Disidenti byli vyděděnci, dceři jsem šeptal, že Havel jednou bude prezident, vzpomíná obhájce Hulík | info.cz

Články odjinud

Disidenti byli vyděděnci, dceři jsem šeptal, že Havel jednou bude prezident, vzpomíná obhájce Hulík

10. DÍL SERIÁLU ADVOKÁTI PROTI TOTALITĚ – 1. ČÁST | Advokát Milan Hulík statečně obhajoval disidenty a po sametové revoluce spoluzakládal dnešní Bezpečnostní informační službu i Vězeňskou službu. Nejprve se kvůli vězněnému otci musel vyučit zedníkem. Později ale hájil Plastiky, manžele Němcovi či Františka Čuňase Stárka. V rozhovoru pro INFO.CZ popisuje i to, jak se poprvé setkal s Václavem Havlem nebo jak na něj působilo disidentské prostředí: „Vadilo mi na nich jen to, že to většinou byli notoričtí kuřáci a já jsem nekuřák. Vypalovali ve vinárně jednu od druhé, vždy jsem pak přišel domů a máma říkala: ‚Ty jsi zase byl s disidentama!‘ Byl jsem načichlý kouřem, ale nebyli to žádní ožralové a tak dále. Žili v ghettu, byli to vyděděnci.“

Jak jste se vlastně dostal na pražskou právnickou fakultu?

Musel jsem se vyučit zedníkem. Bydleli jsme na malém městě, v Kolíně, otce jsem měl zavřeného, byl vyhlášený antikomunista, bratr emigroval. Když jsem tak chtěl jít po základní škole na gymnázium, Státní bezpečnost vtrhla do školy a seřvala mého třídního učitele i ředitele, jak si vůbec mohli dovolit mi dát vyplnit přihlášku na střední školu.

Měl jsem ale štěstí, tehdy se zavedla devátá třída a na tu jsem přestoupil do Prahy, do Charvátovy ulice. V Praze mě nikdo neznal, v posudku jsem měl jen napsáno, že je otec zavřený a tím to končilo, i když v třídním seznamu byly takovéto děti vedeny červeně. Kdo se na výpis podíval, věděl, že já nesmím dál studovat. Měl jsem ale samé jedničky, ředitelka mi tak poradila, abych se vyučil v řemeslu a získal tam doporučení, že mě pak na školu přijmou.

Díky příbuzné jsem tedy nastoupil do Pražského stavebního podniku, který se specializoval na opravy starých a památkových domů. Začal jsem se učit zedníkem. Šéfem tam byl takový starý zedník, samozřejmě primitiv, ale typově člověk, kterému se říkalo hodný komunista. Strana mě následně doporučila ke studiu stavební průmyslovky. Pak jsem šel na vojnu, kterou jsem skončil v milostivém roce 1968. Zkusil jsem si tak dát znovu přihlášku na vysokou školu. Na Filozofickou fakultu na obor historie-germanistika mě sice nevzali, ale na Právnickou fakultu už ano.

Vystudoval jste v klidu?

Měl jsem vlastně další štěstí. Vzhledem k okupaci se na začátku akademického roku stávkovalo, byl jsem tam ale ještě nový, a tak jsem se nezapojil. Ti, co stávku organizovali, zejména pozdější předseda KAN Martin Dvořák, byli totiž následně vyloučeni. Určitě bych se zapojil, kdybych už to prostředí znal.

Začal jsem tak studovat. Odehrálo se ale ještě jedno drama, o kterém jsem se dozvěděl až po revoluci ze svého svazku, vedeného na Státní bezpečnosti. Když jsem byl asi ve druhém ročníku, poslal mi můj bratr z Německa, kde už mu nejspíš otrnulo, 30 nebo 40 stran z knížky Oty Ulče Malá doznání okresního soudce. Dopis byl kvůli tomu tlustý a všechny takové se kontrolovaly. Založili na mě svazek s případným názvem Čtenář, to se mi strašně líbilo. Aniž jsem to věděl, začali mě trestně stíhat pro pobuřování.

Potřebovali ale najít dvě osoby, kterým jsem to ukázal, aby mi dokázali, že jsem knihu šířil. Samozřejmě jsem to několika lidem půjčil, ale nikdo mě nepráskl. Ve svazku jsem se po revoluci dočetl, že měli připravené, že mě zavřou a vyhodí ze školy, ale ony dvě osoby nenašli. Navíc zemřel prezident Svoboda, vyhlásila se amnestie a ta dopadla i na mě. Vůbec jsem ale o ničem z toho nevěděl. Dozvěděl jsem se to, až když jsem po roce 1989 přerušil advokacii a stal se zástupcem ředitele Úřadu na ochranu Ústavy a demokracie, to znamená nynější BIS. Tam jsem měl přístup ke všem svazkům.

Překvapilo vás ve vašich svazcích něco dalšího? Kdo na vás třeba donášel?

Další svazky, které na mě byly vedené jako na advokáta, se bohužel nedochovaly, byly zničeny. Určitě by mě zajímalo, co v nich bylo. Samozřejmě jsem se nikdy netajil svým smýšlením. Byla to doba, kterou těžko pochopíte.

Dodnes mám kancelář v místech, kde sídlila tehdejší advokátní poradna, v níž jsem pracoval. Vedl ji doktor Cilínek, který byl později i předsedou Městského sdružení advokátů, to znamená šéf všech advokátních poraden v Praze. Navíc byl předsedou KSČ v pražské advokacii. A představte si, že tento člověk – dělali jsme tu mejdany, flašky jsme měli od klientů – když se napil, tak říkal, že až to jednou praskne, postaví všechny komunisty ke zdi a „tatatata“. To říkal předseda KSČ! Byla to naprosto absurdní doba. Prvního by musel zastřelit sebe.

Jak jste se pak dostal do advokacie?

Obecně, a nemyslím teď politické důvody, nebylo prakticky možné se tehdy do advokacie dostat. Samozřejmě bylo v pražské advokacii několik vyhlášených advokátů, třeba doktor Šafránek. U něj v poradně sedělo třeba 30 lidí, 28 šlo k němu a zbylí dva ke zbývajícím sedmi advokátům tam. Tito advokáti vydělávali na tehdejší dobu velké peníze. Tehdy byl velice slušný plat čtyři tisíce korun, to měli vedoucí. Já jsem měl v 70. letech 2300 korun, vedoucí advokátní poradny měl kolem šesti, osmi tisíc.

To byly oficiální příjmy, fungovala ale ještě šedá ekonomika. Klienti přinášeli obálky takzvaně pro nás, mohla to být ale také provokace Státní bezpečnosti. Ta si opsala čísla bankovek, někoho poslala jako klienta a advokáta, který obálku vzal, za hodinu sebrala. Kvůli tomu tehdy bylo několik klientů z advokacie vyhozeno. Nejlépe to ale udělal jeden mladý kolega ze severu Čech. Když dostal úplatek, odmítl ho a sepsal hlášení na vedení advokátní komory. V advokátním bulletinu pak byl vyzdvihován jako příkladný advokát. Vytvořil si tím krytí a pak už bral. To byla šíleně absurdní doba.

Mně třeba jeden klient, které jsem zastupoval ve sporu o dům, neustále sliboval, že když vyhraji, bude se mi revanšovat. Vyhrál jsem a on mi přinesl balíček o velikost cihly. A tam bylo osm velkých hořčic, čtyři plnotučné a čtyři křemžské. Jeho manželka totiž dělala v hořčicárně. Je fakt, že jsem si nemusel celý rok hořčici kupovat. Když ale přidám to bočné nebo všimné, je fakt, že se i tehdy daly v advokacii vydělat peníze.

A jak to, že vás tedy do advokacie komunisti pustili?

Vlastně docela jednoduše. Ve výboru městského sdružení tehdy byli dva advokáti, kteří znali mého tatínka, jeden z nich ho dokonce v 50. letech obhajoval, k druhému chodil na právní porady. Asi měli určité sympatie vzhledem k tomu, že byl z politických důvodů zavřený. A díky nim jsem byl do advokacie přijatý.

A k obhajobě disidentů jste se dostal jakým způsobem?

Zmíněný doktor Cilínek tehdy, vedle doktora Motejla, doktora Dítětě a doktora Štěpánka (později Stomeho), obhajoval v procesu s Plastik People of the Universe, krylo ho členství ve straně. A komunisti věděli, že ti lidé nějakého obhájce mít musí. Byl jsem jeho koncipientem a když nemohl, u soudu jsem ho zastupoval. To mi udělalo první jméno, i když jsem tam byl jen jako takový záskok. Dostal jsem se tak do širšího povědomí.

Do poradny pak přišli také manželé Němcovi. Těžce sháněli advokáty, kolegové se báli. Jeden z nich se raději schovával šest hodin na záchodě, aby je nemusel přijmout. A Dana Němcová tu šest hodin čekala. Doktoru Němcovi jsem pak slíbil, že když ho zavřou, budu ho obhajovat. Už jako koncipient jsem na takovýchto věcech pracoval. Když jsem se pak stal samostatným advokátem, mohl jsem už obhajovat, koho jsem chtěl. A tak to pokračovalo.

Jací disidenti, které jste obhajoval, vám vytanou na mysli mezi prvními?

Petr Cibulka, toho jsem obhajoval asi čtyřikrát. Jarmila Bělíková, Petr Pospíchal, František Čuňas Stárek, toho jsem obhajoval asi pětkrát. To byli ti přední disidenti. Byla také řada lidí, o kterých nemluvil Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, ale byli stíháni z politických nebo polopolitických důvodů. Ta jména už mi vypadla z hlavy. Dokumentaci vede Jirka Gruntorád na Libri prohibiti. Vědělo se, že doktor Hulík neodmítne nikoho, kdo je stíhán z politických důvodů.

Měl jste v právní praxi čas i na jiné případy?

Podívejte se, všechny ty lidi jsem obhajoval zadarmo. K tomu, abych mohl někoho zastupovat bezplatně, jsem musel mít povolení vedoucího advokátní kanceláře, tedy doktora Cilínka. Bylo nutné pro to uvádět důvody, u disidentů jsem si nemusel nic vymýšlet, vyhazovali je ze zaměstnání, neměli příjem. Jejich sociální situace byla většinou kritická. O tom, že třeba dostávají podporu zvenku, jsem samozřejmě nepsal. Ti lidi na tom ale byli opravdu špatně. Je nesmysl, že dostávali obrovskou finanční pomoc ze západu. Peníze dostávali jen ti, co na tom byli nejhůře, měli děti. Rozhodovalo se o tom ve VONS. Peníze byli ze sbírek mezi exekulanty, jestli tam byly peníze ze CIA nevím, ale i kdyby tam byly, tak by mi to nevadilo. Byla to antikomunistická organizace.

Představa některých lidí, že tito lidé byli v obrovském balíku a nakupovali jen v Tuzexu, je naprosto mylná. Máte to stejné, jako když se někdo podivuje tomu, že se disidentům do kriminálu posílal třeba uherák nebo čabajka. Lidem, kteří to kritizují, nedochází, že turistický nebo gothajský salám by ve vězení do dvou dnů zezelenal.

Jak moc jste se s disidenty sblížil?

Často jsem je navštěvoval doma, chodil s nimi na víno. Vadilo mi na nich jen to, že to většinou byli notoričtí kuřáci a já jsem nekuřák. Vypalovali ve vinárně jednu od druhé, vždy jsem pak přišel domů a máma říkala: „Ty jsi zase byl s disidentama!“ (smích). Byl jsem načichlý kouřem, ale nebyli to žádní ožralové a tak dále. Žili v ghettu, byli to vyděděnci, každý se jim vyhýbal, aby se nedostal do průšvihu. Sdružovali se mezi sebou a tohle bylo to jediné, co jim zbylo.

Nepovažoval jsem ale za nutné se někde schovávat a radit jim potají. Scházeli jsme se třeba v Demínce. Jednou nás tam i legitimovali. Když jsem jim řekl, že jim nic říkat nebudu, že máme právní poradu a platí advokátní tajemství, hrozně se tomu divili. Vlastně mi nemohli nic udělat, jen si mě zaznamenali.

Tak jsem vlastně poznal i Václava Havla. Psala se první polovina 80. let, byl jsem rozvedený a svou asi desetiletou dceru vezl metrem k matce na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Díval jsem se lidem na boty a přistoupil někdo, u koho jsem si říkal, proč si nekoupí nové, měl hrozné křusky. Podíval jsem se na něj a byl to Václav Havel.

Vystoupil stejně jako my a jel na eskalátoru před námi. Své dceři jsem tehdy pošeptal, že ten pán jednou bude prezident. Nahoře jsem ho zastavil: „Promiňte, pane Havel, já jsem doktor Hulík, obhajuju vaše kolegy.“ On mě znal a dával mi neustále očima znamení, že ho sledují. Říkal jsem mu: „Pane Havel, já vím, že jste sledovaný, ale mě je to jedno, já obhajuju disidenty.“ Říkal, že se jde podívat do nějakého malého divadélka, rozloučili jsme se. Z těch dvou, co ho sledovali, šel jeden za ním a druhý přišel ke mně. Legitimoval mě, chtěl vědět, co jsme si povídali. Odmítl jsem to, zase s odkazem na advokátní tajemství.

Člověk se ale s těmito lidmi nemohl veřejně zcela socializovat. Musel jsem se stále držet toho, že jsem socialistický advokát.

Jak tedy vypadala vaše taktika?

Nesměl jsem dát najevo, že jsem nepřítel, že sdílím politické názory disidentů. Byla to už ale jiná doba než 50. léta, kdy advokáti mnohdy zastupovali prokurátory. Držel jsem se trestního zákona a trestního řádu. Žaloby byly vždy založené na vodě, nikdy jsem se tak nesnažil dosáhnout jen mírného trest, ale vždy zproštění. Říkal jsem, že nejde o trestný čin, že Ústava zaručuje svobodu slova. A že možnost podepsat petici či prohlášení je rovněž zaručena ústavním právem.

Za to mi tehdy nemohli nic udělat. Byl jsem přesvědčený, že pokud nepřekročím hranici, nic mi nehrozí. Největší sranda přišla, když začala v Sovětském svazu přestavba. Vyvrcholilo to u procesu s Čuňasem v Ústí nad Orlicí, kde jsem citoval z projevu Gorbačova o svobodě. A oni na mě nemohli, 40 let tu byl Sovětský svaz náš vzor.

JUDr. Milana Hulíka letos ocenila Česká advokátní komora, která jej rovněž zařadila do projektu Advokáti proti totalitě, jehož je INFO.CZ mediálním partnerem. Pokračování rozhovoru, v němž probíráme rušení StB či vězeňské setkání s dřívějším šéfem pražské KSČ Miroslavem Štěpánem, přineseme v neděli.

>>> Advokáti proti totalitě na INFO.CZ <<<

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud