Články odjinud

Chystá se likvidace soudních exekutorů a definitivní vymýcení exekucí. Komentář šéfa komory V. Plášila

V současné době se nachází v legislativním procesu několik novelizačních předpisů, které lze bez jakýchkoliv pochyb nazvat s určitou nadsázkou, jako „Soubor opatření k definitivnímu vymýcení exekucí a k likvidaci exekutorů jako profesní komory“. V této souvislosti připomínám, že nejrůznějšími subjekty politického spektra, včetně těch neparlamentních, lze průběžně zaznamenat opakovanou „společenskou poptávku“ po zrušení profesní komory soudních exekutorů, zřízené ze zákona.

Jako argument pro tento neopodstatněný požadavek je používáno nepravdivé tvrzení, že zřízení profesní komory soudních exekutorů je snad legislativním nonsensem, který je vlastní České republice a Slovensku, přičemž je odkazováno na (mimochodem velmi špatně fungující) státní exekutory v Německu a v Rakousku.

Výslovně proto upozorňuji, že soukromí soudní exekutoři v Evropě fungují v naprosté většině států, konkrétně v Albánii, Belgii, Bulharsku, České republice, Černé Hoře, Estonsku, Francii (zde nepřetržitě od 14. století), Kosovu, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Maďarsku, Makedonii, Moldavsku, Nizozemí, Polsku, Portugalsku, Rumunsku, Řecku, Skotsku, Slovensku, Slovinsku, Srbsku a Švýcarsku. Z významných zemí v jiných světadílech bych chtěl uvést, že soukromí soudní exekutoři působí například v takových demokratických a právních státech, jakými jsou Spojené státy americké a Kanada, ale i v mnoha dalších.

Z důvodů určitého politického konjunkturalismu se v České republice často prezentují exekuce, prováděné soukromými soudními exekutory, jako nikoliv institut efektivního vymáhání práva, ale jako údajný prostředek k zajišťování údajných mafiánských a dalších zájmů blíže nespecifikovaných subjektů. Jako argument jsou používány statistické údaje, získané z Centrální evidence exekucí, vedené Exekutorskou komorou České republiky. Tyto údaje jsou však účelově prezentovány tak, jako by počty nařízených exekucí vykazovaných v této evidenci, popisovaly počty exekucí skutečně probíhajících, tedy bez zohlednění údajů o počtu exekucí přerušených z důvodů zahájených insolvenčních řízení, bez údajů o počtu exekucí s povoleným odkladem nebo exekucí zastavených (byť nepravomocně ), stejně, jako není často zohledňován fakt, že na jednoho dlužníka připadá v celostátním průměru cca 4,5 evidovaných exekucí. 

Předesílám, že Centrální evidence exekucí vůbec neobsahuje exekuce vedené v rámci výkonu rozhodnutí okresními soudy, správci daně, orgány Celní správy a orgány státní správy, resp. orgány územní samosprávy. Tedy o celkovém počtu těchto exekucí, kterých má být dle kuloárních komentářů  v celkovém součtu mnohem více, než exekucí vedených soukromými soudními exekutory. O počty těchto exekucí se naprosto nikdo nezajímá a laické i odborné veřejnosti jsou  stále předkládána  pouze data z Centrální evidence exekucí, vedené Exekutorskou komorou České republiky. 

Vedle dlouhodobě Exekutorskou komorou České republiky prosazovaného principu přidělování věcí podle místní příslušnosti krajského formátu, je současným „hitem“ ministerstvem spravedlnosti navrhovaný text vládního nařízení o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí, resp. exekuci a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení. Údajným cílem předkládaného návrhu nařízení vlády je … optimalizovat částku, která povinnému nebo dlužníkovi zůstane k dispozici po provedení srážek a motivovat je k dosahování vyššího příjmu, na němž by participovali i věřitelé, jejichž pohledávky jsou prostřednictvím srážek uspokojovány.“

Navrhované nařízení vlády se dotýká vícero skupin dlužníků – v insolvenčním řízení, ve výkonu rozhodnutí, v exekuci podle exekučního řízení či exekuci podle daňového řádu. Návrh neanalyzuje dopady na tyto jednotlivé dlužnické skupiny zvlášť – zejména situace dlužníků v insolvenční řízení, ale vykazuje významné odlišnosti.

