Češi nechtějí moc pomáhat dlužníkům, naopak cítí s drobnými věřiteli, říká šéf asociace věřitelů | info.cz

Články odjinud

Češi nechtějí moc pomáhat dlužníkům, naopak cítí s drobnými věřiteli, říká šéf asociace věřitelů

Česká asociace věřitelů prezentovala nedávno zajímavý průzkum, který ukázal, co si Češi myslí o problémech spojených s dluhy. „Mezi občany nepanuje příliš velká ochota dlužníkům pomáhat. Naopak mají poměrně velký pocit sounáležitosti s drobnými věřiteli, jako jsou samoživitelé nebo třeba firmy a zaměstnanci, kteří nedostali zaplaceno za odvedenou práci. Celkově pak pro občany dluhy a jejich řešení nejsou úplně zásadní téma a zjevně by více ocenili, kdyby stát svou pozornost zaměřil na jiné, zásadnější oblasti pro budoucnost naší země,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk, který je zároveň partnerem advokátní kanceláře Arrows.

Česká asociace věřitelů nedávno představila výsledky výzkumu, který ukázal, jak se Češi staví k dluhům a k jejich řešení. Jaké poznatky z něj jsou podle vás nejzajímavější?

Závěry průzkumu pro nás byly celkově poměrně překvapivé. Asi nejdůležitějším zjištěním je pro mě to, že naprostá většina občanů si myslí, že dluhy se mají platit, ne odpouštět. Ještě před rokem někteří naši zákonodárci vážně uvažovali o tom, že by zavedli tzv. nulové oddlužení, kdy by se dlužníkovi mohl odpustit celý dluh, aniž by z něj musel cokoli splatit. Průzkum ukázal, že občané jsou v tomto ohledu daleko méně benevolentní. Celý dluh by byla ochotna prominout jen dvě procenta dotázaných, více než polovina občanů by požadovala, aby z něj dlužník splatil minimálně 60 procent. Tedy dokonce ještě více, než stanovovaly i ty původní, přísnější podmínky insolvence.

Obecně se ukázalo, že mezi občany nepanuje příliš velká ochota dlužníkům pomáhat. Naopak mají poměrně velký pocit sounáležitosti s drobnými věřiteli, jako jsou samoživitelé nebo třeba firmy a zaměstnanci, kteří nedostali zaplaceno za odvedenou práci. Celkově pak pro občany dluhy a jejich řešení nejsou úplně zásadní téma a zjevně by více ocenili, kdyby stát svou pozornost zaměřil na jiné, zásadnější oblasti pro budoucnost naší země.

Očekával jste, že tolik Čechů nechce dluhy odpouštět?

Popravdě jsem si původně myslel, že se ukáže pravý opak. Dluhy a potřeba jejich řešení byly v posledních letech velmi výrazným tématem veřejných a politických debat, byla přijata celá řada zákonů, které posílily postavení dlužníků na úkor věřitelů a zbavily dlužníky značné části odpovědnosti. Předpokládal jsem, že to odpovídá přání většinové společnosti, ale průzkum jasně ukázal, že tomu tak není.

Nedá se říct, že by Češi vůbec nebyli solidární. Ale očividně chtějí pomáhat jen tam, kde je to podle nich skutečně potřeba a kde to považují za spravedlivé. Na straně dlužníků schvalují pomoc osobám, které se dostaly do problémů kvůli dlouhodobé nemoci nebo ztrátě zaměstnání, jinak ale mezi občany převládá pocit vlastní zodpovědnosti a názor, že dluhy se mají platit. A to bez ohledu na to, jaký je jejich původ, tedy jestli jde o dlužné výživné, nedoplatek za energie nebo půjčku.

Proč tedy podle vás mnozí politici razí spíše opačný trend a chtějí předluženost české společnosti řešit právě odpouštěním dluhů?

Myslím, že tento trend má dva hlavní důvody. Prvním z nich je současný legislativní a názorový proud, který převládá v podstatě v celé Evropě a který směřuje k výrazné ochraně spotřebitelů a vůbec celkové podpoře tzv. slabší strany. Druhý vidím v současném mediálním obrazu tohoto tématu, který se u nás v posledních letech podařilo vytvořit zastáncům dlužníků. Opakovaně prezentovali příběhy lidí, kteří se údajně zcela nevinně ocitli v dluhové pasti, kteří se měli stát obětí věřitelů, advokátů nebo exekutorů. Ano, některé z těch případů jsou politováníhodné a zaslouží si individuální nápravu, ale úplně stejně politováníhodné příběhy lze najít i na straně věřitelů.

