Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Díky karenční době přestali lidé simulovat, už se nevyplatilo v pátek odjet na chatu, říká advokát

Díky karenční době přestali lidé simulovat, už se nevyplatilo v pátek odjet na chatu, říká advokát

V pracovním právu se skrývá řada možností, kterých lidé nevyužívají, protože o nich mnohdy ani nevědí. Například v aktivních zálohách si mohou přivydělat, a ještě jim během cvičení nehrozí vyhazov. Pravidla ale bývají také často lehce zneužitelná, ať již jde o karenční dobu nebo třeba dlouhodobé ošetřovné. „Po dobu ošetřování blízké osoby, například babičky, je možné až tři měsíce pobírat novou dávku, dlouhodobé ošetřovné. Tato dávka stojí stejně jako klasické ošetřovné mimo exekuce a exekutor tak na tyto peníze nemůže. Je tedy otázka, zda se toho nebude právě kvůli exekucím zneužívat,” říká v rozhovoru pro INFO.CZ advokát Tomáš Procházka, který je partnerem kanceláře Dvořák Hager & Partners.

V posledních dnech se skloňovala karenční doba. Jak se na první tři dny nemoci, které jdou, pokud jde o výplatu, k tíži zaměstnance díváte jako specialista na pracovní právo?

Za zavedením karenční doby stála stejná myšlenka jako za regulačními poplatky u lékaře, tedy omezit zneužívání. První tři pracovní dny nemoci se tak staly rizikem každého zaměstnance, následně jim nemocenské platí firma a od 15. dne si je přebírá správa sociálního zabezpečení. V pojistné terminologii by se karenční době dalo říkat „spoluúčast. Je to část rizika, které zůstává zaměstnanci, aby nebyl nástup na nemocenskou příliš výhodný, aby nevznikal „morální hazardzůstávat doma s každou prkotinou. Naopak u delších nemocí si zaměstnanci zaslouží vyšší ochranu, protože je výpadek příjmů skutečně citelný. To se projevilo i u letošní novely zákona o nemocenském pojištění, která po prvním měsíci zvyšuje nemocenské o 10 procent a po dvou měsících dokonce o 20.

U klientů jsme viděli, že po zavedení karenční doby poklesl počet krátkodobých nemocí. Dá se říci, že zaměstnanci přestali simulovat. Někteří zaměstnanci si tak dříve nejspíše prodlužovali víkendy. Když chtěli odjet v pátek na chatu, jakoby onemocněli a dostali za ten den sice ne 100 procent výdělku, ale třeba 80 až 90 procent. Pokud by brali 100 tisíc, snížení by samozřejmě výrazně pocítili, ale u běžných dělnických mezd o nijak výrazně menší částku nešlo. Vyplatilo se to.

Že se toto skutečně dělo, je realita, nebo spíše váš dojem?

Vycházím ze zkušeností svých klientů, ale i podle oficiálních statistik po zavedení karenční doby výrazně poklesla nemocnost. Samozřejmě by se mělo zohlednit i to, zda lidé nezačali nemoci přecházet. Určitě takoví jsou. Ale pokud hledám snazší vysvětlení… Zvláště když jde o jeden dva dny, za který nikdo nestihne zkontrolovat, zda je zaměstnanec skutečně nemocný a leží doma v posteli. Než dokumenty oběhnou celé kolečko, kontrola nestihne přijít. Zaměstnanec třeba v pátek zavolá, že je nemocný, neschopenku ale přinese až v pondělí. A to už jej v pátek nezkontrolují.

Že hlavním cílem zavedení karenční doby byl boj proti zneužívání dávek připouštěli i kritici, kteří u Ústavního soudu usilovali o její zrušení. Argumentovali, že není fér, aby kvůli několika podvodníkům byli postiženi i slušní zaměstnanci. Ústavní soud tuto argumentaci neakceptoval, protože s třídenní karenční dobou výslovně počítají mezinárodní smlouvy, evropské sociální předpisy a je zcela běžná i v rámci EU.

Nejde ale také o to, že firmy nechtějí platit první tři dny nemoci?

Firmy nejsou svaté, některé tak dříve pravděpodobně řešily prostoje, nedostatek zakázek. Když neměly práci, poslaly své lidi na neschopenku. To už se jim ale samozřejmě nevyplácelo ve chvíli, kdy musely zaměstnancům první dva týdny nemocenské platit samy. Na tom ale firmy celkově netratily, dostaly kompenzaci v podobě snížení pojistného. Například některé firmy s nekvalifikovanými zaměstnanci na této změně, podle toho, co jsem od nich slyšel, mírně vydělaly.

Firmy se mohou k penězům dostat také díky využití pravidel pro armádní zálohy, o čemž patrně také mnohdy nevědí. O co jde?

lem armády je mít v aktivních zálohách pět tisíc vojáků. Proto motivuje lidi, aby se hlásili. Nyní platí, že pokud se člověk zúčastní ročně alespoň jednoho sedmidenního cvičení, dostává vedle služného, které mu jde jako kompenzace ušlé mzdy, jednorázově 18 tisíc korun čistého. A čím déle v zálohách je, tím se tato částka zvyšuje. Může se téměř zdvojnásobit. Pro lidi, kteří vydělávají průměrnou mzdu, jde o skvělé peníze. A studenti dostávají ještě šest tisíc korun navíc. Personalisté jsou na jednu stranu vyděšení, že jim celá firma nastoupí do aktivních záloh, na druhou stranu ale říkají, že je to lepší než kurzarbeit. Smějí se, že když přijde krize, pošlou všechny zaměstnance na vojenská cvičení.

Navíc mají zaměstnanci, kteří se účastní těchto cvičení, při návratu garantováno stejné místo, například jako u mateřské. A ještě k tomu, jakmile dostanou povolávací rozkaz, nesmí je zaměstnavatel propustit. Také se moc neví o tom, že když firmě zaměstnanec odjede na cvičení záloh, může chtít po státu kompenzaci. Ale jde o relativně málo peněz, u předem plánovaného cvičení dvě třetiny průměrné mzdy v ČR. V současnosti jde ale firmám spíše o to mít lidi v práci.

Došlo v poslední době ještě k nějaké další změně v pracovním právu, která má vliv na výdělky a o moc se o ní neví?

Od června bude uzákoněna podpora péče o těžce nemocné rodinné příslušníky. Po dobu ošetřování blízké osoby, například babičky, je možné až tři měsíce pobírat novou dávku, dlouhodobé ošetřovné. Tato dávka stojí stejně jako klasické ošetřovné mimo exekuce a exekutor tak na tyto peníze nemůže. Je tedy otázka, zda se toho nebude právě kvůli exekucím zneužívat. Zůstat doma na ošetřovném může být totiž atraktivnější než pracovat a mzdu odevzdávat exekutorovi.

Novela navíc stanoví, že pro účely nároku na dovolenou se ošetřování bere jako výkon práce. Po dobu ošetřování platí zákaz výpovědi a podobně. Zaměstnavatel může sice zaměstnanci ošetřování blízké osoby zakázat, ale musí pro to mít závažné provozní důvody. A ty bohužel začal v poslední době Nejvyšší soud vykládat velmi úzce. Pro odmítnutí by například firma musela prokázat, že není možné zajistit náhradu například přijetím nového zaměstnance.

Padly v posledních měsících v oblasti pracovního práva nějaké zajímavé rozsudky?

Jeden se týkal například zákazu konkurence zaměstnancem. Manažerka byla na rodičovské dovolené a otevřela si konkurenční byznys. Firma ji za to vyhodila, ale zaměstnankyně se hájila tím, že tento obor podnikání neměla společnost zapsaný v obchodním rejstříku. Nejvyšší soud ale rozhodl, že je výpověď v pořádku. Firma si totiž živnost zapsala alespoň v živnostenském rejstříku. Obecně by to podle soudu samo o sobě nestačilo, firma by musela prokázat, že o tomto druhu podnikání zaměstnanec věděl. Ale to se u manažerky dalo podle soudu automaticky předpokládat. Zároveň soud potvrdil, že zákaz konkurovat zaměstnavateli platí beze změny i během mateřské a rodičovské dovolené.

V jiném případě zaměstnanec Ministerstva obrany prošvihl lhůtu u veřejné zakázky, za který ministerstvo pokutoval Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Ministerstvo pak tyto peníze chtělo po zaměstnanci. Ten se ale bránil tím, že ministerstvo je stejně jako Úřad jen součástí České republiky, takže zaplacením pokuty nikomu peníze nechybí a z pohledu jeho zaměstnavatele, České republiky, škoda nevznikla. U soudu nakonec uspěl. Na verdiktu se shodl dokonce velký senát Nejvyššího soudu. Znamená to, že pokud jste státní úředník a úřad kvůli vám dostane pokutu, na rozdíl od zaměstnance v soukromé firmě za svoji chybu neodpovídáte. Nepřijde mi, že by to bylo správné.

Přitom by tato argumentace mohla na první pohled vypadat lehce absurdně. Je ojedinělá?

Obecně roste odvaha, možná až drzost, zkusit si, co ještě u soudu může projít. Zachytil jsem třeba případ člověka, který parkoval na zákazu stání a pokutě se bránil tím, že šlo o krajní nouzi, protože se mu náhle udělalo špatně a auto odstavil, když běžel na toaletu v přilehlé restauraci. Soudcům vysvětloval, že potřebu v autě pochopitelně vykonat nechtěl a nechtěl jít ani na chodník, protože by spáchal trestný čin výtržnictví. Nejvyšší správní soud mu ale poradil, že měl jít právě na chodník. Odmítl, že by v jeho situaci mohlo jít o trestný čin a lakonicky konstatoval, že by v takové situaci jistě „nebyl ani první, ani poslední“.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1