Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Zrušme státní svátky. Můžeme slavit, místo toho si dopřáváme národní waterboarding. Komentář P. Holce

Zrušme státní svátky. Můžeme slavit, místo toho si dopřáváme národní waterboarding. Komentář P. Holce

Už se z toho stala hezká česká tradice. Ze 17. listopadu jsme udělali státní svátek Dne boje za svobodu a demokracii, takže si právě v tento den dopřáváme velkorysou lázeň ve frustraci ze svobody a demokracie. Letošní 17. listopad byl o to horší, že se trefil mezi sněmovní a prezidentské volby. Málokdo byl proto tak plný svobody a demokracie jako prezidentští kandidáti.

Třeba Marek Hilšer, jestli ho znáte, zpochybnil polistopadový demokratický vývoj, zatímco Michala Horáčka demokraticky vyloučili z Festivalu svobody na Václaváku, protože má prý na volební kampaň dost vlastních peněz. A plný demokracie i našeho nejznámějšího demokrata Václava Havla byl najednou i Mirek Topolánek, z nějž „experti“ hned udělali favorita voleb. Takže mu poslední průzkum TNS Kantar a Medianu pro Českou televizi přisoudil čtyři procenta podpory.

Za demokracii se ale 17. listopadu nebili jen prezidentští kandidáti. K další demokratické revoluci zavelel i obvyklý podezřelý Michael Kocáb, zatímco si liberecký primátor Tibor Batthyány bystře všiml, že se místopředsedou sněmovny může „28 let po sametové revoluci“ stát komunista. Těžko říct, co Batthyány dělal posledních 28 let, kdy komunisti nejen nonstop sedí ve Sněmovně, ale s krátkými pauzami i v jejím vedení. Copak nikdy neslyšel o Vojtěchu Filipovi, šéfovi KSČM a bývalém nadšeném spolupracovníkovi StB?

PREZIDENTSKÉ VOLBY. Komplexní zpravodajství ve speciálu INFO.CZ >>>

Sledovat 17. listopad v televizi bylo jako ocitnout se náhle v nějaké zlé TV reality show. Za svobodu a demokracii v ní pochodovali náckové i anarchisti a obojí zde s vážnou tváří hájil i šéf Senátu Milan Štěch, člen normalizační KSČ. Ani se nedivím, že i jeho projev zněl podezřele normalizačně; nejspíš v něm slova jako socialismus jen vyměnil za demokracii. Ještěže letošní 17. listopad oslavil „tichem“ aspoň prezident Miloš Zeman, který nám jinak s gustem slibuje terorismus.

Ostatně právě určitá forma duševního terorismu se na náš Den boje za svobodu a demokracii asi hodí nejlíp, když za svobodu a demokracii nejvíc bojujeme jejich negací. Přitom jsme se nikdy neměli líp než právě nyní: Česko ekonomicky téměř rekordně roste, zaměstnance musíme dovážet a platy se nám zvyšují tak rychle, že se znovu zadlužujeme, jako bychom si peníze tiskli doma. Proč se tedy zrovna 17. listopadu, který kdysi tohle všechno umožnil, trestáme takovým mentálním waterboardingem?

Fakt jen proto, že přes deset procent voličů, kteří k volbám přišli, hodilo hlas Tomiu Okamurovi, vítězné hnutí ANO má víc mandátů než tradiční politické strany dohromady a na Hradě diktuje nemocný prezident Miloš Zeman s „viceprezidentem“ Jiřím Ovčáčkem? To se v demokraciích občas stává. A nejčastěji poté, co nemálo lidí nabude dojem, že demokracii ohrožují jiní a je proto třeba v rámci očisty pustit žilou. To samé se děje i v zavedenějších demokraciích, nakonec podívejte na Rakousko a Francii.

Francouzský prezident Emmanuel Macron řídí své mladé politické hnutí jako vlastní firmu a v Rakousku, kde prezidentské volby nedávno málem vyhrál tamní rakousky kultivovanější Okamura, zřejmě usedne i Svobodná strana, partaj založená i pravověrnými nácky. A vidíte snad Rakušany nebo Francouze, že by se na státní svátky trýznili jako my? Vůbec ne, protože vědí, že i to občas patří k demokracii. Z Macrona je dokonce celoevropský zachránce demokracie.

Ne že by samozřejmě demokracii nešlo zničit demokratickými volbami. Nic takového se ale u nás neděje: prostě jen v rámci demokracie zažíváme výměnu politických generací. Možná by nám proto prospělo, kdybychom politické státní svátky dočasně zrušili. 17. listopadu by pak naši demokracii plamenně nezachraňovali bývalí komunisti a 28. října by se na Hradě nedekorovali někdejší estébáci. Zavládl by klid a mír, jak to má Milan Štěch určitě napsané v jiném svém normalizačním projevu, které dokola tahá z kapes. A my, obyčejní lidé, bychom běžnou prací oslavili, že se máme tak dobře.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744