Jenom do naší poradny chodí stovky dotazů od lidí, kteří se sami ocitli v nesnázích jen proto, že jim někdo dluží. O tom se ale bohužel téměř nemluví, a tak zřejmě převážil dojem, že dlužníci si zaslouží větší míru ochrany. Zároveň se asi někteří politici domnívali, že jim dané téma pomůže získat voliče, protože dluhy se týkají mnoha lidí, a může se tak jednat o zajímavou voličskou základnu. Jak ukázal průzkum, názor a přání většiny občanů jsou ovšem ve skutečnosti naprosto odlišné.

Jak vypadala metodika průzkumu? Je skutečně nenapadnutelný?

Naším záměrem bylo získat opravdu komplexní a objektivní obraz toho, co si čeští občané myslí o dluzích a jaké problémy v této oblasti pociťují, abychom na to následně mohli reagovat smysluplnými legislativními podněty. Myslím si, že je velká škoda, že se takový průzkum neprovedl již dříve. Kvalitní zákony samozřejmě není možné utvářet výhradně podle mínění veřejnosti, neboť každý jeden občan těžko může být odborníkem na každou dílčí oblast.

Pokud ale novými zákony chceme řešit skutečné problémy, které občané pociťují, pak asi nemůže být lepší cesta, než přestat se spoléhat na subjektivní představy a otevřeně se lidí zeptat, co je vlastně trápí, co by si vůbec přáli, aby se vyřešilo. Tomuto záměru odpovídal výběr výzkumné agentury, u které jsme chtěli mít jistotu nejvyšší kvality, a následně samozřejmě i celková příprava a realizace průzkumu, který proběhl na reprezentativním vzorku tisíce respondentů.

Jak jste formulovali otázky tak, aby nebyly návodné?

Společně se zástupci agentury STEM/MARK, která pro nás výzkum zajišťovala, jsme velmi pečlivě pilovali jak formulaci, tak i pořadí jednotlivých otázek, aby respondenty nijak neovlivňovaly, nic jim nepodsouvaly a mohli jsme získat skutečně nezkreslené informace. Stejným způsobem bylo pracováno i při jejich vyhodnocování a interpretaci.

Očekávali jsme, že výsledky průzkumu nebudou pro věřitele úplně příznivé, domnívali jsme se, že veřejnost bude dlužníkům daleko více nakloněna. Nicméně naprosto striktně jsme se drželi toho, že si chceme objektivně ověřit, zda je ta situace opravdu taková, zda tato představa není jen výsledkem mediální a sociální bubliny, ve které žijeme, a především zjistit, v čem lidé vidí největší problémy, abychom s tím následně mohli něco dělat. V tomto směru velmi oceňuji důslednost a pečlivost výzkumné agentury, s níž k formulaci průzkumu přistupovala a díky které nyní máme k dispozici průzkum se skutečně vypovídající hodnotou.

Na začátku června vstoupila v účinnost takzvaná oddlužovací novela. Jak ji hodnotíte?

Zmírnění podmínek oddlužení je pro věřitele samozřejmě velký zásah, který se nepochybně negativně promítne do vymahatelnosti jejich práv. Vzhledem k variantám, které byly v průběhu projednávání ve hře, jsem byl dlouho přesvědčen o tom, že se nakonec podařilo dosáhnout relativně přijatelného kompromisu, který je odrazem celospolečenské potřeby určitého sociálního smíru. Dnes musím říct, že s ohledem na výsledky zmíněného průzkumu, ale i reálný zájem, který dlužníci o oddlužení mají, vidím situaci v trochu jiném světle. Myslím, že je velká škoda, že si zákonodárci podobný průzkum sami neprovedli v době, kdy se danou novelou zabývali. Její dopady možná mohly být pro věřitele méně dramatické.

Jaký je stav v oddlužení zhruba čtyři měsíce po její účinnosti?

Podle údajů společnosti CRIF, která monitoruje počet podaných insolvenčních návrhů, se zájem o oddlužení po přijetí novely skutečně zvýšil. To zvýšení je ale zhruba v řádu dvojnásobku, žádný rapidní nárůst, který byl očekáván, se tedy nekoná.

Hlavním důvodem, proč se podmínky oddlužení zmírňovaly, bylo, aby tuto cestu mohli využít i lidé s více exekucemi, kteří nejsou schopni ze svých dluhů zaplatit ani dříve požadovaných 30 procent. Očekávalo se, že půjde o statisíce osob, pro které bude oddlužení znamenat novou šanci na normální život. Justice se obávala, že takový nápor ani nebude schopná kapacitně zvládnout. Realita je ale zcela jiná, o osobní bankrot si zatím požádalo jen zhruba 10 tisíc osob. Z toho lze bohužel vyvodit, že velká část předlužených lidí zřejmě vůbec nemá zájem svou situaci řešit, ani když se jim nabídne pomocná ruka.

Sněmovna má během podzimu projednávat dvě exekuční novely. Jak je hodnotíte?

