Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

ANALÝZA: Parlamentní, nebo prezidentská demokracie? Musíme si vybrat

ANALÝZA: Parlamentní, nebo prezidentská demokracie? Musíme si vybrat

Často slýcháme tvrzení, že Česká republika je parlamentní demokracií, nikoli prezidentskou republikou, a proto prezident nesmí odmítnout navrženého ministra. To jsou hned dvě teze, které je třeba otestovat, jednak zda je pravda, že Česká republika je parlamentní demokracií, jednak zda platí, že pro parlamentní demokracii je typické, že prezident či hlava státu musí jmenovat ministry podle výběru premiéra.

Předně je nutné si uvědomit, že pojmy parlamentní, prezidentský, poloprezidentský a kancléřský systém nejsou pojmy právní, ale politologické. Tyto akademické pojmy se cestou zobecnění snaží nalézt společné znaky typické pro různá státní zřízení s cílem umožnit třídění jednotlivých ústav do skupin, aby se o nich snáz psaly učebnice. Jejich prostřednictvím ale nelze jednotlivé ústavy vykládat, protože neexistuje žádný závazný popis toho, co si máme pod těmito pojmy přesně představit, a ani ústavy samotné je nepoužívají. Např. v české Ústavě se o základním charakteru našeho státu dočteme, že:

– „Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana“ (čl. 1 odst. 1);

– „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“ (čl. 2 odst. 1);

– „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ (čl. 5); a že

– „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.“ (čl. 6);

Ale nedočteme se v ní, že Česká republika je parlamentní demokracií; ostatně, všechny citované zásady mohou a mají fungovat v jakékoli demokratické zemi, bez ohledu na to, zda má parlamentní či prezidentský systém nebo něco mezi tím. Proto nelze tvrdit, že by se naše Ústava sama k některému z ústavních systémů hlásila a nepřímo tak vyžadovala být vykládána v jeho kontextu. Lze se pouze pokusit, prostřednictvím analýzy ústavou nastolených vztahů mezi orgány moci zákonodárné a výkonné, naši Ústavu některému ze systémů podřadit.

Pojďme si tedy nyní stručně charakterizovat základní akademicky uznávané ústavní systémy vlády, a následně s nimi porovnejme český ústavní systém. (i)

Parlamentní systém vlády

Jeho mateřskou zemí je Spojené království. Aniž bychom zabíhali do detailů, britský systém vlády se do začátku 18. století vyvinul zhruba tak, že zde na jedné straně stál král jako nositel výkonné moci a na druhé straně Parlament jako nositel zákonodárné moci. Parlament (primárně rozhodující hlavně o daních a tedy příjmech Koruny …) zákony vytvářel a král je vykonával, zpravidla prostřednictvím svých služebníků – ministrů. Tak byla přirozenou cestou zajištěna dělba moci. K tomuto modelu se později ještě vrátíme.

S postupným nástupem osvícenství začalo být přibližně od poloviny 18. století stále více vnímáno jako neúnosné, aby výkonnou mocí disponoval někdo, kdo nebyl nikým zvolen, svůj mandát zdědil a odvozuje jej pouze od Boha, a kdo se cítí pouze Bohu a nikoli lidu odpovědný – král. Proto začal být uplatňován požadavek, aby královi ministři byli členy Parlamentu a museli mít důvěru jeho Dolní sněmovny, tedy té, která je odpovědna lidu. (ii)

Tím vzniká systém, kde král zůstává neodpovědný, ale výkonnou moc jeho jménem provádějí osoby, které jsou odpovědny parlamentu, jehož členové jsou zase odpovědni svým voličům – lidu; a protože ministři až na výjimky jsou sami členy Dolní sněmovny, jsou ve své roli poslanců svým voličům přímo odpovědni i oni. A prostřednictvím vlády, která se tak fakticky stává výborem parlamentu, Dolní sněmovna nepřímo kontroluje i krále. Na krále tak zbyla jen role zákulisního rádce a veřejného arbitra, jehož úkolem je pomáhat vytvářet stabilní vlády; do této role se však díky existenci většinového volebního systému a existenci politických stran dostává jen sporadicky – v praxi se totiž ještě nikdy nestalo, aby v Dolní sněmovně neexistovala politická většina schopná vygenerovat vládu.

Tímto způsobem tedy byla dělba moci, prakticky existující mezi nikým nevoleným a jen Bohu odpovědným králem, volenou Dolní sněmovnou a dědičnou šlechtou zasedající v Horní sněmovně obětována, aby mohla být bezbolestně potlačena dědičná moc – tak vznikl parlamentní systém vlády – je pro něj typické, že v něm dělba moci prakticky neexistuje.

Tento systém postupně převzala celá řada dalších zemí. Pokud šlo o republiky, ty často pouze nahradily dědičného monarchu parlamentem volenou hlavou státu a po americkém vzoru ji pojmenovaly prezident republiky. Protože ale prezidenti nebyli dědiční, ale byli voleni, byť zpravidla (a záměrně) jen nepřímo, mohla být jejich role političtější – stali se arbitry politického dění, moderátory vzniku vlád; tam, kde byl zaveden poměrný volební systém, který spolehlivě vede k častým politickým krizím, se tato prezidentská role stala o to výraznější.

V parlamentním systému vlády je středobodem státní moci parlament, na kterém je exekutiva existenčně plně závislá – dělba moci je potlačena a formalizována. Podstata parlamentního modelu vlády spočívá v tom, že:

1. vládu určuje hlava státu (prezident či panovník),

2. vláda je povinna podat demisi, ztratí-li důvěru parlamentu, (iii) a

3. v případě vládní krize má hlava státu volbu mezi jmenováním nové vlády a rozpuštěním parlamentu.

Dílčí modifikace se týkají toho:

a) zda má na složení své vlády vliv premiér (nemusí mít vliv žádný, může členy navrhovat, může členy vlády fakticky určovat už bez prezidenta) a za jakých okolností může hlava státu vládu či člena vlády odvolat (zpravidla jde o proceduru zrcadlově obrácenou vůči jmenovací proceduře); tato omezení představují výjimku z obecného pravidla, že jmenování a odvolání premiéra a členů vlády je pravomocí hlavy státu;

b) zda je vláda povinna o důvěru parlament požádat a získat ji výslovně, tj. zda systém dovoluje tzv. úřednickou vládu (úřednická vláda sice získala svůj slangový název podle toho, že se zpravidla skládá z vysokých vládních úředníků – nepolitiků, ale její podstata spočívá v tom, že tato vláda o důvěru nežádá; předpokládá se, že důvěru má, protože jí parlament nevyslovil nedůvěru – kdyby tak učinil, musela by i úřednická vláda podat okamžitě demisi; režim úřednické vlády se využívá jako přechodný stav v dobách politických krizí, typicky před předčasnými parlamentními volbami);

c) zda členové vlády musí, smějí či nesmějí být členy parlamentu,

d) zda hlava státu smí rozpustit parlament, resp. jeho dolní komoru kdykoli, nebo je tato možnost nějak omezena či dokonce vyloučena, popř. podmíněna návrhem vlády,

e) nakolik se prezident smí či musí sám podílet na činnosti exekutivy (může být od ní být zcela oddělen a stát nad ní, může vládě předsedat fakticky, může vládě předsedat formálně (viz níže pasáž o nástupu poloprezidentského systému ve Francii), může mít právo účasti, jeho rozhodnutí anebo jejich část může podléhat kontrasignaci, apod.).

Prezidentský systém vlády

Zatímco parlamentní systém, aby mohl potlačit dědičnou moc panovníků, potlačil princip dělby moci, podstatou prezidentského systému je naopak důsledné oddělení moci zákonodárné od výkonné – dělba moci je pro tento systém určující a mnohem důležitější, než prezident, podle kterého se tento systém jmenuje. Jako prezidentský začal být tento systém označován pravděpodobně proto, že v monarchii, má-li být demokratická, je neuplatnitelný. (iv)

Nyní je čas připomenout si již zmíněný britský model vlády z počátku 18. století. Autorům Ústavy USA (v) totiž nic nebránilo se k tomuto vládnímu modelu vrátit: jediná překážka – nikým nevolený panovník – jim odpadla; v jedné věci totiž měli jasno hned od počátku: v čele nového státu nebude stát žádný nevolený král, ale volený prezident, a tím odpadl důvod zbavovat budoucí hlavu státu vlivu na reálnou politiku; v republikánském zřízení totiž žádný zásadní důvod pro zavedení parlamentního systému vlády neexistuje. Navíc to byl anglický systém, a oni právě vybojovali na Anglii nezávislost.

A konečně, zrovna tehdy byl v módě koncept dělby moci – Montesquieův klasický spis „O duchu zákonů“, který uvedl dělbu moci z praxe i do teorie, poprvé vyšel v roce 1745. Porovnáme-li anglický nepsaný model vlády z počátku 18. století s prezidentským systémem zavedeným Ústavou USA na konci tohoto století, zjistíme, že se opravdu zásadně liší jen tím, že v anglickém modelu byl ztělesněním výkonné moci nikým nevolený král a v americkém systému je jím volený prezident. (vi) Zatímco v Anglii do počátku 18. století vykrystalizovala dělba moci bezděky a přirozenou cestou, aby byla stejně bezděky obětována potlačení královské moci a nahrazena za tím účelem parlamentním systémem vlády, USA na konci 18. století nic nebránilo se k dělbě moci vrátit, a to již programově a na teoretických základech.

S návratem k dělbě moci (vii) odpadl důvod konstruovat kabinet jako samostatné, parlamentu odpovědné těleso, fakticky parlamentní výbor – USA nepotřebovaly výkonný kabinet s dvojí legitimitou, jednak formální odvozovanou od nikým nevoleného a nikomu neodpovědného krále, jednak faktickou odvozovanou skrze parlament a parlamentní volby od lidu; USA nepotřebovaly dvojí exekutivu. S tím, že odpadl důvod vyčleňovat v rámci exekutivy „kabinet“ jako samostatné těleso a na toto těleso přenášet odpovědnost, kterou nemůže vůči svým poddaným nést král, odpadl i důvod pro všechna ta opatření, kterými parlamentní systém plnil svůj úkol, totiž zachovat monarchii, ale z moci králů učinit pouhou formalitu:

– nejenže odpadl důvod požadovat, aby (prezidentovi) ministři byli členy parlamentu, ale dělba moci se naopak stala důvodem takovou kumulaci funkcí výslovně zakázat,

– nejenže odpadl důvod požadovat, aby vláda byla odpovědna parlamentu, ale kvůli dělbě moci se takový vztah stal dokonce nežádoucím,

– s tím odpadl i důvod pro jakékoli předčasné volby, a proto mohl být nastolen pevně časově ohraničený parlamentní i exekutivní mandát,

– odpadl důvod pro všechny „vychytávky“, jejichž jediným účelem je kontrolovat, popř. dokonce řídit hlavu státu (typicky kontrasignace),

obecně odpadl důvod v Ústavě řešit, kdo je komu odpovědný, slovo „odpovědnost“ se v Ústavě USA vůbec nevyskytuje – prezident i kongresmani skládají přísahu a logicky se má za to, že pokud někdo přísahá, pak je i odpovědný za to, že přísahu dodrží; odpovědnost je něco samozřejmého, něco, co není třeba explicitně do ústavy zapisovat; naopak excesem, vybočením z normálního stavu, je pouze neodpovědnost králů (viii) (byli a jsou odpovědni Bohu, nikoli svým poddaným, ostatně proto jsou to poddaní a ne občané), popř. prezidentů v parlamentním systému, a proto je tato neodpovědnost explicitně zmiňována.

Ve výsledku tak americký prezident i Kongres jsou voleni na pevně dané období (ix) a je výslovně vyloučena kumulace vládních a parlamentních funkcí. Výkonnou moc ztělesňuje prezident a nikdo jiný, ministři jsou pouze prezidentovi úředníci, jím jmenovaní, jím kdykoli odvolatelní a jemu odpovědní. (x) Někteří z nich musí projít schvalovací procedurou v Kongresu, jejím účelem však není eliminovat lidi nevhodné z politických důvodů, ale lidi z hlediska svých schopností anebo morálky nekompetentní úřad zastávat. Obdobně je konstruována opačná procedura, tzv. impeachment, tj. velmi složitá a výjimečná procedura, jejímž smyslem je zbavit stát nikoli nepohodlného politika, ale zločince, typicky velezrádce, v prezidentském nebo jiném vysokém exekutivním úřadu.

Povšimněme si ještě jednoho zdánlivého detailu: na rozdíl od českého, slovenského, ruského či francouzského prezidenta není americký prezident volen přímo lidem, ale je volen nepřímo, tzv. voliteli, kteří jsou voleni lidem jednotlivých států pouze za tímto jediným účelem a pro každou prezidentskou volbu zvlášť. Přestože tento systém, vzniklý v důsledku federativního uspořádání USA, v praxi simuluje přímou volbu, (xi) dokresluje klíčový fakt, že pro prezidentský systém je charakteristické a klíčové to, že moc zákonodárná a moc výkonná vznikají nezávisle na sobě, nikoli to, jak a kým jsou ustanovovány. (xii)

Jestliže kritériem pro třídění ústavních systémů jednotlivých států na parlamentní a prezidentské je vzájemná nezávislost vzniku exekutivy a legislatury, nezbývá než učinit závěr, že každý systém je buď parlamentní, nebo prezidentský – neexistuje nic mezi tím. Protože však vliv parlamentu na vznik a existenci vlád může mít a má různou míru a formu, existuje celá řada modifikací parlamentního systému.

Akademickou „škatulku“ si vysloužily minimálně dva z nich, a to systém kancléřský a systém poloprezidentský. Těm se budeme věnovat v další části.


Poznámky:

i Pojmy parlamentní, prezidentský, poloprezidentský či kancléřský systém vesměs pojmenovávají typické vztahy, resp. dělbu moci mezi zákonodárnou a výkonnou mocí, popř. hlavou státu, a míru vlivu lidu jako celku a jako „nejvyššího orgánu“ dané země, nic však nevypovídají o charakteru soudů dané země. Podobně nemá vliv na určení charakteru ústavního systému dané země jeho federální uspořádání; proto nás zde budou zajímat pouze vztahy mezi lidem, mocí výkonnou a mocí zákonodárnou, a to vztahy existenčního, kreačního charakteru, tj. kdo koho jmenuje, odvolává či bez čí důvěry se neobejde a komu je odpovědný.

ii Horní sněmovna je politicky nežádoucí z obdobných důvodů, jako král; např. Winston Churchill se stal v roce 1940 premiérem též proto, že na tuto funkci tehdy preferovaný lord Halifax byl členem Horní, nikoli Dolní sněmovny.

iii V případě dvoukomorového parlamentu se zpravidla rozumí ta jeho část, která se považuje za dolní komoru, obdobu britské Dolní sněmovny.

iv Teoreticky si však lze představit i „premiérskou monarchii“. Vypadala by tak, že hlava vlády by byla volena v přímých volbách na pevně časově určené období (stejně jako prezident USA) a vláda by nebyla existenčně závislá na parlamentní důvěře (stejně jako prezident USA). Tento systém ale nikde neexistuje a pravděpodobně ani neexistoval, pravděpodobně proto, že na panovníka by pak nezbyla už vůbec žádná pravomoc – protože arbitra plnícího roli prezidentů v parlamentních republikách tento systém vůbec nepotřebuje, musel by panovník nejen stát nad všemi třemi složkami moci, ale i část každé moci vykonávat podle vlastního uvážení, a proti tomu by se pravděpodobně zvedl silný odpor daný bezděčným, ale o to silnějším odporem moderního člověka k nahodilostem všeho druhu, a tedy i k nahodile určeným držitelům moci.

v Původní znění Ústavy USA: https://www.archives.gov/founding-docs/constitution-transcript

vi Spousta dalších rozdílů je dána tím, že USA jsou federací; kdyby jí nebyly, nepotřebovaly by např. Senát jakožto komoru, kde má všech 50 států rovný počet zástupců bez ohledu na svou velikost a počet obyvatel, ale jako parlament by jim stačila Sněmovna reprezentantů, kde má každý stát počet kongresmanů svému počtu obyvatel úměrný. Tyto rozdíly jsou ale nepodstatné pro určení charakteru vládního systému.

vii Pod Montesquieuovým vlivem byla nově z exekutivy a legislatury vydělena i moc soudní a poprvé v historii vznikla klasická mocenská triáda.

viii Byli a jsou odpovědni Bohu, nikoli svým poddaným, ostatně proto jsou to poddaní a ne občané.

ix I pokud výjimečně skončí volební období prezidenta (či kongresmana) předčasně v důsledku jeho smrti, rezignace nebo impeachmentu, předurčený nebo zvolený náhradník pouze dokončí volební období svého předchůdce, a nezačíná mu běžet nové, jeho vlastní.

x V USA neexistuje vláda jako kolektivní, hlasováním rozhodující orgán; existují pouze ministerstva a ministři (jejich existenci předepisují příslušné zákony).

xi Teoreticky volitelé zpravidla nejsou zavázáni hlasovat pro určitého kandidáta, ale předpokládá se, že Republikán bude hlasovat pro republikánského a Demokrat pro demokratického kandidáta (pravidla se stát od státu liší). Pokud by tento systém měl být nahrazen přímou volbou, volitelé by se vypustili a prezident by se určil rovnou podle toho, kdo získal nejvíce hlasů států (státy mají různý počet hlasů, reprezentovaných různým počtem volitelů, v závislosti, ale nikoli úměrně na počtu svých obyvatel).

xii Teoreticky si lze představit i nepřímé volby parlamentu (až do roku 1979 takto byli voleni poslanci Evropského parlamentu).


Autor je právník.

Text vyšel na serveru HlídacíPes.org, zveřejňujeme ho v plném rozsahu se souhlasem redakce.

 

Šokující zjištění vědců: Pokud nejíte sladké, ohrožujete vlastní zdraví

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Diety chudé na sacharidy, jako je například Dukanova nebo Atkinsova dieta, jsou velmi módní, zvláště pro své rychlé a výrazné účinky. Tyto diety omezují či vylučují ze stravy všechny sacharidy, včetně rychle vstřebatelných cukrů (obsažených třeba v moučnících) a pomalu vstřebatelných cukrů (jsou například v chlebu, těstovinách či rýži). Stoupenci takové diety vyřazují z jídelníčku rovněž ovoce a zeleninu. Jejich strava naopak obsahuje hodně proteinů a tuků. To je ovšem nebezpečná volba.

Výzkum profesora Macieje Banacha z Lodžské univerzity ukazuje, že dieta chudá na sacharidy představuje v dlouhodobé perspektivě riziko pro zdraví. Tým vědců sledoval 11 let více než 24.000 dobrovolníků, mužů i žen. Všichni drželi dietu, ale nikoli stejnou. Když vědci zjistili jejich zdravotní stav, životní styl a výživu, srovnávali rizika předčasné smrti.

Link

Účastníkům studie, kteří nejedli sacharidy, hrozilo o 32 procent vyšší nebezpečí, že zemřou o šest let dříve, než ti, jejichž strava obsahovala hodně sacharidů. Riziko, že člověk podlehne kardiovaskulární chorobě, vzrostlo o 50 procent, jestliže dotyčná osoba konzumovala málo sacharidů či dokonce žádné. U rakoviny bylo riziko o 30 procent vyšší.

Studie také ukázala, že osobám s normální váhou, které se rozhodly držet takovou dietu, hrozilo větší riziko předčasného úmrtí než lidem obézním. Výsledky se potvrdily i poté, co bylo přihlédnuto ke konzumaci alkoholu, kouření, fyzické aktivitě či chorobám jako je vysoký krevní tlak.

Podle autorů studie nejsou tyto výsledky spojeny jen s nízkým přísunem sacharidů. Souvisejí zřejmě i se zvýšenou konzumací proteinů a tuků. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) nadměrná konzumace červeného masa a uzenin bohatých na cholesterol a nasycené tuky přispívá ke vzniku některých druhů rakoviny, zejména střev a konečníku. Tyto látky mají rovněž na svědomí kardiovaskulární choroby. Navíc může hrát roli i snížená konzumace minerálních látek a vitamínů.

Link

Francouzská Národní agentura pro bezpečnost potravin (ANSES) varuje před "klinickými, biologickými a psychickými dopady" spojenými s odtučňovacími dietami. Vzhledem k nedostatku některých živin mohou nastat problémy s kostmi či s metabolismem. V dlouhodobé perspektivě tyto diety vedou k bludnému kruhu, kdy člověk znovu nabere shozené kilogramy.

Jestliže jsou diety chudé na sacharidy v krátkodobé perspektivě účinné, jsou dlouhodobě riskantní a neměly by být doporučovány, varuje profesor Banach. Je totiž důležité nevynechávat jeden druh potravy. Sacharidy, proteiny a tuky jsou pro stravování nezbytné. Podle nutričních poradců je výživová potřeba člověka pokryta, jestliže se strava skládá z asi 50 procent sacharidů, 20 procent proteinů a 30 procent tuků.

-1