Ve vnitrobloku panelových domů mezi žižkovskými ulicemi Ondříčkovou a Kubelíkovou si pozorný chodec může všimnout pamětního kamene s nápisem „Zahájení přestavby Žižkova, říjen 1978“. Oprýskaná mramorová deska lajdácky zalitá do betonu ze všeho nejvíc připomíná kámen náhrobní, pozlacený nápis, kvůli kterému si sem pravděpodobně odskočil kameník z nedalekých olšanských hřbitovů, měl být skutečně epitafem starého Žižkova. Asanace rázovité čtvrti se rozběhla před čtyřiceti lety, díky pádu režimu se ale uskutečnila pouze zčásti.
V roce 1978 bylo architektu Ivanu Vavříkovi dvacet, bydlel na Suchdole a měl úplně jiné starosti, než se trápit tím, co se bourá nebo staví na druhém břehu Vltavy. O deset let později ho už pražský komunistický tajemník Miroslav Štěpán veřejně pranýřoval jako jedno z „individuí, která zpochybňují velkorysý program přestavby Žižkova i dalších starých částí Prahy“. Vavřík se spolu s dalšími mladými architekty koncem osmdesátých let snažil rozproudit veřejnou debatu o nesmyslnosti plošné demolice zanedbaných pavlačových domů, jako alternativu navrhovali postupnou modernizaci bytového fondu a po Žižkově kolportovali podvratné letáky.
Před podobnými zpátečníky bylo třeba mít se na pozoru! „Pozůstatky špatného bydlení z buržoazní republiky musejí být urychleně zlikvidovány, což poctiví lidé chápou. A těší se z nových bytů. Proto stojíme za přijatými programy a budeme prosazovat jejich uskutečnění v co nejkratším čase,“ citoval Štěpána článek uveřejněný v létě 1988 ve Večerní Praze. „Pro nás to tehdy nebyl primárně boj za záchranu starého Žižkova, chtěli jsme to bolševikům prostě nandat a Žižkov byl skvělým symbolem. Příkladem místa, kde se to dělalo špatně,“ vzpomíná dnes Vavřík.
O asanaci Žižkova, který byl kvůli kopcovitému terénu i odlišné filosofii otců zakladatelů koncipován méně velkoryse než sousední Královské Vinohrady, snili levicoví architekti a urbanisté už před druhou světovou válkou. Zbourání zástavby „nedůstojné pro socialistického člověka“ a zbudování nového sídliště v duchu funkcionalismu se na papír dostalo teprve v letech šedesátých. Bourat se podle prvních asanačních plánů mělo až dolů ke křižovatce U Bulhara, zachována měla být pouze funkcionalistická ikona od architektů Havlíčka a Honzíka, dnešní Dům oborových svazů. Jinak by šlo všechno k zemi: radnice, stadion Viktorky, školy i celé bloky pavlačových domů. „Vždyť se na to podívejte, tohle by byl úplně brutální zásah, nezbyla by žádná paměť místa, nic. Pozdější plány byly alespoň o něco citlivější,“ ukazuje Vavřík. Na začátku 70. let byla na území Žižkova vyhlášena stavební uzávěra.
Obyvatelé domů neměli možnost opravit si zásuvku, kanalizaci, střechu, zkrátka nic. Veškeré opravy spadaly pod Okresní podnik bytového hospodářství, nechvalné známé OPBH. „Do rozpadlých domů byli schválně stěhováni lidé ze sociálně slabších rodin. V plánu bylo domy na Žižkově nechat zchátrat a zcela vybydlet. Nový záměr a rozsah asanace Žižkova byl schválen v roce 1973 a již o čtyři roky později došlo k prvním demolicím,“ popisuje Vavřík. Jedním z argumentů pro tak radikální řez byl i houstnoucí provoz v pražských ulicích, Žižkovem měla být vedena výpadovka směrem na východ. Od Bulhara měla stoupat podél úpatí Vítkova, pak se stáčet Prokopovou na Olšanské náměstí a pokračovat paralelně s hřbitovní zdí dál ven z města.
