Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Bude se zítra za vtip střílet nebo věšet? Nebo se zakážou zákonem? Komentář Daniely Kovářové

Bude se zítra za vtip střílet nebo věšet? Nebo se zakážou zákonem? Komentář Daniely Kovářové

My lidé jsme během vývoje, který trvá statisíce let, dosáhli neuvěřitelných výšin a vzdálených hlubin země i vlastních schopností a dovedností a mnohými překonáváme vše živé, co existuje na této planetě. Jednou z oblastí, jimiž jsme výjimeční, je náš humor, nadsázka, vtip, tedy nástroje, které v našich útrobách vyvolávají pobavení, obveselení či smích. Otázka však zní, jak dlouho se budeme moci bez obav bavit.

Vtipem, humorem a smíchem, který je jimi vyvolán, se totiž může leckdo na druhé straně cítit dotčen, raněn, ba dokonce uražen, rozčilen, naštván anebo znechucen. Tak tomu prostě mezi lidmi bylo a je. Na rozdíl od dob minulých se však dnes řada věcí dříve obvyklých řeší udáním, stížností, trestním oznámením nebo soudní žalobou. Možná odpovíte, že se u nás naštěstí za vtip nestřílí, nicméně někdy se mi zdá, že následky bývají skoro stejně krvavé. Humor je zajisté koření poněkud individuální, protože chuť na ně, citlivost a oblíbenost je u každého jiná, a co se zdá být směšné jednomu, nemusí dobře pobavit ostatní. Co pobaví jednoho, nemusí vzbudit úsměv na tváři druhého.

Posledních patnáct let jsem blondýna, což je pro ženu výborné ochranné zabarvení. Vtipy o blondýnách sbírám, čtu a ráda vyprávím. (Například: „Slečno, chcete tu pizzu nakrájet na šest nebo na osm porcí?“ „Prosím na šest. Osm bych nesnědla.“). Otázka je, zda se sbíráním a vyprávěním těchto vtipů nedopouštím protiprávního jednání. Zákon č. 198/2008 Sb., zvaný antidiskriminační, zakazuje diskriminaci a přikazuje rovné zacházení. Můžeme přirozeně diskutovat o tom, zda je takový zákon dobrý a potřebný, nicméně vzat do důsledku zakazuje většinu vtipů. Vždyť by se i tím mým něžným shora uvedeným mohla cítil nějaká blondýnka diskriminována. Možná by bylo nejvhodnější v zájmu rovných práv rovnou zakázat všechen humor a každý vtip. Snažit se o antidiskriminační jednání může ovšem mít ještě docela jiné konotace.

Na dveřích jedné malé rodinné samoobsluhy, v níž moc ráda nakupuji, visí už několik měsíců jednoznačně diskriminační inzerát: „Hledáme šikovnou a usměvavou prodavačku se smyslem pro humor a pracovním zápalem.“ (viz foto).

InzerátInzerátautor: Daniela Kovářová

Nikdo se tomu inzerátu nepodivuje, protože uvnitř pracují samé milé a usměvavé ženy. Díky tomu asi mají dobrou náladu i nakupující a dosud nikdo majitele neudal České obchodní inspekci (z téhož důvodu neuvádím ani město, kde se na jednom místě milé prodavačky vyskytují ve vysoké koncentraci). Nekorektní je koneckonců i onen požadavek na milé chování a smysl pro humor. Vždyť přece dle zákona i kakabus má právo na rovnou příležitost, a tak nepochybuji o tom, že by si zamračená, a proto odmítnutá adeptka úspěšně mohla stěžovat třeba až někde …. v Brně. A to nemluvím o tom, jak úspěšný by mohl být usměvavý či zamračený muž. To vše mi připadá tak bizarní, až je to vlastně humorné. Otázka zní, zda mohu antidiskriminační zákon ironizovat, zda se mohu bavit jeho nedokonalostí a zda ještě smím o jeho mizivé použitelnosti vymýšlet vtipy. Inzerát přece může být tisíckrát korektní, pokud však majitelka hledá usměvavou a milou dívku, stejně ji nakonec vybere z žen pro ni ideálních navzdory všem zákonům a omezením.

Já osobně jsem sama svou paní a vedle advokacie mě živí i psaní beletristických děl, ale co médium, které mé zamyšlení uveřejní? Nebude INFO.CZ po právu seknuto jako příliš sarkastické, až diskriminační? Možná se při čtení pod vousy usmíváte, ale uvedu vám příklad, který mě vyprovokoval k tomuto zamyšlení.

Na počátku stála Příručka kněžského bratrstva Pia X., která v parném létě roku 2012 vyzývala ke konzervativnímu oblékání při návštěvě kostelů a náboženských institucí. Televize Nova o příručce natočila letní uvolněnou reportáž plnou nadsázky doprovázenou názory kolemjdoucích, jež se příručce posměšně podivovali. Následně zasáhla Rada pro televizní a rozhlasové vysílání, a protože podle ní nebyla reportáž vyvážená, ba dokonce ani objektivní, televize dostala pokutu 200 tisíc korun.

S pokutou nesouhlasila a podala žalobu k Městskému soudu, který žalobu zamítl, stejně jako následně učinil Nejvyšší správní soud s kasační stížností. Čas běžel, horké letní hlavy měly dost času vychladnout, protože strávily mnoho let formální právní argumentací, až se věc dostala na stůl Ústavnímu soudu, jenž koncem letošního ledna překvapivě rozhodl.

Kdo je JUDr. Daniela Kovářová?
Pražská advokátka specializující se na právo rodiny, prezidentka Unie rodinných advokátů, předsedkyně redakční rady Rodinných listů, spisovatelka a bývalá ministryně spravedlnosti. Vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a spolupořádá a moderuje akce Stálé konference českého práva.

Zopakoval věty jím již dříve vyslovené, které by se měly tesat na nárožích: Totiž že „v rámci demokratické pluralitní společnosti je každému dovoleno vyjadřovat se k věcem veřejným a vynášet o nich hodnotící soudy. Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, ale i umění včetně showbyznysu, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány a hodnoceny. Z hledisek ústavních platí presumpce, že kritika veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami je přípustná, tedy dovolená. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace občanské společnosti na věcech veřejných.“

Ústavní soud pak reportáž rozebral z pohledu novinářského a při čtení dlouhého odůvodnění (jde o nález sp. zn. I. ÚS 4035/14) není těžké dospět k závěru, že na ní nenechal ani příslovečnou suchou nit. Současně konstatoval, že léto poněkud úmorné a reportáž na první pohled lehká, ironická a jednoznačně nevážná, a tak mohl závěrem konstatovat, že „záměrem reportáže, jak správně Nejvyšší správní soud uvedl, nebylo informovat o významné události, ale vyplnit období tzv. okurkové sezóny. Na významu tak nabývá povaha vysílajícího média, které neplnilo úkoly v rámci veřejné služby, ale snažilo se zaujmout své cílové diváky způsobem jim blízkým. Jakkoliv může být hodnota tzv. infotainmentu žurnalisticky a esteticky sporná, je především na vlastníku soukromého média, aby při dodržení minimálních obsahových požadavků hledal svůj způsob uplatnění na trhu (a byl za to případně kritizován účastníky tohoto trhu, ne státem). Svoboda projevu jako základní politické právo chrání nejen šíření myšlenkově závažných sdělení. Právo každého vyjadřovat své názory zahrnuje i právo na jejich vyjádření humornou formou, s přiměřenou měrou nadsázky či ironie. Toto právo se vztahuje na veřejnoprávní média a tím spíše i média soukromá.“

A tak Ústavní soud napadená rozhodnutí jako protiústavní zrušil a humor, vtip a nadsázka díky němu ještě nějakou dobu v našich zemích zachovati ráčil. I kdyby nebylo jiných jeho rozhodnutí, svou existenci si alespoň v mých očích tímto judikátem jednoznačně zasloužil.

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1