Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Cibulka byl nejstatečnější disident, vzpomíná obhájce Jiří Machourek, právník roku 2017

Cibulka byl nejstatečnější disident, vzpomíná obhájce Jiří Machourek, právník roku 2017

Brněnský advokát Jiří Machourek, který obhajoval v politických procesech například Ivana Martina Jirouse, Petra Cibulku nebo například Svědky Jehovovi, letos vstoupil do právnické síně slávy a stal se právníkem roku 2017. “Cibulka vůbec neměl vyvinutý pud sebezáchovy. Šel si za svým a tímhle svým cibulkovským způsobem byl schopen s těmi estébáky i jednat,” vzpomíná ve velkém rozhovoru pro INFO.CZ právník, který svou kariéru začínal ve Šmeralových závodech jako dělník.

Advokátem jste se stal v sedmdesátých letech a velmi rychle jste začal obhajovat disidenty. Co se vám v souvislosti s tou dobou dnes vybaví jako první?

Do jisté míry to pro mě vlastně byla hezká léta. Je to kuriózní, ale je to tak. Pohyboval jsem se mezi lidmi, kteří drželi pospolu. Bylo jedno, do jakého proudu patřili. Zda šlo o katolíky, evangelíky, osmašedesátníky nebo třeba lidi z Klubu angažovaných nestraníků. Nic se nerozlišovalo. Byli jsme totiž všichni proti totalitnímu režimu, chtěli jsme ho zlikvidovat. Pak nastal rok 1990 a všichni byli proti sobě.

Čím vás v té době zlákala práva?

Ta touha se objevila již v padesátých letech, při sledování politických a hlavně církevních procesů. Šlo o salesiány, ke kterým jsem měl blízko. Účastnil jsem se táborů organizovaných duchovními z prostředí Chrámu Dona Boska v Ostravě, kde působili kněží bez státního souhlasu. Nedovedl jsem pochopit, proč jsou stíháni, za co. Vždyť nic špatného nedělali. Už od tohoto okamžiku jsem chtěl pomáhat nespravedlivě stíhaným.

Na práva vás ale hned po škole nevzali. Jak sám říkáte, musel jste si vylepšoval kádrový profil v dělnických profesích. Z jakého důvodu?

Nebyl jsem totiž vyrovnán s náboženskou otázkou. Vyrůstal jsem v katolické rodině, do sedmnácti let jsem ministroval. Dokonce jsem uvažoval i o tom, že bych studoval bohoslovectví, k tomu ale nedošlo, odradil mne celibát (smích). V té době to byl velký problém, s náboženstvím už jsme měli být vyrovnáni.

Nastoupil jsem tedy do slévárny, do Šmeralových závodů v Brně, tam se daly vydělat peníze. Prošel jsem všemi možnými profesemi, často jsem pracoval dvanáct hodin denně. Začínal jsem u mlýnu na písek, odléval jsem na kolotoči, vytloukal jsem kastle, dělal jsem i brusičce. Není ale ke škodě, když si tohle budoucí intelektuál zažije. Ti lidé byli kouzelní, dobromyslní, takové hrabalovské typy. Každý měl svou přezdívku, o mně mluvili jako o Studentovi. Skvěle jsem s nimi vycházel.

Jak jste se poté, po vystudování fakulty a vstupu mezi advokáty, dostal právě k obhajobě disidentů?

Díky advokátce Zdeně Urválkové, snaše prokurátora Urválka z padesátých let, která tvrdila, že napravuje to, co způsobil tchán. Šlo o brněnský monstrproces s Petrem Cibulkou, Liborem Chloupkem a Petrem Pospíchalem na konci sedmdesátých let, do kterého mě zapojila. Byli stíháni za organizaci koncertu Jaroslava Hutky a za distribuci samizdatové literatury. Cibulka byl už tehdy svéráz, měl jsem ho ale rád.

Jak právě na Petra Cibulku dnes vzpomínáte?

Vážím si ho, byl to nejstatečnější disident, poznal jsem jich přitom mnoho. Většina z nich se vazby bála, ne snad že by chtěli ze své činnosti ustoupit, ale viděl jste, že se jim tam nechce. To bylo úplně normální, Cibulka ale vůbec neměl vyvinutý pud sebezáchovy. Šel si za svým a tímhle svým cibulkovským způsobem byl schopen s těmi estébáky i jednat.

V té době jsem se znal už i s dalším disidentem Jiřím Müllerem. Toho poprvé odsoudili ještě v době, kdy jsem nebyl advokátem. Seznámil jsem se s ním po propuštění z prvního výkonu trestu, obhajoval jsem ho na začátku osmdesátých let. Tehdy ho stíhali za podvracení republiky, které mělo spočívat v distribuci u nás zakázané literatury dovážené ze zahraničí autobusy se speciální úpravou pro ukrytí knih či časopisů. Dovozy organizoval Jan Kavan, k vyzrazení došlo v roce 1981.

V Brně byl naším guru Jaroslav Šabata, osobnost, za kterou jsme chodili řešit své problémy. Nikdy se s ním nejednalo v uzavřené místnosti, kvůli odposlechům. Chodili jsme venku a mluvili. Byly tu i další osobnosti, například Milan Uhde, Petr Oslzlý, Jan Trefulka, Eva Vidlářová-Truda a mnoho dalších.

Co třeba Ivan Martin Jirous, neboli Magor, kterého jste obhajoval v Jihlavě?

Na jednu stranu intelektuál a velice skvělý člověk, na druhou stranu: když se měl na mejdanu svléknout, tak se svléknul. Rád vzpomínám na to, jak jsem ho navštěvoval ve vazbě. Funkce obhájce nespočívala jen v obhajobě u hlavního líčení, ale také v udržování kontaktu mezi klientem a jeho rodinou a eventuálně dalšími lidmi, i ve vynášení různých zpráv. Jirous vždy hrozně hezky vzpomínal na rybník, do kterého se chodíval koupat a u kterého večer snil. To se vůbec nedalo srovnat s tím, jak se choval, když vyšel ven. Právě ve vazbě se projevovala jemnost a něžnost tohoto člověka.

Po Listopadu jsem ho asi dvakrát potkal, poprvé jsme se bavili normálně, podruhé byl v suitě mladých, zfetovaných dívek a něco na mě povykoval na Karlově mostě, šel jsem tedy radši pryč (smích). Zajímavé bylo, že ve vazbě mu nechyběl alkohol a ani žádná droga, ale svoboda. Ta jeho petice nazvaná Tak dost! byla opravdu velmi silná.

Tuto kauzu soudil Ilja Libenský, soudce, na kterého rád vzpomínáte…

Politické kauzy vždy soudil buď předseda soudu, nebo jeho náměstek. Mám pocit, že v Jihlavě si tím nechtěli špinit ruce a hodili to právě na Ilju Libenského. Poznal jsem ho jako strašně statečného člověka, který mi telefonoval a sděloval, jak bude probíhat soudní jednání, popisoval mi zákulisí a řešil se mnou i vazbu klienta. Vůbec jsme se přitom neznali, říkal jsem mu : “Pane doktore, už dost, já nevím, jak jsem na tom s telefonem, já vám nechci dělat potíže.” A on za pár dní volal znovu (smích).

Byl toto ojedinělý případ, nebo jste se statečnými soudci setkával často?

Ojedinělý. Ale i Libenský Jirouse odsoudil, dal mu sice nepodmíněný trest, ale vzhledem k tomu, o co šlo, dost mírný. Bylo to přitom již páté Jirousovo trestní stíhání… Dostal myslím osmnáct měsíců.

Obhajoval jste například i Svědky Jehovovi…

I když to úplně nebyl můj šálek kávy. Neviděl jsem ale důvod k jejich zavírání. Jejich organizace měla přísná pravidla, základní složkou byly takzvané trojky, v čele kraje stál, pokud se nepletu, „dozorce“, měli sídlo v Brooklynu a vydávali časopis Strážní věž, toto už tehdejšímu režimu stačilo k trestnímu postihu.

Za co ale byli disidenti stíháni v jiných případech?

Na konci osmdesátých let už komunisté lidi neradi stíhali za politické delikty, a tak třeba na Petra Cibulku hodili nedovolené podnikání, ekonomický delikt. Spočíval ovšem v tom, že kolportoval nahrávky zakázaných skupin, občas ale za to dostal peníze. U Svědků Jehovových se zdůrazňoval třeba nesouhlas s transfúzí krve, ale šlo hlavně o to, že z pohledu komunistů byli nepovolenou sektou a pokud se přišlo na její existenci, byli stíháni.

Specifikum obhajoby disidentů spočívalo v tom, že jsem se jako obhájce mohl ztotožnit s tím, co bylo mým klientům kladeno za vinu. U obecné kriminality to nejde, těžko budete souhlasit s vrahem. Ale pokud šlo např. o petice, nebo kriminalizaci rozšiřování Čapka i Seiferta, bylo to kouzelné, člověk s nimi naprosto souznil. Navenek jsem to ale nemohl prohlásit a obhajovat tímto způsobem.

Jak vypadala v těchto případech vaše strategie?

V roce 1976 vstoupil v platnost Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který už mohl být aplikován, ale u nás vůbec používán nebyl. Mnoho soudců jej ani neznalo, netušili, jaká základní práva mají naši občané. Když jsem zmínil existenci tohoto paktu, často jsem viděl v očích soudců zděšení. Vůbec nevěděli, o čem hovořím. Obhajoba v těchto věcech však nikdy nedosáhla toho, že by byli zproštěni obžaloby. To u disidentů nešlo. Snad až ke konci režimu, když byly stíhány desítky nebo stovky lidí za Několik vět, třeba za jejich půjčování. Většinou byl ale skutek prokázán, disidenti se k němu i hlásili, avšak neshledávali netrestnost.

Hrálo se tedy jen o výši trestu?

V podstatě ano, i když si myslím, že i ta byla často dána dopředu. Třeba v případě podvracení republiky šlo o sazbu až do osmi, deseti let. Měl jsem ale i klienty, třeba Slávka Popelku, stíhané pro přečin proti socialistickému soužití, kde šlo o sazbu v rozmezí jednoho i dvou měsíců. Vždy vytiskl letáky, rozhodil je, zadrželi ho, dostal dva měsíce, většinou to pokryla už vazba a šel zase domů. Takhle jsem ho hájil asi pětkrát nebo šestkrát.

Jak vypadala spolupráce advokátů disidentů? Věděli jste o sobě?

Věděli jsme o sobě v Brně, kontakt mezi Prahou a Brnem ale prakticky neexistoval. Znal jsem některá jména pražských advokátů, ale nespolupracovali jsme, Brno bylo samostatnou jednotkou a myslím, že dost silnou. Já jsem spolupracoval zejména se Zdenou Urválkovou, o které jsem už mluvil.

Moc nás ale nebylo, v pozdějších letech jsem do jisté míry spolupracoval s Otakarem Motejlem. To už bylo v době pražských demonstrací v letech 1988 až 1989, do kterých se často zapletl i Stanislav Devátý, můj klient. V případě některých výslechů jsem ho tak poprosil, aby mě zastoupil. Naopak já jsem za něj někdy zaskočil v Brně.

Nemluvili jsme ještě o tom, co jste riskoval vy. Na konci osmdesátých let dokonce padl váš návrh na vyškrtnutí z advokacie…

Naštěstí se to projednávalo až v roce 1989, kdy už to každý cítil pomalu ve vzduchu. Tehdy mi vytýkali, že na Hlasu Ameriky byly čteny některé mé zprávy. Dokonce se domnívali, že jsem je tam posílal já. Já jsem to ale nebyl. Posílal je tam Honzík Šabata, já jsem mu je jenom dodával. Neměl jsem tyto kontakty, vůbec jsem nevěděl, kudy chodí ven.

Také mě sledovali. Třeba kdykoliv jsem šel z výslechu na StB, tak chtěli vědět za kým půjdu a s kým budu mluvit. Jednou jsem si šel sednout s jednou, dejme tomu, klientkou na víno. Sedli jsme si k oknu do ulice, takže na mě bylo zvenku vidět. Estébák viděl, že piju víno. Tehdy jsem bydlel v Kohoutovicích a myslel jsem si, že pojedu domů autobusem. Jenomže má žena, která tehdy byla soudkyní na Městském soudu v Brně, mi zavolala a řekla mi, že když mám ve městě auto, tak ať jí vezmu domů. Nemohl jsem jí vykládat, že jsem byl s klientkou a že jsme pili víno, tak jsem souhlasil. Už když jsem u soudu odemykal auto, všiml jsem si stínu, který se odlepil od zdi kousek od auta. Při první kontrole na Pisáreckém mostě jsem ale nic nenadýchal. Takový starý policajt se mě zeptal, co dělám a řekl mi, že po mně musí někdo jít, že dostali zprávu, že jsem opilý a že mě mají zadržet. A ještě dodal, že další hlídka čeká u domu. To už jsem neriskoval a raději jsem spal jinde.

Se ženou jsme také opisovali samizdat, nový psací stroj jsme měli právě od Jirky Müllera. Dostávali jsme různé materiály k opisování, například Info o Chartě, nebo zprávy VONSu. Dělali jsme dvanáct i víc kopií, podle toho, jaké byly průklepáky. Ale opisovali jsme i normální literaturu, jedním z hitů bylo Proč nejsem komunista od Karla Čapka. Na tohle nám ale nikdy nepřišli.

Nikdy jste neměl domovní prohlídku?

Neměl. I když šlo o socialistickou advokacii, byla to advokacie a měla určitá práva. Tehdejší advokacie se od té dnešní zase tolik neliší, pokud pominu fakt, že dnes jde o soukromé podnikání. Principy byly stejné. Advokacie byla svébytná, měla svou morálku a i za totality byla do značné míry svobodná. Bylo to dáno už tím, že mezi námi působili prvorepublikoví advokáti. Vedoucí advokátní poradny sice musel být straník, ale komunisté mezi těmi staršími advokáty nebyli skoro žádní. Ti mladší pak už bývali straníci častěji.

Máte za sebou také krátkou justiční kariéru, v roce 1990 jste se stal na několik měsíců předsedou Krajského soudu v Brně. Být soudcem, třeba Nejvyššího soudu, vás ale dlouhodobě nelákalo?

Mým snem byla vždy advokacie. Soudce je krásné povolání, ale bojím se, že bych tu odpovědnost neunesl. Neustále bych žil ve výčitkách, že jsem chybně rozhodl. To máte i v advokacii, ale tam hájíte jednu stranu, nehledáte spravedlnost.

Tehdy mě o to požádala ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová. Přijela za mnou s Petrem Pithartem, seděli jsme u Černého medvěda a probírali jsme to. Slíbil jsem jí dva roky, ale po pěti měsících jsem žádal o uvolnění. Ta odpovědnost opravdu nebyla nic pro mě. Také vznikala nová advokacie a kolegové na mě čekali.

Nechci říkat, že mým úkolem bylo vyčistit ten soud, nechci nic říkat o revolučním úkolu (smích). Vědělo se ale, že tam nastoupím, a většina soudců, kterých se to týkalo, už odešla. Měl jsem tak celkem klid a kroky, které se ode mně očekávaly, jsem nemusel činit. Na Krajském soudu v Brně byly ale problémy i s alkoholismem. Na trestním oddělení visel velký obraz a pod ním se často popíjelo. Ještě jako advokát, když jsem někoho ze soudců sháněl, tak jsem se dozvěděl, že sedí pod obrazem a je pod obraz.

Jak se během vaší kariéry proměnila advokacie?

Za totáče bylo v Brně 45 nebo 50 advokátů. Dnes nás tu bude tak tisíc, nevím. V té době jsme se všichni znali, věděli jsme, co můžeme od druhého očekávat. To platilo nejen mezi advokáty, ale i ve vztahu k soudcům a prokurátorům. Dnes je ta advokacie úplně jiná, generální praxi nelze vykonávat donekonečna. Nastupují advokátní firmy, velké kolosy, kde má advokát vymezený úzký okruh specializace. Ve velké firmě bych takto pracovat nemohl. Avšak do budoucna ani ten malý, polní, advokát nebude moci dělat generální praxi a bude se muset specializovat.

Kvůli neustále se zvětšující složitosti práva?

Je to úplně nesrovnatelné s tím, když jsem začínal. Neměli jsme obchodní zákoník, agenda byla oproti dnešku velice zúžená. Když za mnou dnes přijde klient, tak pokud to není bagatelní záležitost, vyslechnu ho a domluvím se s ním další schůzku za dva dny, nebo za týden. Nedovolím si hned zaujmout určitý názor, musím si to nastudovat. Ať mi nikdo netvrdí, že zná nový občanský zákoník. Myslím si, že nové pojmosloví bylo trochu zbytečné, že některé pojmy byly zavedené a vracet se ke starému pojmosloví bylo nešťastné, zvláště, když principy zůstaly stejné.

Už jako koncipient jsem byl ale vychováván tak, že nesmím poskytnout žádnou právní službu bez toho, abych si vzal do rukou zákon. Staří, prvorepublikoví advokáti vždy radili: "Vezmi si vždy do ruky zákon a petit musíš dovodit z jeho znění, ne to sypat z rukávu.” A toho se držím.

 

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1