Advokáti museli slibovat věrnost Hitlerovi i pracujícímu lidu, říká historik Blažek | info.cz

Články odjinud

Advokáti museli slibovat věrnost Hitlerovi i pracujícímu lidu, říká historik Blažek

Projekt České advokátní komory Advokáti proti totalitě, k němuž INFO.CZ spouští jako mediální partner tento týden velký seriál, nás doslova provede dějinami 20. století. „Vybrali jsme deset advokátů, kteří působili v různých obdobích 20. století. Někteří se narodili na konci 19. století, naopak někteří zahajovali svou advokátní kariéru na konci 60. let či dokonce až v 70. letech. Několik z nich čelilo oběma totalitním systémů, které ve 20. století existovaly na československém území,“ popisuje v rozhovoru pro INFO.CZ odborný garant projektu historik Petr Blažek, který působí v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Proč jste se zapojil do projektu Advokáti proti totalitě?

Obrátil se na mě JUDr. Petr Toman, kterého si velmi vážím jednak jako člověka, který se před třiceti lety osobně podílel na vyšetřování zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu 1989 na Národní třídě v Praze, a jednak jako velmi dobrého advokáta. Oslovil mne, abych se jako historik stal odborným poradcem projektu a zároveň napsal do připravované knihy Advokáti proti totalitě několik textů a pomohl s doprovodnou výstavou a konferencí.

Byl jsem velmi rád, je to pro mě čest se na takovém projektu podílet. Považuji tento za důležitý také pro současné advokátní prostředí, aby vnímalo své kořeny. 

Proč je tento projekt podle vás tak důležitý?

Advokacie byla ze strany totalitních režimů velmi sledovanou profesí, odvážných lidí tam mnoho nebylo. Hrozily jim velké problémy, advokáti viděli z první ruky, jakým způsobem se totalitní režimy dokážou vypořádat nejen se svými skutečnými, ale také domnělými odpůrci. O to více je důležité připomínat osobnosti, které se v různých situacích snažily pomáhat obětem komunistického režimu. 

Některé se dokonce samy podílely na činnosti protikomunistické opozice, zprostředkovávaly informace o politických procesech či byly blízkými spolupracovníky Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který byl klíčovou opoziční iniciativou v letech 1978 až 1989. Milan Hulík se později stal dokonce jeho členem.

Jak jste vybrali právě deset advokátů, kterým se projekt věnuje?

Na knize se nakonec podílelo více autorů, hlavními jsou Petr Toman a Ondřej Šebesta. Vybrali jsme deset advokátů, kteří působili v různých obdobích 20. století. Někteří se narodili na konci 19. století, naopak někteří zahajovali svou advokátní kariéru na konci 60. let či dokonce až v 70. letech. Několik z nich čelilo oběma totalitním systémům, které ve 20. století existovaly na československém území.

Jejich postavení dobře ilustruje vývoj advokátních slibů, který ukazuje na určitou podobnost nacistického a komunistického režimu. Slib z doby nacistické okupace, kdy se slibuje věrnost Adolfu Hitlerovi, je bezpochyby extrémem, ale rovněž sliby z komunistického období ukazují obdobnou služebnou podřízenost advokacie. 

Jednotlivé příběhy se ale od sebe liší, někteří byli obětmi komunistického režimu, jiní byli jeho aktivními odpůrci. Jaroslav Borkovec se přímo podílel na protikomunistickém odboji a byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Kamill Resler a Rastislav Váhala patřili mezi advokáty, kteří obstáli především profesně, když se důsledně snažili hájit své klienty a nezpronevěřit se ideálům klasického práva tak, jak se jej učili ještě v prvorepublikovém období.

Kamill Resler je známý zejména tím, že hájil K. H. Franka. Můžeme si o jeho osudu říci více?

Kamill Resler projevil osobní statečnost už v období druhé republiky a krátce po nacistické okupaci, kdy se snažil čelit protižidovským opatřením advokátní komory. Velmi si cením toho, že současná komora tuto svou minulost nezakrývá a nesnaží se tehdejší vylučování advokátů podle rasového původu lakovat narůžovo.

Resler riskoval na začátku nacistické okupace hodně, paradoxně pak sklízel velkou vlnu nenávisti od lidí, kteří mu měli za zlé, že se po válce snažil řádně hájit tohoto nacistického zločince. Snažil se o věcnou obhajobu, nepůsobil jako spolupracovník obžaloby. Přitom samozřejmě nezlehčoval zločiny, kterých se K. H. Frank dopustil, přistupoval k němu ale jako k člověku, který má podle zákona právo na obhajobu.

V atmosféře nenávisti, která je po obludných nacistických zločinech do jisté míry pochopitelná, byla jeho snaha lidsky obdivuhodná. Těžko mu můžeme něco vytýkat, když víme, jak se choval za nacistické okupace. Je to velmi pozoruhodný příběh, který dokazuje jeho mimořádný charakter, jenž se ukázal rovněž po únoru 1948.

Doplácela na to i jeho rodina…

Uvědomme si, že v poúnorovém období byl systémový zásah do advokacie ještě větší než za nacistické okupace. Postupně skončily profesní praxe, advokáti se stali pouhými zaměstnanci režimu. Přišli o samostatný výkon své profese v rámci svých kanceláří. Měli najednou zcela jiné postavení. Jejich úkolem nebylo podle sovětského právního vzoru hájit klienta, nýbrž dodržovat třídní výklad práva a napomoci svého klienta odsoudit. 

Po nastolení komunistického režimu nastaly masivní čistky. V doslovu knihy uvádím, jak se počet advokátů razantně zmenšil. Je to neuvěřitelné, když si uvědomíme, jaký rozkvět tato profese zažila v období první republiky.

Pokud se advokáti v období komunistického režimu rozhodli pomáhat svým klientům nad rámec zákonem povolené činnosti, například s doručováním zásilek z vazby, velmi riskovali. Přesto se našli ti, kteří toto riziko podstoupili.

Řada advokátů se tehdy také raději orientovala například na pracovní právo, které nebylo tolik ožehavé jako trestní právo. Patřila mezi ně Dagmar Burešová, která byla předobrazem statečné advokátky ve filmové sérii Hořící keř. Její životní osudy ukazují, že řada pracovněprávních sporů stejně měla výrazné politické konotace. Pomohla řadě lidí, kteří byli propuštěni při čistkách v období tzv. normalizace. Na žádost Libuše Palachové hájila také čest jejího syna Jana.

V knize jsou zařazeny také tři další advokáti, kteří pomáhali disidentům v sedmdesátých a osmdesátých letech: pražský advokát Milan Hulík, brněnský advokát Jiří Machourek a Slovák Ján Čarnogurský, který byl kvůli těmto kauzám vyloučen z advokátní komory.

Jiný osud pak měli také Jiří Křížek a František Hejný…

Oba jsou obětmi politických procesů z poúnorové doby. Jiří Křížek byl v roce 1950 souzen v procesu, kde byli odsouzeni k smrti Milada Horáková, Záviš Kalandra, Oldřich Pecl a Jan Buchal. V tomto monstrprocesu byli souzeni představitelé politických stran či proudů, které komunistický režim vnímal jako nepřátelské. Jiří Křížek byl vybrán jako zástupce lidovců a jako právník, který obhajoval aristokraty a západní diplomaty. Patřil mezi nejstarší obžalované. Nebyl popraven, ale byl odsouzen k dlouholetému trestu vězení. Patřil k velmi respektovaným advokátům, byl bez milosti sražen na dno a prezentován jako člověk, který chtěl údajně zničit svou vlast rozpoutáním třetí světové války. 

František Hejný byl účastníkem protinacistického odboje, spolupracoval s Radou tří. Po válce vstoupil k národním socialistům, po únoru 1948 byl mezi prvními zatčen. Na přímluvu svých přátel byl propuštěn. Nakonec byl ale znovu zatčen a odsouzen za údajné spiknutí proti komunistickému režimu. Také František Hejný obstál v dobách nejtěžších. Podle svých vzpomínek byl opakovaně varován, aby určité lidi nehájil a aby se s dalšími nestýkal, jinak že špatně dopadne. Tuto radu nevyslyšel a skončil za mřížemi.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud