Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

„Kdo, když ne my?" Na zmatky není čas, říká koordinátor zásahu u požáru pražského hotelu

„Kdo, když ne my?" Na zmatky není čas, říká koordinátor zásahu u požáru pražského hotelu

Sobotní požár hotelu Eurostars nepřežili čtyři lidé. Další i nadále zůstávají v nemocnicích, do kterých je záchranáři z místa rozvezli. Jedním z těch, kdo na místě zasahovali, je Ondřej Šedivka, krizový manažer z oddělení Krizové připravenosti Zdravotnické záchranné služby Hl.m.Prahy. Na starosti měl koordinaci týmu. V čem lidé při požárech dělají chyby? Kdy je pomoc ostatním nebezpečná? A jak moc práci komplikují „čumilové"? Přečtěte si rozhovor.

Koordinoval jste množství akcí, které měly rozsáhlý dopad, včetně ztrát na životech. Říká se, že se v takových chvílích hraje především o čas. Mohou hrát podobně významnou roli i další faktory?

Čas je skutečně jedním z těch nejdůležitějších, současně je však třeba se předem připravit i na to, aby vše probíhalo koordinovaně. Na místě není čas na zmatky. Je potřeba se řídit předem nastaveným postupem. Větší odchylky mohou vést spíš ke krachu celého zásahu než k jeho úspěchu.

Co to znamenalo konkrétně v případě víkendového požáru? Jaké úkony jste musel řešit?

U případů jako je tento mají lidé často vžitou představu, že je to vlastně jednoduché: přijedete, naložíte si své pacienty a odjíždíte. Tak to samozřejmě není. Má role při této akci byl vedoucí odsunu, což je funkce, která má zajišťovat organizovaný a plynulý přesun zraněných do předem nasmlouvaných zdravotnických zařízení. Funkci jsem plnil ještě s kolegou – náměstkem pro nelékařská povolání, který vedl administrativu. Mým úkolem byla komunikace s výjezdovými skupinami, se zdravotnickým operačním střediskem, bez kterého se při podobných událostech nelze obejít, a komunikace nejen s dalšími výjezdovými skupinami, ale i s vedoucími rolemi, ať už jde o vedoucího lékaře či vedoucího zdravotnické složky a samozřejmě s Policií České republiky a Hasičským záchranným sborem.

Kompletní zpravodajství k prezidentským volbám 2018 najdete zde>>>

Patří mezi případy, které obvykle řešíte, podobná událost spíš k větším zásahům?

U klasických zásahů v rámci běžné činnosti výjezdových skupin se málokdy vyskytují více než dva nebo tři pacienti. Jakákoli odchylka od tohoto stavu je výrazně znát. Pokud budeme požár definovat jako mimořádnou událost s hromadným postižením osob, šlo nicméně spíše o událost menšího rozsahu, co se týče počtu ošetřených a odvezených. Pokud jde o počet lidí, kteří byli na místě, jedná se samozřejmě o větší událost.

Kolik zdravotníků jste měli celkem na místě?

Byly to dvě výjezdové skupiny rychlé lékařské pomoci, šest výjezdových skupin rychlé zdravotnické pomoci, speciální modul pro mimořádné události – velkokapacitní sanitní vůz Atego, inspektor provozu v roli vedoucího zdravotnické složky, jedna lékařka, která bydlela nedaleko a přišla v rámci svého volna, ředitel ZZS, který je lékař, náměstek pro léčebně-preventivní péči, další náměstek, tisková mluvčí a kolegyně, která koordinuje intervenční psychosociální službu. A já, coby krizový manažer.

Existuje nějaký soubor univerzálních opatření, kterých by se měli držet lidé postižení požárem?  Jaké jsou největší chyby, kterých se lidé v podobných situacích dopouštějí?

Všechno, co teď zmíním, se snadněji řekne, než pak skutečně udělá. Univerzální opatření samozřejmě neexistuje pro žádnou událost. Pokud jde o laickou pomoc, je naprosto zásadní vlastní bezpečnost. Pokud je na místě více zraněných a já svou vlastní iniciativou způsobím zranění sobě, případně i někomu dalšímu, rozhodně tím nepomáhám řešení události, ale spíše zásah komplikuji. Pokud situaci vyhodnotím tak, že jde o událost, u které jsem schopen a ochoten pomoci, měl bych v prvé řadě informovat dotčené záchranné subjekty, neboli integrovaný záchranný systém.

Jinak řečeno, člověk - laik se nemá pokoušet být užitečný u dalších lidí?

Přesně tak. Samozřejmě se ale nebavíme o statusu neposkytnutí první pomoci. Jde o situace, kdy bychom byli nuceni vstoupit do prostoru, který je pro nás, i po posouzení pomocí pouhého selského rozumu, výrazně nebezpečný. Tím zároveň neříkám, že nepotřebujeme laiky u dopravních nehod, kde probíhají závažná krvácení nebo že nemají zahajovat okamžitou resuscitaci, protože bez té pacienti mnohdy nepřežijí. Samozřejmě nechceme nabádat lidi, aby nepomáhali. Ať pomáhají, ale ne na úkor vlastního zdraví a života.

Kde tedy leží hranice, a právní hranice, mezi neposkytnutím pomoci a ochranou vlastního zdraví?

Je to na zodpovědnosti každého jednotlivce, a co se právního vymezení týče, já sice právník nejsem, ale myslím, že pokud prokážete, že jste se cítil ohrožen, nejste povinen poskytnout první pomoc. To samé platí i pro profesionální složky. První pomoc může být navíc i pouhé zavolání záchranné služby, aktivování příslušného záchranného systému.

Jak jednáte s lidmi, kteří začnou v krizové situaci „ztrácet nervy“? A jakým způsobem se obrňujete proti vlastní panice?

Vlastní paniku se snažíme eliminovat výcvikem, během kterého sami sebe opakovaně vystavujeme simulovaným událostem tohoto typu. Na základě toho si pak vytváříme jakéhosi „autopilota“, na který potom fungujeme. Namemorované postupy se ve výsledku řídí samy. V tomto případě platí heslo a´la listopad 89 „kdo, když ne my, kdy, když ne teď?!“ Nikdo jiný nepřijede, takže my jednoduše panikařit nesmíme. A co se týče panikařících účastníků neštěstí, samozřejmě, že takoví jsou. Někteří nám i komplikují zásah, ale nemůžeme se na ně zlobit, jde o přirozenou reakci. Velká část z nich se uklidní v momentě, kdy vidí, že péče je poskytována, a že se staráme nejen o těžce raněné, ale i o ně. Všichni pracovníci jsou ve zvládání těchto situací školeni. Pokud panika přeroste v davové šílenství, přichází na řadu Policie České republiky.

Používáte nějaký konkrétní manévr na uklidnění lidí v podobné situaci?

Často stačí úvodní osobní kontakt, případně shromáždění ve větší skupině, a podání informací o tom, co se děje. Proč už nejsou lidé v sanitkách a nejedou, proč je nás tu tak „málo“ a podobně.

Je v krizových situacích prostor a vůle se kromě zraněných zabývat také tzv. „čumily“? Jak se většinou chovají – je víc těch, co chtějí pomáhat, nebo těch senzacechtivých, které zajímá především to, aby stihli pořídit videozáznam?

My, respektive velitel zásahu, si v těchto případech vytyčujeme perimetr. Za určitou hranicí už nesmí nikdo dovnitř ani ven. Lidé, kteří se řešení situace neúčastní, stojí za perimetrem, a během zásahu nás to, co se s nimi děje, netrápí. Pokud se některý z „čumilů“ vyskytne uvnitř perimetru a obtěžuje nás, rád ho předám do vřelé náruče PČR. Za standardního čumila bych pak označil osobu, která stojí opodál a kouří. V extrémních případech se tam pak vyskytne někdo, kdo jde co nejblíž a natáčí, respektive někdo, kdo jeví přehnanou snahu pomoci. Pokud už jsou na místě složky integrované záchranné pomoci a vy nejste požádáni o tzv. osobní pomoc, která je povinná ze zákona, není vhodné cokoli podnikat z vlastní iniciativy. 

Jak se v tuto chvíli vede pacientům, kteří neštěstí přežili?

Jejich stav průběžně sledujeme díky dobrým vztahům, které máme s jednotlivými zdravotnickými zařízeními.  Víme tedy, že někteří pacienti byli propuštěni do domácího ošetřování a pokračují dále v cestě, případně se vracejí do své vlasti. Co se týče těžce zraněných, nedokážu v tuto chvíli odpovědět, protože to bych musel věštit z křišťálové koule.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1