Seriózně bychom se měli bavit o tom, zda má platit shodný režim pro exekuční a insolvenční řízení. Tím by se mělo začít společně – s tím, aby stát definoval jasně potřeby a statky, které by z hlediska sociálního měly být pracujícím dlužníkům zajištěny. Poté se můžeme bavit o nastavení distribučního schématu ve vztahu k hlavním ekonomickým veličinám. Jsem toho názoru, že  po skutečně seriózní odborné analýze je na závěr možné sednout a napsat příslušnou novelu .     

Pokud by měla novelizace vládního nařízení projít bez jakýchkoliv dalších úprav, dojde zcela nepochybně ke značným výpadkům vymoženého plnění ve prospěch věřitelů, které budou v některých případech, zejména u vymáhaného výživného, zcela fatální .

Jsou jistě věřitelé, kteří tento výpadek ekonomicky unesou, nicméně pro některé bude změna likvidační, konkrétně především pro matky samoživitelky, které pro děti, svěřené do jejich výchovy vymáhají výživné.

Z tohoto pohledu je návrh novely vládního nařízení do určité míry asociální, což pocítí zejména vyživované osoby, sociálně slabí věřitelé, dlužníci v druhotné platební neschopnosti, kteří musí vymoct peníze od svých dlužníků, aby mohli vyplatit své věřitele, věřitelé, kteří si svého dlužníka nemohli vybrat, protože jim např. způsobil škodu a další.

Pokud vyjdeme z toho, že hrubá mediánová mzda činí 27 719 Kč, bude to přibližně znamenat čistou mzdu na úrovni kolem 22 500 Kč. Mediánová mzda pracujících dlužníků bude o něco nižší. Vezme-li tedy jako směrodatnou hodnotu 20 000 Kč, tak změna pro typického dlužníka bude činit pouhých cca 441 Kč. V konkrétních případech bude tato změna pro dlužníka přínosem, nicméně o stejnou částku přijde i věřitel. To, zejména v případech, kdy je příjem věřitele nižší než příjem dlužníka, vyvolá dílčí nespravedlnosti, které se prohlubují tam, kde věřitel bydlí v oblastech s vyššími životními náklady, zejména na nájemném, a dlužník nikoliv. Tyto geografické nerovnosti rovněž navrhovaná novelizace  nařízení vlády nezohledňuje.

Je paradoxní, že zamýšlená novela vládního nařízení navíc disproporčně ulevuje spíše dlužníkům, kteří dnes mají nadprůměrné příjmy, čímž má být údajně zajištěna určitá motivace pro dlužníka vydělávat více. Lze však zcela nepochybně očekávat, že pouhá parametrická změna nebude motivovat dlužníky k vyšším výdělkům, ale pouze motivuje určitou část dlužníků k tomu, aby zvýšili svou mzdu o určitou předem známou hodnotu, nad tuto hodnotu pak již motivační prvek zcela chybí.

Co tedy dělat? Exekutorská komora ČR již dlouhodobě apeluje na celkovou změnu zastaralého systému srážek ze mzdy. Současný systém výpočtu srážek ze mzdy je zbytečně komplikovaný, což zatěžuje plátce mzdy, a navíc opravdu není nastaven motivačním způsobem.

Cílem změny by mělo být celkové zjednodušení tohoto systému a tím snížení nákladů plátců mzdy, kteří nebudou muset kalkulovat s mnoha proměnnými, jako je základní částka, nezabavitelná částka, třetinový systém, počet vyživovaných osob.

Velmi elegantním řešením by bylo zrušení přednostních pohledávek, resp. ponechání přednosti pouze pro výživné, zrušení paušální kategorie „vyživované osoby“ a její nahrazení možností v konkrétních případech zvýšit či snížit srážku rozhodnutím soudu. Individualizace je nezbytná. Existují rozmanité dlužnické i věřitelské příběhy, které není možné postihnout banální parametrickou změnou v nařízení vlády.

Důležité  je , že navrhovaná změna může paradoxně situaci některých dlužníku ještě zhoršit, protože nová úprava má platit pro již běžící oddlužení a exekuce, což může vést k tomu, že v některých případech dlužníci nesplní podmínky oddlužení nebo že v exekuci dojde k tomu, že exekuční orgán bude nucen z důvodu nízkých srážek ze mzdy přistoupit k více invazivnímu a také dražšímu způsobu vedení exekučního řízení.

Posledním, a nikoliv menším, problémem je ministerstvem spravedlnosti oživený návrh novelizace občanského soudního řádu a exekučního řádu, již více než rok „zaparkovaný“ v Legislativní radě vlády po přerušení jeho projednání na základě závažných připomínek řady odborníků i členů Legislativní rady vlády.

Nejzávažnějším problémem se jeví v navrhované novelizaci exekučního řádu otázka povinného spojování exekucí (zcela nelogicky nazývaná „koncentrací exekučního řízení“), vedených proti témuž dlužníkovi u jednoho exekutora. Praktické důsledky uvedeného postupu mohou být nedozírné. Navíc chybí i jakákoliv analýza tohoto problému.

Osobně postrádám od překladatele vysvětlení, zda soustředění více exekucí u exekutora, u něhož exekuce byla zahájena jako u prvého (což je okolnost zcela nahodilá) je vhodným řešením a proč? V takovém případě se může jednat o exekutora nejvíce vzdáleného dlužníkovi, resp. z jiných objektivních důvodů nezpůsobilého tuto agendu, představovanou masou exekučních věcí, převzít. 

Vytváří se tak procesně náročné postupy (mimochodem výrazně zatěžující i jednotlivé exekuční soudy), pro určení toho, který exekutor nadále povede exekuční řízení, tedy ten, u kterého bylo zahájeno první exekuční řízení. Připravuje se procesně velmi složitý postup pro zjišťování rozhodných skutečností pro určení příslušného exekutora. Stanoví se složitý postup exekutorů, u kterých byl podán návrh na zahájení exekuce, spolu s úhradou (nových) hotových výdajů, které vzniknou v souvislosti s povinným spojováním exekucí a upravují se některé další otázky. 

Namísto toho, aby zákonodárce řešil procesní ekonomii exekučního řízení zavedením principu místní příslušnosti, vytváří v exekučním řízení další zátěž jeho účastníků, zejména časovou a finanční. Zvýšené náklady účastníků exekučního řízení se tak promítnou v nákladech exekutorů, dlužníků i věřitelů.

Typicky například v případě, že první exekuční řízení proti dlužníkovi z Chebu bude zahájeno v Opavě, což nebudou rozhodně ojedinělé případy. Otevírá se zde i prostor pro šikanózní zneužití výkonu práva věřiteli. Mobiliární exekuce prováděná exekutorem z Opavy v bydlišti dlužníka v Chebu bude nejen časově náročnější ale i dražší.

Z úhlu pohledu na zamýšlenou novelizaci exekučního řádu v části předpokládající povinné spojování exekucí u jednoho exekutora se jeví na pořadu dne i otázka, proč tomu tak nadále nemá být u výkonů rozhodnutí prováděných soudy, exekucí realizovaných správci daně, orgány Celná správy, státní správy a územní samosprávy, které budou nadále postupovat podle aktuální právní úpravy o jejich místní a věcné příslušnosti.

V této souvislosti také postrádám odpověď na otázku, jak se zamýšlená novelizace exekučního řádu konkrétně promítne i v zákonu o  souběhu exekucí č. 119/2001Sb. v pl. znění?

Závěrem bych tedy chtěl apelovat na potřebu legislativně čistého řešení novelizace občanského soudního i exekučního řádu, a to tak, aby obě zmíněné novely nemusely být nahrazovány následně řadou dalších novelizací. Vždyť k dnešnímu dni byl občanský soudní řád novelizován více než 300krát a exekuční řád, účinný od roku 2001, celkem 45krát . 

JUDr. Vladimír Plášil, LL.M. je prezidentem Exekutorské komory České republiky.

 

Články odjinud