V této mimořádně důležité kapitole Josef Kreuter líčí start „evropské konference“ mezi ČR a EU, což byl oficiální byrokratický název pro to, čemu se normálně říkalo vstupní rozhovory. Už dávno se zapomnělo na to, že jednání začala „screeningem“, prověrkou kompatibility české a unijní legislativy, včetně připravenosti české státní správy unijní legislativu uplatňovat a vynucovat. Byla to velmi technická, možná nudná, v každém případě však naprosto stěžejní etapa, ve které přišla na přetřes v některých oblastech každá vyhláška, každé rozhodnutí či zaběhnutá praxe.
Pro česká ministerstva a další úřady nejen zatěžkávací zkouška, ale mnohdy i „eye-opener“; konečně jsme se přesně dovídali, co a jak máme dělat, abychom byli v jednotě a harmonii s celou EU a jejím vnitřním trhem. Kreuter popisuje některé propadáky (rybolov), skutečné mnohatýdenní maratóny (jednotný vnitřní trh) či překvapivá zjištění, co všechno musí být (legislativní úprava léčiv). Na každý pád má mnohé z toho, co na českém fungování dnes považujeme za normální, aniž by nás napadlo, že jde o povinnosti v rámci EU, své kořeny právě v tomto „screeningu“.
Zajímavý je záznam z výletu německého a finského velvyslance při EU do ČR, na pozvání hlavního vyjednavače Teličky – pozoruhodný nástroj, jak vzbudit zájem a sympatie. EU sama prožívala bouřlivé období – schylovalo se k zavedení eura a Kreuter vypráví, kolik napětí, skepse a obav to vyvolávalo. Schylovalo se k odchodu kancléře Kohla a soulad mezi Německem a Francií byl stále více spíše jen vzpomínkou.
