Ve druhé polovině roku 1997 se Evropská unie vypořádávala s hubeným výsledkem summitu v Amsterodamu, kde po dvouleté přípravě ve formě „mezivládní konference“ hora porodila myš. EU tak dál neměla novou „institucionální architekturu“, kterou považovala za nezbytnou podmínku příštího rozšíření o postkomunistické země. Na druhé straně už převládl obecný názor, že je povinností EU několik těchto zemí do klubu přijmout – bylo tedy rozhodnuto, že proces bude pokračovat a stávající členové budou souběžně dál jednat o úpravách základních smluv. Evropská komise přišla s konceptem „pět plus jedna“, tedy zahájením rozhovorů s Českem, Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a s Kyprem.
Přibrání Slovinska a Estonska mělo dát signál baltským a balkánským zemím, že nejsou z procesu vyloučeny. Za nejproblematičtějšího kandidáta platilo nadále Slovensko, zatímco Maďarsko vystřídalo Česko v roli favorita. Josef Kreuter plasticky popisuje tyto peripetie a také prohlubující se potíže na české straně, kde politická nestabilita a ekonomické potíže brzdily přípravu na členství v EU a motivaci českých politiků. Velvyslanec také vzpomíná na své osobní pochybnosti, únavu a rozčarování, mimo jiné i z toho, že Praha nebyla nadále schopna ani jmenovat hlavního českého vyjednávače, ani rozhodnout o nákupu optimálního sídla českého zastoupení při EU v Bruselu.
