Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zoufalec týdne: Mikuláš Bek. Komentář Petra Holce

Zoufalec týdne: Mikuláš Bek. Komentář Petra Holce

Rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek je známý jako jeden z rektorů, které úplně nemiluje prezident Miloš Zeman. Co se ale rozhodl kandidovat za každou cenu a za téměř všechny strany do Senátu, vybarvuje se do bizarních prezidentských barev i sám Bek. Tento týden se například znovu rozepsal na Twitteru. Na něm se Bek zaposlouchal do „vládních tamtamů“ a napsal, že slevami na dopravu vláda způsobí rozpočtový chaos.

Proč ne, ostatně máloco připomíná chaos víc než jakýkoli státní rozpočet. V něm politici vždy rozhazují cizí peníze za cizí věci, což mívá nebezpečně blízko k jejich vyhazování. Nakonec své o tom ví i Bek. Právě Masarykova univerzita pod jeho vedením letos v březnu schválila unikátně velkorysý plán na odchodné vysokých funkcionářů školy - samozřejmě včetně Beka, jenž příští rok ve funkci rektora definitivně končí. Díky plánu by ale i on mohl poté celý rok pobírat až 12 000 korun měsíčně, pokud na škole bude dál působit.

Takový „důchod“ nemá v Česku žádná jiná vysoká škola a zajímavé je, že ani na té brněnské netuší, kolik to bude případně stát její rozpočet. Což vlastně trochu připomíná rozpočtový chaos, řekl bych. Anebo ne: „Od univerzity je to poděkování za oběť, kterou člověk přináší tím, že se věnuje rozvoji a řízení instituce a nevěnuje se své profesi,” vysvětlila to mluvčí univerzity Tereza Fojtová. Konečně mluvčí se smyslem pro humor a nejen mluvící hlava!

Bek se nicméně obětí nebojí a už letos na podzim chce přinést další, když plánuje v Brně kandidovat do Senátu. I jako senátor chce ovšem zůstat rektorem, takže bude přinášet hned dvě oběti najednou. Bek v tom samozřejmě není sám; senátoři sice pobírají plný celkem velkorysý plat, práce na plný úvazek to ale není, a proto jich spousta stíhá i víc jiných zaměstnání. K dokonalosti to naposled dotáhl František Čuba, který do Senátu nepřišel celý rok.

Ale zpět k Bekovi. Ten sám sebe popsal jako „přelétavého voliče, jak už to bývá u lidí akademického typu.“ Vlastně není jen přelétavý volič, ale případně i senátor. Beka do senátních voleb nominoval STAN, což je ta menší parta s Petrem Gazdíkem v čele, jež se kvůli volbám různě rozchází a zase spojuje s TOP 09, lidovci nebo miliardáři. Brněnskému rektorovi, jehož chtěl do vlády premiér a šéf ANO Andrej Babiš, to ale nestačilo a chtěl zvolení pojistit i podporou Pirátů, TOP 09, ODS, lidovců, zelených…

Aspoň že tentokrát vynechal komunisty, k nimž se kvůli kariéře přihlásil krátce před listopadem 1989, když si ještě říkali KSČ. Takhle odvážné partajní rozkročení Bekovi hned nevyšlo, trochu moc to bylo i na českou politiku. Nemůžete být senátorem všech stran, nějaké taky musíte nechat jiným lidem. Jsme přece pořád demokracie. Když tedy Bek okamžitě nezískal volební podporu od všech zmíněných stran, vydal se na truc za brněnským primátorem Petrem Vokřálem, jehož hnutí ANO ovšem už předtím začal v rámci volební kampaně pro jistotu špinit. Tohle už snad není ani přelétavost.

Bek v ANO logicky nepochodil, takže se klidně zase vrátil k původnímu „přelétavému“ plánu. Moc radosti svým bludným kruhem neudělal nejen mnohým z brněnské ODS, jež se dlouho prezentovala vlastním senátním kandidátem. „Nejsem vyhraněný straník,“ říká o sobě Bek. O tom žádná. Politicky se kdysi začal výrazně angažovat už v SSM, pak zamířil do KSČ a teď chce do Senátu za konzervativní pravici i anarchistickou levici současně a klidně by bral i ANO. Kandidoval by tak za vládu i opozici najednou!

Sám Bek se samozřejmě svou předlistopadovou politickou angažovaností příliš nechlubí, i on chápe, že by v protikomunistickém bloku působila lehce toxicky. Naopak: rád veřejně vystupuje proti komunistům a „návratům starých pořádků“! A dokonce to dělá tak vehementně, že si ho předloni 17. listopadu v televizi na Albertově všimla i bývalá mluvčí Vrchního státního zastupitelství Irena Válová. A podobně jako Bek se o tom rozepsala na webu: „Přátelé, mám takový dotaz: Vystoupí v dnešním defilé trapnosti v Praze také někdo jiný než komunista, příslušník StB, bývalý komunista a současný akademický kariérista….,“ napsala.

 

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1