Obecně si myslím, že by zákonodárci s dalšími změnami měli spíš vyčkat. Exekuční řád prošel od svého vzniku více než 50 úpravami, k významným změnám došlo v posledních letech i v dalších souvisejících oblastech, naposledy v podobě již zmíněné oddlužovací novely. Dle mého názoru by se mělo nejprve počkat, až se projeví dopady těchto úprav, a teprve poté se zabývat tím, zda tu stále přetrvávají nějaké problémy a jak je eventuálně řešit.

Co se týče změny v podobě slučování exekucí podle pravidla jeden dlužník – jeden exekutor, kterou ve své novele prosazuje ministerstvo spravedlnosti, nepovažuji ji v praxi za přínosnou ani smysluplnou. Její ambicí je snížit náklady vymáhání pro dlužníka, ta úspora by ovšem nebyla taková, aby skutečně dokázala někoho zachránit z dluhové pasti, a v ostatních ohledech by daný princip přinesl spíš komplikace než užitek. Jako zástupci věřitelů se mi na daném principu samozřejmě nelíbí také to, že by věřitelům, s výjimkou prvního v pořadí, odebral právo svobodné volby exekutora. Většina expertů se přitom shoduje, že právě tato možnost je zásadní pro efektivní fungování celého systému, a podle výsledků našeho průzkumu i mezi občany převažuje názor, že by věřitel měl mít právo si exekutora vybrat.

Podobný problém obsahuje i novela připravená Pirátskou stranou, která směřuje k zavedení tzv. exekutorské teritoriality, kdy by se exekutorům případy přidělovaly podle centrálního pořadníků. Myslím, že smysluplnost této změny byla již nespočetněkrát zpochybněna, přesto zde stále působí zájmové skupiny, které se ji snaží prosadit. Přitom se stačí podívat do zahraničí a zjistíme, že převládajícím trendem je naopak přechod na systém podobný tomu našemu. Opačným směrem se vydalo pouze Slovensko a výsledkem byl kolaps exekučního vymáhání. Zástupci tamních věřitelů mluví o poměrně dramatickém poklesu vymahatelnosti práva. Je asi celkem zřejmé, že pro drobné věřitele taková situace může být likvidační, ti větší si pak vyplývající ztráty budou muset někde kompenzovat, což dříve či později povede ke zdražení služeb pro poctivě platící zákazníky. 

Češi obecně nesouhlasí s odpouštěním dluhů, nedávné novely ale jdou proti tomuto přesvědčení. V této souvislosti se mluví rovněž o snaze o sociální smír. Bylo by tedy podle vás vhodné zvolit jiné cesty?

Je zřejmé, že aktuální počet osob v exekuci je skutečně vysoký, což není žádoucí ze společenského ani ekonomického hlediska, a stát by k tomu proto měl nějakým způsobem přistoupit. Vzhledem k tomu, že se v principu jedná o sociální problém, si ale myslím, že by měl hledat cesty spíše v oblasti sociální politiky a ne situaci řešit zásahy do uspořádání práv mezi věřiteli a dlužníky.

Navrhujete rovněž to, aby služby spojené s řešením dluhů nebyly zatíženy DPH. Je podle vás reálné, že by politici k něčemu takovému přistoupili?

Nevím, jak dalece je to aktuálně reálné, ale rozhodně by to bylo žádoucí. Velká část zákonných úprav, které zde byly projednávány a schvalovány v poslední době, byla motivována snahou zlevnit pro dlužníky vymáhací proces a zamezit tak zbytečnému navyšování dluhu. Nejprve stát snížil odměny advokátů, potom odměny exekutorů, limitoval úroky a sankce u spotřebitelských úvěrů. Tedy jinými slovy zlevňoval na úkor všech ostatních dotčených subjektů, sám si ale inkasuje DPH z nákladů exekuce, čímž je zvyšuje o více než pětinu, a nyní to dokonce vypadá, že od příštího roku zvýší soudní poplatky. To je docela paradox. Myslím si, že pokud to stát se zlevňováním nákladů vymáhání myslí skutečně vážně, bylo by nejpřirozenější začít u sebe.

Co dalšího by podle vás mohlo současnou situaci zlepšit?

Za věřitele mohu říct, že velkým přínosem by bylo zejména zjednodušení pravidel pro odpisy zjevně nedobytných pohledávek. To by věřitelům umožnilo zastavovat bezvýsledné exekuce, případně je ani nezahajovat. Z hlediska dalšího snížení nákladů vymáhání pak vedle již zmíněného zrušení výběru DPH z nákladů exekuce aktuálně pracujeme ještě na legislativním podnětu, který by měl upravit splácení příslušenství dluhu, jehož výše přesahuje jistinu, podobně jako je tomu od června v oddlužení. To jsou podle nás smysluplné úpravy, které reagují na skutečné problémy v oblasti exekucí a které mohou přinést kýžený efekt.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud