Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zoufalec týdne: Tomio Okamura. Komentář Petra Holce

Zoufalec týdne: Tomio Okamura. Komentář Petra Holce

Tak už je konečně venku zpráva ministerstva vnitra o extremismu v Česku. Není žádným velkým překvapením: kromě jiného se v ní dočtete, že agendu a rétoriku českých extrémistů převzal extrémista jménem Tomio Okamura a jeho SPD. Jen se mu ale na rozdíl od Tomáše Vandase a podobných sympaťáků oficiálně neříká extrémista, i když někdy mluví ještě extrémněji.

Okamura by měl vlastně slavit. Kromě sushi bych mu doporučil intimnější modlitbu směrem k Mekce a nějaký dobrý kebab, poslední dobou jeho nejoblíbenější jídlo. Už několik let utrácí nemalé peníze za vlastní reklamu, v níž se nás snaží přesvědčit, abychom bděli a venčili vepře u mešit, co tu nemáme. Skoro jako by zprávu vnitra sponzoroval. A vidíte: když teď i ministerstvo v podstatě veřejně řekne, že Okamura není žádný „pitomio“ a všechno to myslí fakt vážně, tak ve vzduchu znovu visí žaloba.

Tu „Tomíček“ zvažuje, protože se prý SPD někdo snaží poškodit. „Zmíněná zpráva o extremismu, tak jak byla zpracovaná a schválená ministerstvem vnitra, je ve vztahu k SPD součástí politického boje a ministerstvo vnitra v této zprávě otevřeně zpochybňuje politickou svobodu. Hnutí SPD příslušnou zprávu a okolnosti úniku informací bude konzultovat pro případnou možnost podání žaloby,“ uvedlo hnutí „zabrušovačů“ a „vybrušovačů“ v prohlášení.

A sakra: kolikátá žaloba už to bude? A teď navíc za to, co je každému dávno jasné a za co méně šťastní lidé Okamuru tak milují? Šéf SPD je totiž extrémista par excellence. Doba nejspíš vyzrála na nějakou jeho Extremistickou akademii, jíž by coby profesor poslal za své služby pár svých milionových faktur. Okamura jako extrémista mluví, když ze sebe slova chrlí se stejnou kadencí jako samopal náboje. A taky si rád vybírá témata extrémistů, nakonec nikdo jiný než on nevymazal nejen Vandase a jeho různé mutace dělnické partaje z politické mapy.

A to do sebe původně instalatér Vandas intelektuálně investoval a kvůli vlastní politické budoucnosti si pořídil i fešný titul magistra na UJAK, což je známá žižkovská Sorbonna. Okamura na to prostě jen šel chytřeji: na rozdíl od Vandase do ulic nenahnal skutečné nácky, ale imaginární muslimské migranty a výsledkem je přes 10 procent hlasů v loňských sněmovních volbách. A taky fakt, že mu vnitro nemůže říkat extrémista, i když i podle něj právě on nejlíp pracuje s extrémistickými tématy.

Extrémista je totiž podle oficiální definice jen ten, kdo chce demokracii nahradit diktaturou. To Okamura i chce, jen usiluje o diktaturu referend. Jenže ta mají i ve Švýcarsku a to za diktaturu považuje jen málokdo. Maximálně tak za diktaturu blahobytu. I vnitro ve své zprávě sice připomnělo, že policie kvůli podezření z rasismu prověřuje tři poslance SPD a obvinila bývalého tajemníka hnutí Jaroslava Staníka, ani to prý ale nedá dohromady extremismus.

Možná i proto, že policie dnes různě prověřuje tolik politiků, že extrémní je nebýt policií prověřován. Pro politiky to znamená vážný reputační deficit. Navíc podobně jako Okamura a spol. mluví o Romech i migrantech většina Čechů, takže bychom pak oficiálně byli zemí extrémistů. Jenže oficiálně jsme Zemí příběhů – nebo aspoň pro Rusy a Číňany. Na extremismus prostě potřebujete něco víc, třeba být Marianem Kotlebou. Toho z extremismu obvinila slovenská policie poté, co předal jedné rodině šek ve výši 1488 eur, což je číslo odkazující na neonacismus. Jenže Okamura zatím vypisuje šeky hlavně sám sobě a to ještě na politicky nezávadné částky kolem milionu.

„Moravák z Tokia“ jako by nicméně už kdysi tušil, že ho jednou extremismus nemine. „Zatímco v devadesátých letech byli mezi nepřáteli státu hlavně anarchisté a ekologická hnutí, dnes to jsou národovci, hnutí obviňovaná z pravicového extremismu nebo neonacismu. Smutné je, že veřejnost si skutečně nechává namluvit, že právě tyhle skupiny občanů hlásajících ostřeji své názory jsou nepřátelé státu,“ píše moudře jistý autor knižního opusu Umění vládnout. Ano, jmenuje se Tomio Okamura a už v roce 2011 jako by tušil, že píše o sobě.    

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744