Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Cesty k Evropě 5: Na Evropskou energetickou chartu a svůj první diplomatický úkol vzpomíná profesor Tomášek

Cesty k Evropě 5: Na Evropskou energetickou chartu a svůj první diplomatický úkol vzpomíná profesor Tomášek
 

Úředníci rádi vtipkují na vrub úředníků jiných. Hlavně proto, aby poukázali na vlastní nepostradatelnost a relativizovali práci svých kolegů. Především těch, kteří svými výsledky nebo postavením ostatní úřednictvo převyšují. Ani já jsem se tomu nevyhnul a v průběhu roku 1992 jsem si vysloužil přezdívku „diplomat-energetik“. Byli jsme prý na ministerstvu zahraničí takoví dva: ministr Jiří Dientsbier, protože před rokem 1989 „působil“ v kotelně a já proto, že jsem byl pověřen agendou Evropské energetické charty. Byl to přes mé mládí můj první samostatný diplomatický úkol.

Myšlenka Evropské energetické charty vznikla v Evropských společenstvích bezprostředně po pádu železné opony se dvěma cíli: zajistit bezpečnost energetických rozvodných sítí na území Sovětského svazu a nabídnout SSSR pomoc výměnou za přístup k jeho energetickým zdrojům. Rozpad SSSR akceleroval postup jednání, a tak byl příslušný politický dokument podepsán 17. prosince 1991 v Bruselu. Tím ovšem odstartovala jednání o dokumentu právním tzv. Základní dohody. Gesci mělo u nás Federální ministerstvo hospodářství, zastoupené náměstkem ministra profesorem Jaroslavem Vostatkem. Moje úloha byla zastupovat ministerstvo zahraničních věcí a současně sledovat právní stránku připravovaného dokumentu.

Sama atmosféra jednání byla pro mě velmi poučná. Poprvé jsem na vlastní oči viděl mechanismus jednání členských států ES, přesněji řečeno, tvorbu kompromisů. Významnou úlohu tu hrála postsovětská diplomacie, jejíž představitelé hlavně nám, bývalým zemím RVHP, dávali přímo či nepřímo najevo, jak jsme dřív poklonkovali SSSR a nyní poklonkujeme „Západu“. Jelikož jsem předtím v naší diplomacii nepůsobil, tak se mě takové náznaky exaktně nedotýkaly. Avšak s náměstkem Vostatkem jsme shodně nabyli dojmu, že většina delegací bývalých zemí RVHP je pasivní, jakoby ani nevěděly, o čem se vlastně jedná. Tento názor jsme dokonce prezentovali ve společném rozhovoru z Bruselu pro Hospodářské noviny dne 25. května 1992. Jednání sledovala i delegace USA, která se živě zajímala o názory právě nečlenských zemí ES. Jednou mě v té věci pozval spolu s jinými vybranými diplomaty do své rezidence v Bruselu na večeři sám americký velvyslanec při ES, proslulý Stuart E. Eizenstat. Američané chtěli na celý proces aplikovat pravidla Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT), což v té době nebylo zcela bezproblémové. GATT tehdy pokrýval pouze obchodní vztahy, i když v rámci jeho uruguayského kola probíhala jednání o rozšíření na investice a služby.

Delegace zemí Společenství nezávislých státu, tedy nástupnické entity Sovětského svazu, po zavedení pravidel GATT nijak zvlášť netoužily. Sám Sovětský svaz už při projednávání politického textu Charty namítal, že země ve stádiu přechodu od centrálně řízené ekonomiky k ekonomice tržní nebudou moci přistupovat k závazkům Charty hned a v plné míře. Naše delegace spolu s delegacemi polské a maďarské za podpory Rumunů vyjádřila názor, že postkomunistické země se svými vnitřními hospodářskými či právními podmínkami i svými závazky navenek liší. K nevelké radosti ruské delegace byla proto prosazena formulace, že přechodná opatření budou zvažována jen ve výjimečných případech. Aktivitu československé delegace dokresluje i přijetí našeho návrhu, podle něhož měly členské státy usnadňovat napojování dalších členských států na synchronní vysokonapěťové energetické sítě.

Agendu Evropské energetické charty jsem v prosinci 1992 předal jinému diplomatovi, protože jsem v té době nastoupil na naši Misi při ES v Bruselu. Naposledy jsem se s ní setkal při podpisu dokumentu nástupnickými státy rozpadnuvších se zemí, konkrétně Českem a Chorvatskem dne 5. února 1993 v Bruselu. Evropská energetická charta byla nakonec v roce 1994 transformována v celosvětový dokument Energetickou chartu s 53 účastníky. Ve mně osobně zanechala jednání pochybnost, do jaké míry je EU schopna koordinovat mezinárodní vyjednávání, když je sama tolik zatížena nutností kompromisu mezi členskými státy a jejich nevyrovnaným vztahem ke státům nečlenským.

Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. je proděkanem Právnické fakulty UK v Praze, vedoucím jejího katedry evropského práva a profesorem tohoto oboru

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744