Otáčivá restaurace pod Petřínem a parlament na Letné? Nová kniha ukazuje vize, které zůstaly jen na papíře | info.cz

Články odjinud

Otáčivá restaurace pod Petřínem a parlament na Letné? Nová kniha ukazuje vize, které zůstaly jen na papíře

Tohle je splněný sen každého historika, říká Klára Brůhová, když přijde řeč na ilustrace k její chystané knize Pražské vize mapující nerealizované stavby od konce 19. století po první republiku. Nuselský most na pilířích z věžáků nebo otáčivá restaurace pod Petřínem – dobové plány a vizualizace v knize doplňují „coby kdyby“ obrázky od Jana Šrámka a Veroniky Vlkové. Na sraz s mladou historičkou architektury přijíždím kvůli dopravní zácpě s půlhodinovým zpožděním, takže se první otázka vyloženě nabízí.


Pražská doprava, pálilo tohle téma politiky a urbanisty už za první republiky? Nesnažili se například provoz dostat alespoň částečně pod zem?

Velké vize na stavbu několikakilometrových automobilových tunelů typu Blanka tu nebyly, ale například v soutěži ze třicátých let na Dopravní program Velké Prahy se objevil projekt na tunel pod Václavským náměstím. Doprava tam měla fungovat dvouetážově, vrchní úroveň měla být vyhrazena pro pěší a tramvajovou dopravu, spodní pro auta, která by pak mohla parkovat například v podzemních garážích pod Františkánskou zahradou. Zrovna v této soutěži se najdou i další vizionářské nápady – architekti například navrhli, aby bylo centrum města dostupné jenom hromadnou dopravou. To je myšlenka, o níž by se dalo uvažovat i dnes.

Je podle vás škoda, že tyhle dopravní stavby zůstaly jenom na papíře?

V mnoha případech to, myslím, škoda není. I kdyby se plány z konce 19. století nebo první republiky uskutečnily, dneska už by nedostačovaly. Třeba známý průkop Letné, který ve své době mohl působit progresivně, by do budoucna nebyl dobrý, protože by všechnu dopravu ze severu hnal na Staroměstské náměstí. To samé platí pro silniční okruh vedoucí od Revoluční přes Příkopy na Národní, na nějž měly na druhém břehu navazovat serpentiny Letenské a Petřínské komunikace. Parádu by neudělaly ani stavby spojené se zákazem vjezdu do centra, architekti totiž v této souvislosti uvažovali o vybudování parkovacích věžáků. Jeden navrhovali například v oblasti Ípáku.

Byl pro rozvoj Prahy klíčový vnik samostatného Československa?

Samozřejmě, do té doby byla Praha na druhé koleji, neméně důležitým byl ale rok 1920, respektive 1922, kdy se zrodila Velká Praha. Do té doby byly Žižkov, Vinohrady nebo Karlín samostatnými městy s odlišnými zájmy, a to se pak hrozně těžko koncepčně plánuje. Příkladem svízelné situace, ve které se Praha nacházela před vznikem Československa, může být i kauza pozemků bouraného hradebního pásu, které si Praha musela od c. k. eráru odkoupit a už jí nezbyly peníze na velkorysý urbanistický projekt.

Projekt podobný vídeňské okružní třídě Ringstrasse, která také vede po trase původních hradeb?

Ano, také v Praze se uvažovalo o výstavbě širokého bulváru s parky a reprezentačními budovami. Nikdy to samozřejmě kvůli odlišné topografii nemohl být kompletní okruh jako ve Vídni, také už tu stála nádraží a Praha navíc nedokázala najít společnou řeč s okolními obcemi.

Některé vize, jako zmiňovaný průkop Letné nebo plány na dostavbu Staroměstské radnice jsou notoricky známé. Narážela jste při psaní knihy na projekty, o kterých jste do té doby neslyšela?

Architektonickými soutěžemi jsem se začal zabývat v rámci svojí disertační práce a překvapována jsem byla téměř neustále. Znal jste například soutěž na výstavbu krematoria na Vyšehradě?

Přiznám se, že ne.

Vypsaná byla, až poté, co byl v Československu uzákoněn pohřeb žehem. Spolku Krematorium se nelíbilo, že má nový objekt krematoria pro hlavní město vyrůst daleko od centra, až v Strašnicích, a přikláněl se ke stavbě na některém z vyšehradských bastionů. Soutěž se uskutečnila, ale nakonec se stejně stavělo ve Strašnicích.

Krematorium na skále nad Vltavou? Co na podobné projekty říkali Pražané?

Zabývala jsem se hlavně studiem architektonických časopisů, kde probíhaly především odborné diskuze, i když i tam se někdy objevily inzultace osobního typu a stížnosti na regulérnost soutěží. Co na to všechno říkal běžný obyvatel Prahy, vím jen v několika málo případech, které probublaly do tisku, nijak systematicky jsem se po tom ale nepídila.

Převládalo spíš budovatelské nadšení, nebo mrštíkovské Bestia triumphans?

Samozřejmě, asanace a protesty proti ní byly to první, na co jsem narazila. Později byly projevy nesouhlasu adresovány například také Josipu Plečnikovi, když se zúčastnil debat o tom, jak by mohlo vypadat napojení Hradu na město. Vypracoval pár projektů, které byly hodně kritizované, někdy až za hranicí slušnosti. „Cizák a bude nám tady nám tady radit, jak máme stavět,“ útočili někteří, nutno dodat, že zejména laikové, na slovinského architekta. Zaujalo mě také, jak často se projekty předem prezentovaly přímo na místech, kde měly stát. Například už zmiňovaná Petřínská komunikace, která měla navazovat na Vítěznou ulici a šplhat vzhůru Petřínskými sady, byla „vykolíkována“ barevnými žárovkami, aby si Pražané mohli za tmy udělat obrázek, kudy by jednou vedla. Dřevěným lešením zas byla naznačena plánovaná galerie na Kampě nebo objekty, které se měly stavět pod Emauzami.

Známé jsou fotky laťové konstrukce se siluetou budoucího Husova pomníku.

Jasně, i na pomníky byli lidé takto dopředu připravováni. Nutno ale dodat, že makety se stavěly také kvůli tomu, aby mohly povolané osoby fundovaně rozhodnout, jak a kam objekty nejlépe koncipovat.

Zmínila jste veřejnou diskuze o zastavění Kampy. Jak se rodil fetiš pražského panoramatu?

Myslím si, že to byl pozvolný proces, samotnou mě to překvapilo, jak se ve zkoumané době lišily přístupy na jejím začátku a na konci. Když si vezmu Malou Stranu, tak až do první světové války se poměrně často objevovaly megalomanské projekty. Z průvodních zpráv je patrné, že to od architektů – jedním z nich byl například Antonín Balšánek – často byly i takové šťouchance Vídni. Měla vzniknout nová dominanta, která bude konkurovat věžím svatého Mikuláše a dalším historickým objektům, moderna proti baroku, přeneseně i češství proti Habsburkům. Nesetkala jsem se s žádnými velkými odsudky, ale samozřejmě je otázkou, zda to bylo tím, že všem bylo jasné, že se nic podobného nepostaví, nebo zda se otázka zachování panoramatu tolik neřešila. Po vzniku republiky někteří architekti, včetně zmíněného Balšánka, své vize hbitě oprášili a mysleli si zřejmě, že se ujmou, když už neúpíme pod Rakouskem. To už se ale hlasitě ozvali odpůrci nové výstavby pod Hradem a Petřínem.

Jako malý zázrak působí fakt, že se nezastavěla ani Letná, při množství soutěží, které se jejím územím zabývaly. Proč se tak nestalo?

Podle mě to bylo i tím, že se většinou jednalo o hodně velké vize – celá vládní čtvrt nebo úřednické město. Kdyby se plánovaly menší projekty, tak by to třeba klaplo, až do konce 20. let se ale řešila regulace, potažmo zástavba celé pláně. S drobnějšími projekty pak přišla 30. léta, ale to už byla zase jiná situace – ekonomická krize a pak válka. Čili nakonec se toho na Letné za první republiky opravdu moc nerealizovalo.

Na Letnou se měli z provizoria v Rudolfinu a Thunovském paláci stěhovat i poslanci a senátoři. Na rozdíl od nových budov ministerstev, ale zůstal parlament jenom na papíře.  Proč?

Takzvaná Letenská soutěž byla vypsaná už v roce 1920, neměla řešit pouze oblast Letenské pláně, ale celý severozápadní kvadrant Prahy. Jedním z mnoha úkolů pro architekty bylo vymyslet, kam umístit nový parlament. Všichni vybrali Letnou, a právě tahle první soutěž kodifikovala představu, že je tato lokalita optimální. Ono to má docela logiku, Letná je blízko centra, vyvýšené místo nad Prahou. Budova by shlížela na město jako protiváha k sousednímu Pražskému hradu. V roce 1928 byla vyhlášena nová soutěž, která už měla konkrétně vyřešit podobu parlamentu a rozlousknout jeho přesné umístění v prostoru pláně. V zásadě tu byly dvě cesty: Buď stavět v ose Pařížské třídy nad Čechovým mostem, nebo Revoluční nad mostem Štefánikovým.

Která měla větší podporu?

Předsednictvo parlamentu preferovalo umístění nad Čechovým mostem, aby stál co nejblíže centru. Později mu i Letná začala připadat tak trochu odříznutá, a tak v roce 1929 vyhlásilo jakousi trucsoutěž, v rámci níž měli architekti hledat nové místo někde na Starém nebo Novém Městě či na Malé Straně. Vedení parlamentu ale nehodlalo slevit z prostorových požadavků, které mělo pro Letnou, takže bylo dopředu jasné, že se taková parcela v centru nenajde. Architekti se vydali různými cestami, jeden ze soutěžících, Jan Gillar, například navrhl osmnáctipatrový mrakodrap u Národního divadla. Soutěž skončila fiaskem a, jak mnozí zhodnotili, byla dobrá jen k tomu, aby se zjistilo, že to v těchto místech opravdu nejde. Než se ale záměr stačil vrátit na Letnou, přišla hospodářská krize a stavět se stejně nezačalo.

Viděl jsem pár ilustrací z nové knihy. Kdo s nápadem na zhmotnění nerealizovaných projektů přišel?

Byl to nápad redaktorů z nakladatelství Paseka a musím říct, že něco takového je pro historika splněný sen. Ilustrátoři se navíc vždy snažili reálie situovat přesně do roku, ve kterém projekty vznikaly. Z výsledku jsem já osobně nadšená.

Andrej Babiš čas od času nadnese téma nové vládní čtvrti. Váš názor?

Já si myslím, že v současné době je to nešťastný nápad. Takhle uvažovat dávalo smysl, když mladá republika potřebovala místo pro instituce, které do té doby neexistovaly. Dnes, kdy ministerstva z velké části sídlí v relativně nových budovách, které byly vystavěny právě za první republiky, mi to přijde scestné. Jsou to skvělé baráky se skvělou polohou.

Na druhou stranu, vyhlásí se soutěž a budoucí badatelé budou mít materiál pro další knihu…

Tak to jedině, další nepostavené Pražské vize. (smích) Ale teď vážně, přesouvat ministerstva by byl z mého pohledu i projev neúcty vůči těm domům a architektům, kteří za první republiky solidní reprezentativní stavby vytvořili.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud