Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Varhany pro Internacionálu, Remkova raketa, rébus z Vinohrad. Podívejte se, čím dýchá pražské metro

Varhany pro Internacionálu, Remkova raketa, rébus z Vinohrad. Podívejte se, čím dýchá pražské metro

Chodíme kolem nich denně, ale málokdo ví, k čemu slouží. Jsou pod nimi podepsáni významní čeští architekti, ale málokdo si je s jejich jmény spojuje. Řeč je o výdechových komínech metra, které mapuje nová kniha Jana Charváta Nádech výdech. Od těch prvních v bruselském stylu, přes brutalistní až po ty nejmladší, postmoderní.

Na původních vizualizacích na sebe výdechový komín od architekta Stanislava Hubičky strhává veškerou pozornost, je dominantou křižovatky U Bulhara. Většina lidí, kteří kolem něj projdou dneska, ho ale mine bez povšimnutí. Výdech na nejstarším úseku pražského metra slavnostně otevřeném v roce 1974 byl nakonec postaven v trochu jiné podobě, v současnosti je navíc pohřbený pod nánosem reklamy a graffiti. „I to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl knihu napsat. Doufám, že rozpoutá debatu o současném stavu těchto technicistních staveb, pod kterými jsou často podepsáni významní čeští architekti,“ říká Jan Charvát.

Výdechové komíny dlouho míjel i on, když se o ně začal zajímat, zjistil, že se tomuto tématu zatím nikdo systematicky nevěnoval. „Chci těmto dosud bezejmenným hrdinům knihou vlastně vzdát hold za všechny ty roky opomíjení. Vždycky jsem chtěl být v něčem první, ale nečekal jsem, že budu prvním českým výdechologem,“ směje se Charvát. Za dva roky nashromáždil několik tisíc fotografií, výkresů a archiválií, mluvil se všemi žijícími architekty stanic metra a navštívil stovku výdechů. „Knížka je kurátorským výběrem těch nejzajímavějších, postavených do roku 2000. Napsal jsem ji doufám čtivě normálním jazykem a plnou příběhů nejen samotných staveb, ale i lidí kolem nich,“ říká.

Komíny z podzemí vysávají vydýchaný vzduch a dolu naopak posílají čerstvý, jsou pouze špičkou ledovce celé vzduchotechnické soustavy metra. Pro mnohé čtenáře budou překvapením jména jejich autorů. Patří mezi ně například jeden z otců bruselského stylu František Cubr, autor budovy Centrotexu na Pražského povstání Václav Hilský, v úvodu zmiňovaný architekt Nuselského mostu Stanislav Hubička, ale třeba i malíř Zdeněk Sýkora nebo sochař Petr Šedivý. Mnoho původních výdechů zaniklo nebo je spolkly pozdější budovy jako Centrum Chodov nebo Arkády Pankrác. Tam je dnes ventilace metra součástí vzduchotechniky obchodního centra. V ohrožení byla i Hilského vícehlavá saň z pohledového betonu, která je protiváhou k mase sousedního Centrotexu. Ta mimochodem v době svého vzniku budila i negativní emoce. Místní jízlivě říkali, že tyhle betonové „varhany“ snad budou vyhrávat Internacionálu.

Charvátova kniha mapuje první tři desetiletí budování metra, dobu ovlivněnou různými architektonickými styly. „Výdechy jsou vlastně takové časové bubliny, které vyvěrají z podzemí, člověk podle nich pozná, jak se síť metra rozrůstala. Ty nejstarší návrhy jsou ovlivněny bruselským stylem, pak tu máme brutalismus, v devadesátých letech pak se zpožděním oproti světu a kvůli náročným přípravám přišla postmoderna,“ vypočítává Charvát.

Mnoho výdechů se nakonec postavilo v úplně jiné podobě, než jakou měly na papíře. Dominantní šipka, která míří k nebi nad konečnou autobusů na Smíchovském nádraží, měla být původně postavena hned ve dvojím provedení, jinak měl vypadat i další smíchovský výdech, ten na náměstí 14. října. Odvážný návrh fontány byl bohužel architektu Zdeňku Drobnému, autorovi vodních prvků na Malostranské, kompletně osekán. Nikdy nebyl zbudován ani futuristický výdech u Invalidovny, který u také nezrealizovaného Centra vědeckotechnických informací architekta Karla Pragera navrhla architektka Marie Davidová.

V těchto případech lze dodat: Bohužel. V jiných je to spíš: Bohudík. Na Hájích, dříve stanice Kosmonautů, se kosmický motiv vyloženě nabízel. Nakonec z toho byla jen ikonická betonová raketa, kterou mají dodnes bronzoví Remek s Gubarevem v zádech, podle pamětníků se ale objevovaly i návrhy divočejší. „Členové komise si prý představovali, že na Hájích bude stát nějaký kosmonaut, kterému bude ze zad – nebo nevím odkud – foukat vzduch. Architekt Jan Abt, který je jeho autorem, se ale tomuto nápadu ubránil, byly to jen takové tendence ideově přemotivovaných soudruhů zasahovat architektům do jejich práce,“ vypráví Charvát a dodává, že jinak tento typ technicistní architektury žádným velkým politickým tlakům nepodléhal.

S Charvátem jsme si povídali u výdechu s označením 10 JP, který, jak jeho název napovídá, odvětrává stanici Jiřího z Poděbrad. Vytvořil ho na počátku osmdesátých let sochař Petr Šedivý, který je rovněž autorem nedaleké fontány Sjednocená Evropa, symbolického ztvárnění snah Jiříka z Poděbrad o vytvoření celoevropské protiturecké koalice. „U kašny hraje zásadní roli voda, u výdechu je to vítr. Výdech připomíná napnuté plachty lodi,“ ukazuje na horní část Charvát. Po chystané revitalizaci náměstí by z obou živlů měla zůstat jen voda, podle posledních zpráv z radnice Prahy 3 má být kašna pouze restaurována, ale výdech i „upraven“.

Zatímco o Šedivého výdechu by klidně mohla vzniknout samostatná knížka, ten který leží jen o pár set metrů dál směrem k náměstí Míru, je pro Charváta naopak velkou neznámou. „Nenašel jsem o něm žádné informace v archivech, bavil jsem se o něm jak s architektkou, která dělala Jiřího z Poděbrad, tak s lidmi, co pracovali na Náměstí míru, ale prostě nikdo nic neví. Nemohl bych přes vás vyhlásit pátrání a vypsat nějakou odměnu?“ ptá se Charvát. No, to asi mohl, třeba Nádech výdech s věnováním za stopu vedoucí k dopadení autorova? Domluveno.

U tajemného mezistaničního výdechu v sadech Svatopluka Čecha se s Charvátem loučíme. S fotografem ale ještě vyrážíme k vůbec nejvyššímu výdechu za náměstím Míru a pak dál k Hlavnímu nádraží, kde je výdechů, kterým kniha vzdává hold, vícero. Třeba ten U Bulhara, dnes nevkusně omotaný reklamními plachtami. Může to nová kniha změnit? Uvidíme. 

 

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744