zamítnout nebo upravit. V prvním případě ho postoupí rovnou prezidentovi, ve druhém musí veto horní komory Sněmovna přehlasovat nadpoloviční většinou, tedy nejméně 101 hlasy. Ani k jednomu se ale senátoři nechystají. Když zákon upraví, pak jej Sněmovna může buď přijmout v senátní verzi, a to prostou většinou, nebo prosadí svůj původní návrh, k čemuž opět potřebuje více než sto hlasů.

Podstatné je, že v této chvíli už poslanci a poslankyně nemohou do zákona nijak zasahovat, mohou si jen vybrat mezi podobou, v jaké ho poslali Senátu a tou, v jaké jim ho horní komora vrátí. Proto ten tlak, aby senátoři provedli přesně to, co se po nich žádá a úslužně upravili daně tak, jak si přeje Babiš – a nyní i Zeman. Jinými slovy, aby napravili, co premiér a spol. zbabrali, ale nedovolili si žádný vlastní názor… Být členem Senátu, tak tohle by mě tedy pořádně nadzvedlo.

Co nyní může horní komora udělat? První možnost je vyhodit zvýšení slevy na dani a ponechat jen Babišův návrh. Tím pádem ale degraduje svůj význam a stane se poslušným pejskem premiéra a prezidenta. Nebo může zkusit kompromis: o něco snížit slevu a o něco zvýšit sazby. Další možnosti jsou ponechat v zákoně pouze slevu na dani a Babišův návrh vyhodit, nebo zamítnout zákon jako celek.

S výjimkou první možnosti, kterou by se Senát položil do servilní polohy a Babiš se Zemanem by byli uspokojeni, je u třech dalších míč na straně Sněmovny. Ona by musela rozhodnout, zda pošle na Hrad svou verzi, nebo senátní, nebo nechá spadnout celý zákon pod stůl. Také by musela případně zvrátit veto hlavy státu, zase nejméně 101 hlasy. Prostě by vše bylo na Babišovu odpovědnost. Což je záhodno. Není důvod, aby senátoři sloužili jen jako korektoři a slepě poslouchali rozkazy premiéra a prezidenta.

Ten, kdo to zbabral, by si to měl také vylízat. Pokud není Andrej Babiš ochoten jít na nějaký rozumný kompromis a pak se za něj postavit proti Miloši Zemanovi, tak ať si ním všechno nějak vyřeší sám. To v případě, že dolní komora nakonec postoupí prezidentovi svůj původní návrh se sazbami 15 a 23 % i se slevou na dani zvýšenou na úroveň průměrné mzdy. Nebo ať se pokusí najít se senátory konsensus. V obou případech by následně musel přehlasovavát předpokládané hradní veto.

Premiérovi by se jistě líbilo, kdyby mu senátoři vytrhli trn z paty. Není však důvod, aby horní komora řešila problémy, které nezpůsobila, a to způsobem, kdy by vlastně nemohla uplatnit vlastní názor a jednala pod diktátem z Hradu a Strakovy akademie. Pokud nebude ze strany Babiše vůle se dohodnout na kompromisu a on dá najevo, že Sněmovna přehlasuje vše, co nebude „dle rozkazu“, pak má Senát vlastně jen dvě možnosti, jimiž by vyjádřil principiální postoj: ponechat jen slevu na dani, nebo zákon zamítnout jako celek.

Prezident premiérovi nepomohl. Za prvé musel naštvat senátory, jimž dal najevo, že v zemanovsko-babišovském režimu jim přísluší ceremoniální role, kdy mohou jen „držet ústa a krok“. Za druhé mu zúžil manévrovací prostor, neboť mu vzkázal – „jestli se dohodneš se Senátem, máš problém se mnou“. To je daň za to, když na sebe premiér parlamentní republiky o své vůli bere roli prvního ministra absolutního monarchy. Svobodu a demokracii si však lidé historicky vybojovali právě vzpourami proti oktrojovaným berním.