Analýza: Povinnost státu k náhradě škody trvá. Že jde o opatření ministerstva, není rozhodující | info.cz

Články odjinud

Analýza: Povinnost státu k náhradě škody trvá. Že jde o opatření ministerstva, není rozhodující

Analýza: Povinnost státu k náhradě škody trvá. Že jde o opatření ministerstva, není rozhodující
 

ANALÝZA ADAMA STAWARITSCHE A MARTINA CÍRA | Představitelé státu opakovaně prohlašují, že stát nehodlá fyzickým či právnickým osobám v souladu s § 36 krizového zákona hradit jakoukoliv škodu. Závěr, že se stát tímto způsobem zbaví své objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou přijatými opatřeními, ale nelze přijmout, i když lze předpokládat, že případné spory se státem o náhradu škody budou složité a zdlouhavé a jejich úspěch nelze předjímat.

 

V souvislosti s vyhlášením nouzového stavu vláda původně, postupem dle krizového zákona, svými usneseními omezila volný pohyb osob a uzavřela obchody. Tato krizová opatření byla následně prodloužena, resp. nařízena ve formě mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví dle zákona č. 258/2000 Sb., o veřejném zdraví, přičemž vláda toto prodloužení vzala na vědomí.

Aktuálně představitelé státu opakovaně prohlašují, že stát nehodlá fyzickým či právnickým osobám v souladu s § 36 krizového zákona hradit jakoukoliv škodu. Ministryně financí Alena Schillerová dokonce uvedla, že náhrada škody poškozeným nenáležela ani dle krizového zákona (neboť podle něj se má vztahovat zejména na případy zabrání majetku, vykonání uložené pracovní činnosti apod.), a je proto nerozhodné, zda jsou opatření vyhlašována dle krizového zákona, či podle zákona o veřejném zdraví, a proto vláda bude živnostníky a podnikatele podporovat jinými prostředky.

Tento postoj je odůvodňován mimo jiné tím, že by náhrady škod stály biliony korun a stát tyto prostředky nemá, resp. je musí vynaložit na jiné účely.

Jakkoliv chápeme složitost stávající situace, jakož i snahu státu kompenzovat újmy živnostníkům a podnikatelům jiným způsobem i možnou absolutní výši případných nároků na náhradu škody, nelze přijmout státem prezentovaný závěr, že se tímto způsobem zbaví své objektivní odpovědnosti za škodu způsobenou přijatými opatřeními.

Právo na náhradu způsobené škody v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními upravuje § 36 krizového zákona. Stejný zákon pak v § 35 upravuje peněžní náhrady za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti či pracovní výpomoci.

Odpovědnost za omezení nejen vlastnického práva je zvláštní skutkovou podstatou. Předně je třeba upozornit na to, že za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti či pracovní výpomoci náleží poškozenému peněžní náhrada. Jedná se však o zvláštní skutkovou podstatu krizového zákona (§ 5 písm. b), která však nemíří na náhradu škody, ale pouze na přiznání peněžité náhrady, ve výši obvyklé, a to ať už za využití nemovitosti či například za zabavení zdravotnických potřeb. Podle tohoto ustanovení krizového zákona se tedy nehradí žádná způsobená škoda, nýbrž obvyklá peněžitá náhrada.

Setrváváme na závěru, že za dobu, kdy o přijatých krizových opatřeních rozhodovala vláda, mohou poškození uplatňovat nároky na náhradu škody dle krizového zákona, přičemž krizový zákon nevylučuje ani nároky ve formě ušlého zisku.

Pro nároky na náhradu škody za následné období lze za stěžejní považovat výklad přijatých krizových opatření, resp. vyřešení otázky, zda lze mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví podřadit pod krizový zákon, byť byla vydána na základě zmocnění v jiném zákoně (o veřejném zdraví). Jsou tedy mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví krizovými opatřeními?

Jakkoliv se jedná o složitou a dosud nevyřešenou právní otázku, na níž dá v budoucnu definitivní odpověď až soudní judikatura, přikláníme se k závěru, že ano.

Smyslem a účelem krizového zákona (jak vyplývá z § 1 i důvodové zprávy) bylo přijmout takovou právní úpravu, která bude řešit ty nejmimořádnější okolnosti, se kterými by se stát mohl potýkat, a umožnit mu tak tyto situace řešit ve formě krizových opatření. Krizový zákon přímo počítá s tím, že na něj svojí činností budou navazovat i ministerstva či ústřední správní úřady, nejen vláda. Nelze přehlédnout, že ministerstvo zdravotnictví je zmocněno k vydávání krizových opatření přímo krizovým zákonem (§ 9 odst. 4 písm. b). Toto ustanovení je přitom obsahově totožné s § 69 odst. 1 písm. i) zákona o veřejném zdraví, na základě kterého došlo k vydání mimořádných opatření, prodlužujících zavření obchodů a omezení volného pohybu osob.

Rozlišovacím kritériem, zda jde o opatření přijatá podle krizového zákona, či nikoliv, je tedy z našeho pohledu existence krizové situace, nikoliv subjekt, který práva a povinnosti osob prostřednictvím svých rozhodnutí ovlivňuje. Krizovou situací krizový zákon rozumí takovou mimořádnou událost podle zákona o integrovaném záchranném systému, narušení kritické infrastruktury nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu (§ 2 písm. b).

Je-li tedy vyhlášen nouzový stav, a trvá-li i nadále, pak všechna opatření, která jsou určena k řešení této krizové situace a odstranění jejich následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob, jsou krizovými opatřeními ve smyslu krizového zákona, tedy včetně tzv. mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví. Z našeho pohledu totiž není rozhodující, kdo je vydal, nebo zda k přijetí těchto opatření došlo dle jiného zákona.

Věcně a funkčně totiž všechna tato opatření směřují k řešení krizové situace, včetně odstranění jejich následků, s čímž je pak spojen zásah do práv a povinností osob, a to včetně práv základních. Vznikne-li tedy v příčinné souvislosti s přijatými krizovými opatřeními, která zasahují do práv a povinností osob, škoda (i ve formě ušlého zisku), přikláníme se k závěru, že tuto lze vůči státu nárokovat dle krizového zákona.

Tento komentář je diskusním příspěvkem k nastíněné problematice a v žádném případě není uceleným právním rozborem všech právních aspektů dané problematiky. Závěry v něm uvedené se mohou v budoucnu změnit. Je ale zřejmé, že stát škody hradit nehodlá, a tedy nároky poškozených po předběžném uplatnění u příslušného orgánu krizového řízení budou zamítnuty.

Je více než pravděpodobné, že v soudním sporu bude řešena i otázka výkladu krizového zákona (účelu a smyslu). Poškození by pak v případě dvojího výkladu právní normy mohli také argumentovat principem primátu jednotlivce před státem a související výkladovou zásadou in dubio pro libertate, jakož i zákazem tzv. přepjatého formalismu ze strany soudů. 

Lze předpokládat, že případné spory se státem o náhradu škody budou složité a zdlouhavé, jejich případný úspěch nelze vůbec předjímat a stát jistě využije veškeré možnosti své procesní obrany. Ostatně již nyní je zřejmé, že se snaží poškozené od uplatňování nároků odradit. Změna v subjektu, který mimořádná opatření vydává, je toho jasným případem. Na otázku, zda se názory státu ve vztahu k nárokům na náhradu škody v budoucnu prosadí, dá definitivní odpověď až soudní judikatura.

Mgr. Adam Stawaritsch a Mgr. Martin Cír působí v advokátní kanceláři bpv Braun Partners.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud