Babiš to s národním rozvojem myslí dobře. S firmami ale musíme jednat, ne jim přikazovat, říká Smutný | info.cz

Články odjinud

Babiš to s národním rozvojem myslí dobře. S firmami ale musíme jednat, ne jim přikazovat, říká Smutný

Na české politické scéně se v posledních dnech zintenzivnily debaty o možném vzniku Fondu národního rozvoje. Premiér Andrej Babiš (ANO) totiž podle svého vyjádření v České televizi chce, aby banky věnovaly část svých zisků na další rozvoj České republiky. Téma je to ale daleko širší, souvisí se zahraničními investicemi a odlivem zisků, tedy skutečnostmi, jimž se dlouhodobě věnuje advokát Pavel Smutný, společník advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný. Ten je přesvědčen, že jsou nadnárodní korporace připraveny k dialogu s českou vládou. 

V rozhovoru pro INFO.CZ nabízí svůj vhled do této oblasti, v němž se promítá i jeho působení v čele Česko-izraelské smíšené obchodní komory či Bohemian Heritage Fund: „Můžeme se buď vrátit mezi ty nejlepší, nebo se nadobro propadnout. Pokud se současný manévr, nazývaný jako Fond národního rozvoje, nezdaří, padneme mezi druhořadé země. Velké firmy totiž utečou jinam. To přece nepotřebujeme.“

Premiér Andrej Babiš začal mluvit o vzniku Fondu národního rozvoje. Tomuto tématu se dlouhodobě věnujete. Jak na vás současné diskuse působí?

Uprostřed reálných a hodnotových konfliktů, které mají opravdu smysl, je pěna dní skoro už nesnesitelná. Povyk na politické scéně kolem řady témat je zástupný. Nahrazuje vážná a palčivá témata, kterými se musí tato země zabývat, pokud nechce začít hrát za pět až deset let beznadějně druhou ligu. Z hlediska výkonu průmyslu jsme mezi 15 nejlepšími zeměmi světa. Ten průmysl ale není tak úplně náš, což je problém a velké téma.

Můžeme se buď vrátit mezi ty nejlepší, nebo se nadobro propadnout. Pokud se totiž současný manévr, nazývaný jako Fond národního rozvoje, nezdaří, padneme mezi druhořadé země. Velké firmy totiž utečou jinam. To přece nepotřebujeme.

Nebylo by to nic nového; z dlouhodobého historického hlediska kolísáme. V současnosti ale doznívají důsledky velké a bezprecedentní privatizace. Měli bychom tak přestat být hysteričtí a nežít příběhy od prostředka, od teď. Musíme si uvědomit, z čeho současná ekonomická situace pramení. Prodali jsme dobrovolně rozhodující části ekonomiky. To je fakt, ze kterého musíme vycházet.

Tedy i pokud se bavíme o Fondu národního rozvoje, nebo jakkoliv mu budeme říkat? A pokud při jeho výstavbě uděláme chyby, mohou nás vrátit do druhé ligy?

Je to jedno z témat, která o tom rozhodnou. Nejde o sektorovou daň ani o výběr daní. Jde o to, jestli jsme schopni jako stát, jako společnost a jako jednotlivci vyšších kooperačních vztahů. Se všemi: s cizinou, s nadnárodními společnostmi, s Evropskou unií, s celým světem. A chce se říct: i mezi sebou. O to se teď hraje. Zda jsme schopni kooperovat a tedy na tom i vydělávat. Dosahovat společného zisku a win-win situací. Nebo zda tu budeme sami ublíženě něco křičet a něco požadovat, protože my jsme ta Praha, která je pupkem světa. To by nás spolehlivě přivedlo do pekla.

Momentální volání po bankovní sektorové dani je obrazem této zpozdilosti. Je to krátkozraká a hodně nebezpečná politika, která může přinést okamžitý fiskální efekt, ale z dlouhodobého hlediska pohřbí dlouho budovanou a skvělou pověst České republiky jako spolehlivého investičního prostředí. A odpojí tuto výhodu od další výhody, tedy že jsme šestá nejbezpečnější země na světě s velmi dobrou měnou. Mohli bychom pak dopadnout jako Rumunsko, které se zavedením takové sektorové daně úplně zesměšnilo.

Jak to tedy uchopit správně?

Vůbec nevybízím k ustupování před zahraničními společnostmi. Ony to také neočekávají. Nepřemýšlejí ale ani o tom, jak to tady rozkrást. Mají podobný étos a v převažující řadě případů i podobné zájmy jako česká vláda. Mají své etické i ekologické kodexy, řeší sociálně-vazbová témata. Společnosti mají chuť podílet se na vzestupu země, ve které investovaly značný kapitál a ve které se takříkajíc zabydlely.

Sektorovou daní by se tak někdo dobýval do otevřených dveří místo toho, abychom se zamysleli nad tím, jak z těchto firem vytěžit jejich know-how, podnikovou i sociálně-politickou kulturu, stejně jako jejich výzkumné základny. Sektorová daň je to nejbezohlednější řešení problému. Je to jako nasazení rtuti někomu, kdo se začal zotavovat po dlouhé době.

Tedy je potřeba sednout k jednání a využít toho, že velké firmy jsou ochotny se do těchto aktivit se zapojit?

Premiér Babiš jde nesporně správným směrem a je první, kdo něco takového dělá. Snaží se zajistit dialog. Zahraniční investory jsme donedávna uctívali jako svaté, zahrnovali jsme je výhodami. Projevuje se v tom ale typický český zvyk: nejdříve někoho uvítáme chlebem a solí a potom na něj vytáhneme flintu. Nyní se musíme emancipovat a premiér Babiš je k tomu svými zkušenostmi vybaven. To, že se pustil do této diskuse a nechce sektorovou daň, je třeba ocenit.

Nemáme ale mnoho precedentů. Vycházet můžeme třeba z Masarykova fondu, který vznikl v roce 1928. Ve vlasteneckém étosu přiměl různé firmy, velký finanční a průmyslový kapitál, aby do něj přispívaly. A z něj se platily školské a další reformy. To je duchovní předchůdce této úvahy. Masaryk se neustále snažil o koncentraci státního a národního zájmu. To bychom my měli dělat také.

Tento fond by tak neměl být druhou formu zdanění. A jeho povinné vytvoření by de facto znamenalo daň. Spíše bychom tedy měli uvažovat o participativních formách a poloprivátních fondech, s nimiž by se podnikalo. Tam se může soustředit ohromná síla. Jakou cestou půjde, si musí rozhodnout vláda. K řešení je ale třeba alespoň minimální shoda celé politické reprezentace a souladný přístup velkých společností.

Pro řadu těchto firem vaše advokátní kancelář pracuje. Jaké od nich máte signály?

Jsme s nimi v kontaktu, pracujeme s Českou spořitelnou, což je referenční banka České republiky s rakouským vlastníkem, který dobře rozumí situaci u nás i v dalších zemích bývalého východního bloku, kde působí, a různých politicky ukvapených činů, k nimž došlo třeba v Maďarsku či Rumunsku, se po nedávných krocích obává. V přímém aktivním kontaktu jsme s více než 15 z těch největších a rozhodujících společností, které přispívají rozhodující měrou k vytvoření našeho HDP.

Mohu ujistit, že všechny tyto společnosti se chtějí podílet, a řada z nich se již dokonce podílí, na tom, abychom byli první liga a ne druhá liga. Můžeme se bavit o tom, zda to znamená budování výzkumných center, škol, dostupných bytů nebo třeba nemocnic a stadionů. To jsou všechno věci, které potřebujeme.

Musíme i zohlednit všechny rozdíly mezi firmami, není to jednolitá skupina, všechny ty faktory jsou provázané. Každopádně ale potřebujeme, aby měly chuť vydělané peníze od nás nevozit jinam, ale dále je investovat. Právě tady a právě teď. To všechno se ale nepodaří jednostranným zvyšováním daňových sazeb, ale naopak společným postupem. Měli bychom se jich ptát, co potřebují, aby tu zisk reinvestovaly. A aby přicházely další peníze, například venture capital. 

Tedy nic jim nepřikazovat?

Měli bychom se společností, na nichž máme zájem, zdvořile a jako partnerů zeptat, co máme udělat pro to, aby tu své miliardy nechaly. Zlepšit těžkopádnou administrativu? Zajistit, aby stavební řízení netrvalo i 14 let? Takových věcí je mnoho, máme spoustu domácích úkolů.

Podle vašich informací z trhu jsou tedy velké firmy k takovéto spolupráci opravdu připraveny?

Nemůžu říct, že jsou připraveny tupě odevzdávat další peníze státnímu rozpočtu, který je bezednou jámou. Ale k dialogu určitě ochotny jsou, chtějí participovat na tom, aby si Česká republika udržela své postavení. Protože na tom mají zájem. A konflikt by byl prohrou i pro ně. Pro nás ale daleko větší. Vyhněme se mu.

Klíčové jsou rovněž daňové asignace a nyní se otevírá prostor pro jejich řešení. V mnoha oborech je Česká republika velmi nadprůměrná, ale za posledních 30 let došlo k utlumení světově významných českých výkonů. Máme velmi málo českých jedniček, a to skoro ve všech oborech. Týká se to vědců i umělců. Země tak ztrácí vzory a tolik potřebné sebevědomí.

Jedničky ale vznikají – a to vědí všichni, kteří se věnují sportu – jen při zvláštních podporách. A ty mohou vycházet jen ze soukromého kapitálu. Trh by si měl vybírat excelentní projekty. 

Podnikatelé by tak měli mít možnost pomoci svými daněmi mimořádným vědcům, umělcům či sportovcům. Stát si neumí a ani nesmí vybrat svého šampiona, toto by se skutečně mělo nechat nadšeným soukromníkům. Po 30 letech svobody bychom měli osobnosti a firmy, které vydělaly velké peníze, považovat za natolik svéprávné, že jsou schopny o tom samy rozhodnout a umožnit jim tak část jejich zisků směrovat na tyto projekty. Bez toho nebudeme mít nikdy nic světového.

A teď je tedy správný čas na to tohle všechno řešit?

Všechna témata, o kterých jsme se bavili, spolu souvisejí. Pojďme se o nich bavit. Pojďme se bavit o tom, jak bude tato země zvyšovat vlastní excelenci.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud