Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Co dělá bývalý pražský vrchní žalobce? Advokát Stanislav Mečl se přesunul mezi hipstery

Co dělá bývalý pražský vrchní žalobce? Advokát Stanislav Mečl se přesunul mezi hipstery

Expert na trestní právo Stanislav Mečl, bývalý náměstek nejvyššího státního zástupce a bývalý pověřený vrchní státní zástupce v Praze, odešel z advokátní kanceláře Kinstellar. Založil vlastní firmu nazvanou Mečl Legal. Právo chce podnikatelsky spojovat také s jinými branžemi, například s výtvarným uměním. Hlavně ale hodlá odstranit bariéry, které právníky a neprávníky většinou rozdělují. Sídlí tak ve sdíleném pracovním prostoru Opero a sází na vlídnost. Pro advokáta jde o nezvyklou strategii. O to ale může být úspěšnější. Zvláště v trestním právu, kde emoce hrají obrovskou roli.

Stanislav Mečl dlouho patřil k nejbližším spolupracovníkům nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Věnoval se závažné hospodářské kriminalitě, za státní zastupitelství komunikoval i s nyní dobře známým Evropským úřadem pro boj proti podvodům. Byl to právě on, kdo v čele pražského státního zastupitelství nahradil kontroverzního Vlastimila Rampulu. Tento post ale musel Mečl nakonec opět přenechat Rampulovi, kterého posléze nahradila současná vrchní státní zástupkyně v Praze Lenka Bradáčová. Ze státního zastupitelství Mečl přestoupil do mezinárodní advokátní kanceláře Kinstellar, kde se věnoval zejména trestní odpovědnosti firem.

Svůj nynější odchod vysvětluje pro INFO.CZ jako potřebu nových impulsů a s úsměvem i jako projev krize středního věku. Spíše ale potřebuje volnost a možnost dělat si věci více po svém. “Práce pro velkou advokátní kancelář má své limity dané korporátní kulturou, zaměřením kanceláře i jejím směřováním. Ne všechny mé názory na to, jak by měla nebo mohla moderní kancelář zaměřená na oblast trestního práva fungovat, se mi podařilo prosadit. Souvisí s tím i potřeba větší možnosti seberealizace,” popisuje. Odchod podle Mečla proběhl v neutrální atmosféře a je možné, že do budoucna bude i s Kinstellarem na určitých věcech spolupracovat.

Stále ho tak bude živit zejména trestní právo. Poradenství však bude častěji než dosud poskytovat nejen firmám, ale i lidem, kteří se dostanou do problémů. Nezapomene na ně podle svých slov ani ve chvíli, kdy skončí ve vězení. “Ti lidé stále potřebují naši pomoc. Navíc jsou mezi nimi například nadaní umělci. Můžeme jim tak pomoci s výstavami a prodejem jejich děl, což jim přinese také potřebné prostředky,” odhaluje Mečl některé ze svých dalších plánů.

I proto si za svou nejbližší spolupracovnici vybral dřívější disidentku Ivu Vojtkovou. Ta není právničkou, věnuje se médiím a marketingu, ale kolem práva se točí prakticky celý profesní život. Pracovala pro ministerstvo spravedlnosti, vězeňskou službu či pro státní zastupitelství a s vězeňstvím tak má bohaté zkušenosti. Nyní se právě ona hodlá věnovat klientům, kteří skončí ve výkonu trestu. Mečl pak těmto lidem chce pomáhat například s žádostmi o upuštění od zbytku trestu. V jiných kauzách ale samozřejmě plánuje hájit i poškozené.

V kanceláři pro sklářích

Klienti je budou navštěvovat ve velmi netradičních a neformálních prostorech, do kterých mohou třeba i zvířata, a v nichž jsou oblek a kravata více než nadbytečné. Mečl Legal totiž sídlí v coworkingovém centru Opero v pražské Salvátorské ulici, kde příchozí narazí spíše na hipstery než na právníky.

V Operu si lze pronajmout pracovní židli, stůl nebo také jednu z pěti uzavřených kanceláří. Jednu z nich na konci roku opustil výrobce skla Preciosa a Mečl podle svých slov ani okamžik neváhal. “Chceme působit civilněji, být pro klienty vlídnější. Dřív mi vždy chyběl kontakt s jiným prostředím. Nazval bych to mentální hygienou, je dobré nebýt jen mezi právníky,” říká.

Navíc podle něj měli někteří klienti už dříve ostych chodit do advokátní kanceláře. O těchto citlivých problémech, spojených s vlastním stíháním nebo naopak s tím, že jim někdo ublížil, raději mluvili na obědě či u kávy: “Daří se nám je teď přesouvat do Opera a podle jejich reakcí se tu cítí velmi příjemně.”

Nemůže ale takovéto otevřené pracovní prostředí narazit na přísná advokátní pravidla spojená s nutnou mlčenlivostí a dodržováním advokátního tajemství? “Vždy záleží na dohodě s klientem. Máme však vlastní uzavřenou kancelář, nejsme napojeni na zdejší systémy, používáme vlastní. Neměl by tak nastat žádný problém.”

Čistě komerčním pohledem bude kancelář vydělávat zejména na poradenství firmám, právě v souvislosti s jejich trestní odpovědností a ekonomickou kriminalitou. Mečl Legal patrně vždy zůstane spíše menší advokátní kanceláří. Ze začátku pro ni mají vedle Mečla pracovat další dva právníci a také studenti, a to i jiných oborů, než je právo. Například sociální práce z filozofické fakulty. “Přesahy a prolínání bude gró všech našich aktivit,” slibuje Mečl.

Při nabírání klientů sází jednak na vlastní známé jméno a jednak na otevřenost a moderní postupy, využije například sociálních sítí, což není u advokátů stále ještě běžné. Za svůj vzor v tomto označuju rovněž nedávno vzniklou advokátní kancelář Novalia a svého spolužáka Pavla Marce, který jmenovanou firmu založil po svém odchodu z jiné mezinárodní firmy, DLA Piper.

Pomoc nespravedlivě stíhaným

Mečl ale nezmizí ani z veřejného života, naopak je možné očekávat, že se jeho anagažovanost ještě prohloubí. Už sice není poradcem ministra spravedlnosti Roberta Pelikána (ANO), podílí se ale na přípravě nového trestního řádu, zasedá totiž v menší pracovní skupině vedené profesorkou Dagmar Císařovou.

Zejména je ale předsedou Společnosti na obranu nespravedlivě stíhaných, v níž se angažuje i Iva Vojtková nebo například bývalý ministr spravedlnosti Jan Kalvoda. V současnosti se věnují dvěma případům. Jednak jde o pražské zastupitele v kauze Opencard, jednak o Radima Špačka a eurofondy na ministerstvu pro místní rozvoj. “Jsme opravdu přesvědčeni, že ty věci nejsou interpretovány správně a že v těch kauzách chybí řada důkazních materiálů, která by umožnila úplně jiné posouzení věci. V Opencard to byly posudky nebo to, že ta kauza začínala spíše od konce než od začátku. V případě Radima Špačka jde o chybějící materiály z ministerstva pro místní rozvoj, které k těmto dotačním titulům existovaly. Nejsou dohledatelé, lecos by ale osvětlily a pomohly by,” podivuje se Mečl.

Společnost hodlá pomáhat například i s vypracováním znaleckých posudků, které jsou například v případě technologií či účetnictví dosti drahé, vyjdou na stovky tisíc korun. “I proto tato společnost vznikla. Nemůžeme ale působit příliš široce, všichni zúčastnění na tom pracují ve svém volném čase a pro bono,” dodává Stanislav Mečl.

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1