Články odjinud

Cesty k Evropě 5: Na Evropskou energetickou chartu a svůj první diplomatický úkol vzpomíná profesor Tomášek

Cesty k Evropě 5: Na Evropskou energetickou chartu a svůj první diplomatický úkol vzpomíná profesor Tomášek
 

Úředníci rádi vtipkují na vrub úředníků jiných. Hlavně proto, aby poukázali na vlastní nepostradatelnost a relativizovali práci svých kolegů. Především těch, kteří svými výsledky nebo postavením ostatní úřednictvo převyšují. Ani já jsem se tomu nevyhnul a v průběhu roku 1992 jsem si vysloužil přezdívku „diplomat-energetik“. Byli jsme prý na ministerstvu zahraničí takoví dva: ministr Jiří Dientsbier, protože před rokem 1989 „působil“ v kotelně a já proto, že jsem byl pověřen agendou Evropské energetické charty. Byl to přes mé mládí můj první samostatný diplomatický úkol.

Myšlenka Evropské energetické charty vznikla v Evropských společenstvích bezprostředně po pádu železné opony se dvěma cíli: zajistit bezpečnost energetických rozvodných sítí na území Sovětského svazu a nabídnout SSSR pomoc výměnou za přístup k jeho energetickým zdrojům. Rozpad SSSR akceleroval postup jednání, a tak byl příslušný politický dokument podepsán 17. prosince 1991 v Bruselu. Tím ovšem odstartovala jednání o dokumentu právním tzv. Základní dohody. Gesci mělo u nás Federální ministerstvo hospodářství, zastoupené náměstkem ministra profesorem Jaroslavem Vostatkem. Moje úloha byla zastupovat ministerstvo zahraničních věcí a současně sledovat právní stránku připravovaného dokumentu.

Sama atmosféra jednání byla pro mě velmi poučná. Poprvé jsem na vlastní oči viděl mechanismus jednání členských států ES, přesněji řečeno, tvorbu kompromisů. Významnou úlohu tu hrála postsovětská diplomacie, jejíž představitelé hlavně nám, bývalým zemím RVHP, dávali přímo či nepřímo najevo, jak jsme dřív poklonkovali SSSR a nyní poklonkujeme „Západu“. Jelikož jsem předtím v naší diplomacii nepůsobil, tak se mě takové náznaky exaktně nedotýkaly. Avšak s náměstkem Vostatkem jsme shodně nabyli dojmu, že většina delegací bývalých zemí RVHP je pasivní, jakoby ani nevěděly, o čem se vlastně jedná. Tento názor jsme dokonce prezentovali ve společném rozhovoru z Bruselu pro Hospodářské noviny dne 25. května 1992. Jednání sledovala i delegace USA, která se živě zajímala o názory právě nečlenských zemí ES. Jednou mě v té věci pozval spolu s jinými vybranými diplomaty do své rezidence v Bruselu na večeři sám americký velvyslanec při ES, proslulý Stuart E. Eizenstat. Američané chtěli na celý proces aplikovat pravidla Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), což v té době nebylo zcela bezproblémové. GATT tehdy pokrýval pouze obchodní vztahy, i když v rámci jeho uruguayského kola probíhala jednání o rozšíření na investice a služby.

Delegace zemí Společenství nezávislých státu, tedy nástupnické entity Sovětského svazu, po zavedení pravidel GATT nijak zvlášť netoužily. Sám Sovětský svaz už při projednávání politického textu Charty namítal, že země ve stádiu přechodu od centrálně řízené ekonomiky k ekonomice tržní nebudou moci přistupovat k závazkům Charty hned a v plné míře. Naše delegace spolu s delegacemi polské a maďarské za podpory Rumunů vyjádřila názor, že postkomunistické země se svými vnitřními hospodářskými či právními podmínkami i svými závazky navenek liší. K nevelké radosti ruské delegace byla proto prosazena formulace, že přechodná opatření budou zvažována jen ve výjimečných případech. Aktivitu československé delegace dokresluje i přijetí našeho návrhu, podle něhož měly členské státy usnadňovat napojování dalších členských států na synchronní vysokonapěťové energetické sítě.

Agendu Evropské energetické charty jsem v prosinci 1992 předal jinému diplomatovi, protože jsem v té době nastoupil na naši Misi při ES v Bruselu. Naposledy jsem se s ní setkal při podpisu dokumentu nástupnickými státy rozpadnuvších se zemí, konkrétně Českem a Chorvatskem dne 5. února 1993 v Bruselu. Evropská energetická charta byla nakonec v roce 1994 transformována v celosvětový dokument Energetickou chartu s 53 účastníky. Ve mně osobně zanechala jednání pochybnost, do jaké míry je EU schopna koordinovat mezinárodní vyjednávání, když je sama tolik zatížena nutností kompromisu mezi členskými státy a jejich nevyrovnaným vztahem ke státům nečlenským.

Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. je proděkanem Právnické fakulty UK v Praze, vedoucím jejího katedry evropského práva a profesorem tohoto oboru

 

Články odjinud