Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Hlad, tma a místo koled píseň o sádle. Před sto lety Praha přežila drsné válečné Vánoce

Hlad, tma a místo koled píseň o sádle. Před sto lety Praha přežila drsné válečné Vánoce

Vánoce 1917, v pořadí už čtvrté válečné svátky, byly všechno jen ne šťastné a veselé. Pražané na ně po letech vzpomínali jako na Vánoce temné a hladové. Město bylo před sto lety na pokraji kolapsu, docházely základní potraviny, advent lidé trávili ve frontách. Těsně před Štědrým dnem se navíc Praha i s předměstími ponořila do tmy. Projděte se s námi Prahou první světové války a přestanete nadávat na nával na poštách.

Je to horší než za Václava IV., to v ulicích svítily alespoň louče, reptali Pražané, když se plynárny rozhodly zhasínat celé město už v devět večer. Chybělo uhlí, ze kterého se svítiplyn vyráběl, a navíc mnoho zaměstnanců bylo na frontě. Radikální krok plynaři udělali jen pár dní před začátkem svátků, poprvé světla zhasla v pátek 21. prosince 1917. „Praha si k Ježíšku vybrala tmu. Odbije sotva devátá a v celé Praze nezablikne nikdež ničeho, jen nějaká ta bludička,“ glosoval to fejetonista deníku Národní politika. Opatření se netýkalo pouze Prahy samotné, ale i pozdější Prahy Velké, tedy Vinohrad, Smíchova, Žižkova a dalších tehdejších předměstí.

Na výpravu nočním městem se hned během prvního temného víkendu vypravil i redaktor konkurenčních Národních listů, Ladislav Tůma. Na Václavském náměstí to ještě šlo, osvětlovaly ho Křižíkovy elektrické obloukové lampy, nahoře za Čelakovského sady (Tůma byl mimochodem vnukem slavného básníka, po němž park dostal své jméno), kde začínalo osvětlení plynové, se už ale člověk musel začít řídit heslem: „Posviť si sám!“ Tůma píšící pod pseudonymem Zevloun humoristicky popsal svou pouť na Královské Vinohrady: V Mezibranské se jako opilec musel přidržovat zábradlí, před Demínkou mu na cestu posvítil oheň u stánku s horkými párky a na dnešní Anglické ulici, tehdy Palackého, narazil do kandelábru.

Jednalo se samozřejmě o nadsázku, nebezpečí spojená se špatným osvětlením ale ve válečných městech skutečně existovala. A nejenom na ulicích. Úřady byly například nejednou upozorňovány na situaci ve vinohradském chrámu svaté Ludmily, v němž panovala „věčná tma“. V rámci úspor uvnitř svítila jediná blikající lampa, která navíc každou chvíli zhasínala, takže věřící v kostele neustále zakopávali.

Tma ale nebyla tím nejhorším. Nad vánočními svátky se vznášel stín války, která byla i v zázemí víc než hmatatelná. V ulicích Pražané potkávali exoticky vyhlížející uprchlíky z východních částí monarchie i válečné invalidy, kteří byli v hlavním městě království na zotavené. Během čtyř let jich sem putovalo na půl milionu, školy nebo sokolovny se měnily na lazarety. Ve městě chyběli práceschopní muži, a tak se například v tramvajích už v roce 1915 objevily první ženy-průvodčí. To, co se pamětníkům první světové vrylo do paměti nejhlouběji, bylo neustálé shánění jídla, čekání ve frontách a vaření z náhražek. Přídělový systém nefungoval tak, jak si jeho architekti představovali, lidé hladověli a také mrzli. Například na Vinohradech sice občané před Vánocemi 1917 dostali poukázky na uhlí, v obchodech, kde je mohli uplatnit, ale žádné nebylo na skladě. Mluvilo se o uhelné kalamitě a vinohradští radní si šli situaci hned po vánočních svátcích vyříkat s místodržitelem.

Nejohroženější skupinou obyvatel byly matky samoživitelky, mnohdy vdovy po vojácích. Právě Vánoce byly obdobím, kdy se na jejich podporu pořádalo největší množství veřejných sbírek. Vybíralo se ale také na válečné invalidy, sirotky nebo vojáky na frontě, například z první válečné zimy se zachovaly fotografie sněhuláků s kasičkami postavených u Národního muzea. V prosinci 1917 bylo nejvíc slyšet o na podzim založené charitativní organizaci České srdce, ve které se aktivně angažovali české elity včetně Aloise Jiráska, Karla Kramáře nebo dcery zakladatele Sokola Renáty Tyršové.

Právě díky Tyršové se zachovalo svědectví o tom, jak tehdejší předvánoční charita vypadala. „Nahoře se zatím sešlo několik dětí z periferie Velké Prahy. Přišly si pro boty. Dívčina zkouší největší číslo z naší zásoby, jaký žal, je jí malé. Chodila do nynějška bosa a nohy jí opuchly,“ popsala příběh se špatným koncem Tyršová. Pro ženu, která své dva týdny staré dítě přinesla zabalené v hadrech, se už pomoc našla. Z kanceláře Českého srdce odcházela s oblečením, které do sbírky věnovali rodiče „malého Ludvíčka“, a navrch s taškou plnou chleba, mouky a brambor.

Těhotné ženy a kojící matky měly za války určité výhody, kupříkladu přednostní právo na příděly mléka. Většina ostatních obyvatel se k mléku za války vůbec nedostala. Při pročítání zpráv z prosince 1917 narazíme i na další zajímavou zmínku o zvýhodnění žen:­ V Karlíně si mohly od třetího měsíce těhotenství až do desátého měsíce věku dítěte zažádat o speciální legitimaci, která je opravňovala předběhnout ostatní ve frontě. Byla to reakce na případy, kdy ženy po mnohahodinovém čekání ve frontách před obchody omdlévaly hladem a únavou. Nelze vyloučit, že se s těmito průkazkami také kšeftovalo, na černém trhu se totiž obchodovalo úplně se vším.

Fronty patřily ke koloritu válečného města – čekalo se v nich na základní potraviny, na pivo, na uhlí i před redakcemi deníků na horké novinky z bojišť. Aprovizační systém určoval konkrétní obchody, ve kterých lidé s platnými chlebenkami, máselenkami, sádelenkami a dalšími poukázkami mohli v předem určených dnech nakupovat. Pokud tedy bylo co. Na poukázky se kupovalo zelí, med, mýdlo i vánoční kapři. První světové válce se přezdívá válka hladová, a jak trefně poznamenal jeden tehdejší humorista, lidé v ní byli nejenom „hubeni, ale i hubení“. V únoru 1917 dokonce místodržitelství vydalo výnos proti „okázalému hodování“ bohatých za okny restaurací, které budilo pohoršení „méně zámožných a mnohdy strádajících“ kolemjdoucích.

Hubeným Čechům zbývala tradiční zbraň: humor. Že mám ošklivou ženu? Nevadí, stejně doma nesvítíme. Včera jsem se sladce usmíval, protože jsem sehnal cukr, dnes jsem ale kyselý, neměli ocet. Většina vtipů, na něž narazíme ve sto let starých Humoristických listech, se točila kolem drahoty, špatného zásobování či výprav lidí z města pro proviant na venkov. I bludiště k ukrácení dlouhé chvíle muselo pracovat s tímto motivem: Jen jeden z hladových Pražanů najde v labyrintu cestu do venkovského stavení plného jídla. Vezměte do ruky tužku a odhalte, který z nich to bude.

Nikdy jindy než za první světové války by nemohla vzniknout ani tato lyrická Píseň o mastnotě:

„Jsem rázem velkým boháčem,

mám slaninu a sádlo.

Když přišla selka s krajáčem,

tu mě až v ústech sládlo.

Že nechal jsem tam za poklad

hned tři čtvrtiny gáže?

Co na tom! Ze srdce jsem rád,

že žena chleba maže.“

Dojem z válkou pokažených svátků mohla napravit jen jediná věc. Ano, fetiš bílých Vánoc není vynálezem moderní doby, už za císaře pána lidé z nížin řešili, jestli budou svátky na blátě, nebo na sněhu. A v roce 1917 se příroda vyznamenala, když Pražanům připravila bílé vánoční překvapení. Přestože byly předpovědi spíš pesimistické, ranní pohled z okna na Boží hod udělal radost jak dětem, tak dospělým.

Někteří v tom viděli znamení blížícího se konce války. „Neměli jsme tak krásných a panensky bílých Vánoc od vypuknutí světové války, neměli jsme jich alespoň v Praze. Chybí-li jim už po tolikáté všecko ostatní, co vnáší do srdcí štěstí a ples, ať aspoň tedy to skvělé vánoční roucho sněhové svým bílým symbolem nám pomáhá vyvolávati představu míru, představu radostného shledání s těmi, na které už marně čekáme počtvrté,“ psala Národní politika. „Kéž nás nezklame  ta symbolická bílá barva míru! Kéž nezklame nás jakožto jednotlivců, kéž nezklame však především našeho drahého národa za všecka jeho přestálá utrpení a za tu vysokou horu žalů, jež musil za poslední těžkou dobu přežít,“ zvolal autor na konci článku. Bílé znamení nezklamalo, už o rok později mohly ty samé noviny psát o „prvních skutečných Vánocích míru a vysvobození“.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1