Petřínské dioráma. Škvařilo se na slunci a schytalo 91 zásahů od mincí. Restaurátoři mu teď vracejí podobu z 19. století | info.cz

Články odjinud

Petřínské dioráma. Škvařilo se na slunci a schytalo 91 zásahů od mincí. Restaurátoři mu teď vracejí podobu z 19. století

Luděk Marold nebyl prvním malířem, který pomocí plastického obrazu vtáhl návštěvníky pražského výstaviště přímo doprostřed bitevní vřavy. Jeho monumentální bitva u Lipan vznikla v roce 1898, už o sedm let dříve při Jubilejní výstavě se ale stály fronty na „kouzelný“ obraz bratří Liebscherů představující boj se Švédy na Karlově mostě. A zatímco Maroldovo plátno na velký odborný zásah teprve čeká, tři roky trvající oprava staršího z dioramat se chýlí ke konci. Obrazu, který se po skončení výstavy stěhoval ze Stromovky na Petřín, se vrací původní podoba.

„Děti vešly do chodby úplně temné a tu obrátivše se nalevo, stanuly v němém úžasu. Viděly před sebou výjev, o němž nemohly se rozhodnouti, je-li skutečností, nebo snem.“ Tak popsal účinek, který mělo dioráma bratří Liebscherů na malé návštěvníky Jubilejní výstavy, spisovatel Ladislav Hejtmánek. Spektákl, jejž autoři v roce 1891 rozehráli uvnitř dřevěného pavilonu Klubu českých turistů (dnešní petřínské bludiště), zabíral i na dospělé. Iluzi skutečnosti vytvářely nejenom vytrhané dlažební kostky, ohořelé trámy a dělo v popředí, ale i rafinovaná hra se světlem, které obraz ozařovalo skrz prosklenou střechu. Mnozí diváci prý podléhali klamu, že „vidí skutečné Hradčany nějakými zrcadelnými kouzly do turistického pavilonu odražené.“

„Nepřeháněly tehdejší recenze?“ ptám se hned na úvod akademického malíře Petra Kadlece, který spolu s kolegy poškozené plátno od roku 2015 restauruje. „Nepřeháněly, Liebscherové před lidmi opravdu rozehráli velké divadlo. V některých oknech Pražského hradu máte stříbro, takže to vypadá, jako by se uvnitř svítilo. Stříbrné jsou i plameny na hořícím malostranském domě, několik vojáků má zlaté knoflíky na uniformách,“ ukazuje restaurátor detaily, které návštěvníci bludiště nemají na dálku možnost zaregistrovat. Příměr k divadelní scéně je na místě, ke spolupráci Karel a Adolf Liebscherové přizvali mimo jiné i pozdějšího scénografa Národního divadla Karla Štapfera. Ta správná doba, kdy optická kouzla na Petříně fungují nejlépe, podle Kadlece přichází se stmíváním. V tu chvíli obraz ožívá.

Pavilon Klubu českých turistů byl stejně jako další atrakce Jubilejní výstavy provizorní stavbou. Zbourán měl být původně i Průmyslový palác, ten ale spolu s pár dalšími budovami u Stromovky zůstal. Zachránit se podařilo i turistický pavilon, byť za cenu stěhování na vrchol Petřína. Boční sály, v nichž se na výstavě prezentovaly krásy Čech, byly ve dvou pozdějších vlnách osazeny zrcadly, z pavilonu se stalo bludiště, čímž se dioráma pozvolna dostávalo na vedlejší kolej. Přitom původně se dovnitř chodilo především kvůli němu, vytištěna byla i brožurka vysvětlující, jak se od 17. století proměnilo pražské panorama.

K úpadku dioramatu přispívaly i necitlivé opravy, první ještě za časů starého mocnářství. „Nejvíc na ráně byla vždycky horní část obrazu. Už v roce 1911 byla obloha nad Prahou opadaná, vypálená a zničená, takže na lešení nastoupila parta tří kluků a celé to přetřeli. To se opakovalo v letech 1923 a 1932. My jsme se teď museli dostat na původní vrstvu,“ říká Kadlec. Situaci ještě zhoršila hurá rekonstrukce bludiště z devadesátých let 20. století, při níž byly mimo jiné ucpány větrací otvory na boku dřevěné budovy. To spolu s příliš velkým střešním oknem způsobovalo, že se horní část obrazu doslova škvařila. „Když bylo tady dole dvacet stupňů, nahoře to bylo pětaosmdesát,“ vzpomíná Kadlec. Ještě než začala samotná oprava plátna, musel být střešní otvor částečně zastíněn. Klimatizace nyní rozdíl mezi teplotami dole a nahoře sráží na přijatelných sedm stupňů.

Obří dílo, které chválila i kritika

Nebe a panorama Prahy bylo dílem Karla Libschera, samotnou bojovou scénu namaloval mladší Adolf. Obraz o rozměrech 8 na 10 metrů vznikl za pouhých padesát dní. Na umělecké provedení pěla kritika chválu, objevily se ale hlasy kritizující výběr historického námětu. Pražští studenti pod vedením charismatického jezuity Plachého sice v roce 1648 zachránili pravý břeh před švédským drancováním, prohra Švédů ale zároveň znamenala konec nadějí Komenského a dalších evangelických exulantů na návrat do vlasti.

Dioramatům z dalších velkých pražských výstav už z ideologického hlediska nebylo co vytknout. Krom zmiňovaných Maroldových Lipan lze zmínit ještě Alšovo Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. Také toto obří plátno, které je dnes k vidění v Muzeu Českého ráje Turnově, vytvořené v roce 1895 pro Národopisnou výstavu českoslovanskou bylo původně doplněno kládami a kameny v popředí.

Zatímco, horní část petřínského obrazu je zcela plochá, u samotné bitevní vřavy je patrná výrazná plasticita. Na barvě se ve spodní části opravdu nešetřilo, a tak musela být v první fázi restauračních prací znovu důkladně přilepena k plátnu. „Hrozilo, že se jednoho dne udělá průvan a celé to opadá,“ říká Kadlec a ukazuje i poškozená místa označená oranžovými tečkami. Jsou to body, kde plátno dostalo přímý zásah mincemi, které před něj házejí návštěvníci. Takto poškozených míst napočítali restaurátoři 91, v některých případech se jednalo o čisté průstřely. Ústřední hrdina výjevu, jezuita Plachý, zůstal nezasažen. Na legendě o tom, že se mu zázrakem vyhýbaly švédské střely, možná něco bude.

Oprava samotného obrazu by měla skončit zhruba za dva měsíce, je ale otázkou, co bude s jeho 3D předpolím. Muzeum hlavního města Prahy, pod nějž Petřínské bludiště spadá, pracuje s několika různými scénáři, Kadlec má ale jasno: I přední část se musí vrátit do původní podoby, jinak nebude rafinovaná scénografie Karla Štapfera fungovat tak, jak byla zamýšlena. Předpolí se podle restaurátora dřív táhlo až k samotnému plátnu a místo současných prken podlahu pokrývala kašírovaná dlažba. Jsme přeci na mostě! „Fotografie, které máme k dispozici, jsou sice až z padesátých let, ale já jsme přesvědčen, že do té doby do vzhledu předpolí nikdo neměl důvod sahat.“

Obloukem se vracíme také k úvodnímu popisu návštěvy pavilonu skupinou školních dítek. Dnes se na výjev návštěvníci bludiště koukají průzorem nasvětlo natřeného oblouku Staroměstské mostecké věže, čímž se ale zcela ztrácí původní hra s kontrastem světla a stínu. „Pojďte se podívat sem, po stěnách byly původně nataženy dvě vrstvy hadrů, nejprve hnědý a na něm černý. Světlo se ztlumilo do tmavé látky a pozornost lidí se soustředila na zářivé plátno. Jako v divadle nebo kině,“ ukazuje Kadlec. Autoři dioramatu měli skutečně sklony k perfekcionismu, pod stropem pavilonu byl zavěšen ještě úzký pás bílé látky, jehož zatažením se dal obraz v tu správnou chvíli ještě přisvítit. V zákulisí točil zřízenec klikou. Lidé neviděli ani jeho, ani krátkou bílou oponu, ale Praha roku 1648 před jejich zraky ožívala. „I tenhle ateliérový efekt bych rád dostal zpátky,“ uzavírá Kadlec. Když návrat do roku 1891, tak se vším všudy.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud