Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Dodělá si Malá zkoušku z trestního práva? Očekávání jsou nulová, ministryně z toho může jen těžit

Dodělá si Malá zkoušku z trestního práva? Očekávání jsou nulová, ministryně z toho může jen těžit

Prezident Miloš Zeman dnes jmenuje novou ministryní spravedlnosti místopředsedkyni sněmovního Mandátového a imunitního výboru Taťánu Malou (ANO). V médiích a na sociálních sítích se rozebírá její údajná nekompetentnost, nedostatečné vzdělání, střet zájmů i až úsměvná obhajoba trestně stíhaného předsedy vlády Andreje Babiše (ANO). Malá se tomu samozřejmě brání a říká, že by si zasloužila šanci. Tu dostane a může z ní jen těžit. Když jsou očekávání nulová, nebo možná dokonce záporná, výsledky mohou jen překvapit. Nová ministryně může těžit také z toho, že střídá Roberta Pelikána (ANO), který nebyl vzhledem ke svému chování mezi právníky zrovna oblíbený. Z jejích prvních vyjádření to navíc vypadá, že o krizových místech justice i legislativy dobře ví. Otázkou ale zůstává, zda s nimi zvládne něco dělat.

Taťána Malá vystudovala práva na slovenské Panevropské vysoké škole, nemá tak české právní vzdělání. Na Facebooku proto najdeme pozvánku na recesistickou akci nazvanou Klauzura z tresta pro ministryni spravedlnosti Malou. Vyzývá k tomu, aby si politička dodělala jednu z nejtěžších zkoušek, která spočívá v písemném posuzování předložené trestní kauzy. Například na pražských právech je její absolvování nepřekročitelnou podmínkou k výslednému dosažení titulu.

Proč je vzdělání tak důležité?

Pojem politická kultura se sice zejména kvůli chování prezidenta a premiéra postupně vyprazdňuje, při obsazování ministerstva spravedlnosti ale jeho součástí donedávna bylo, že mu šéfoval právník, který vystudoval v České republice. To respektovalo i hnutí ANO a vybíralo ještě fundovanější kandidáty, než mohlo. Robert Pelikán má vedle titulu JUDr. i velký doktorát, jeho předchůdkyně Helena Válková je dokonce profesorkou trestního práva a dosáhla tak vůbec nejvyšší akademické hodnosti.

Za posledních 20 let měli doktorát z obojího práva všichni ministři spravedlnosti, až na Marii Benešovou, která jako magistra vedla tento resort v úřednické vládě Jiřího Rusnoka. Pro formu dodejme, že právní vzdělání nemá Vladimír Špidla, ten ale resort vedl jen několik měsíců z pozice předsedy vlády.

Malé nepřidá ani to, že všichni její „protikandidáti”, respektive lidé, o nichž se v souvislosti s touto funkcí v poslední době mluvilo, jsou na tom z hlediska formálního právního vzdělání daleko lépe. Připomeňme, že se skloňovala jména prorektora Univerzity Karlovy Aleše Gerlocha, který je profesorem a bývalým děkanem pražské právnické fakulty, náměstka ministra vnitra Petra Mlsny, který má velký doktorát a náměstka ministra spravedlnosti Jeronýma Tejce, jenž je doktorem obojího práva.

Proč je to tak důležité? Ministr spravedlnosti může vstoupit do řady živých justičních případů. Nad otázkou jeho vzdělání a odborné erudice tak nelze jen tak mávnout rukou s tím, že jde o manažerskou funkci. Výsměch na sociálních sítích sice může být čistě lidsky za hranou, Malá jej ale musela čekat, když danou funkci přijala. A vlastně jej musí i vydržet, veřejnost na něj má právo.

Když to vzděláním zdaleka nekončí

Právní prostředí je ve své podstatě stále alespoň zčásti elitářské a konzervativní. A nedostatečné vzdělání se v něm prostě neodpouští. To, že se nová ministryně hájí nálezem Ústavního soudu a říká, že ten za určitých podmínek uložil České advokátní komoře, že má zapisovat zahraniční absolventy, jí moc nepomůže. Stejně jako slova o tom, že byla tři roky koncipientkou na Slovensku, absolvovala tam všechna potřebná školení a kvůli začínající politické kariéře už nesložila advokátní zkoušky.

Navíc když to oním nedostatečným vzděláním zdaleka nekončí. Máme tu jednak už legendární lednový výrok pro INFO.CZ o možném odložení trestního stíhání Andreje Babiše, který teď Malá vysvětluje tak, že chtěla otevřít diskusi o poslanecké imunitě, a jednak podnikání jejího manžela a vlastně donedávna i její. To je ale asi ten nejmenší problém.

Odpověď Taťány Malé ohledně Babiše a kauzy Čapí hnízdoOdpověď Taťány Malé ohledně Babiše a kauzy Čapí hnízdoautor: lednový rozhovor pro INFO.CZ

Podílu v insolvenční firmě se totiž Malá zbavila, respektive převedla jej podle svých slov pro portál Česká justice na manžela. Těžko pak po ní můžeme chtít, aby se kvůli ministerské funkci rozvedla. „To, že je můj manžel advokát a už více než osmnáct let insolvenční správce, je veřejná informace a vždy jsem byla v tomto směru otevřená. Velmi mě proto udivuje premisa, že jeho profese povede ke střetu zájmů. Na jejím základě by totiž např. ministr zdravotnictví (analogie ale najdeme u všech resortů) nesměl mít manželku zaměstnanou ve zdravotní pojišťovně, natož aby byla ředitelkou nemocnice. A co kdyby podpořil návrh na zvýšení odměn pomocnému zdravotnickému personálu a ono se ukázalo, že jeho žena je sestřička?! Věřím, že každému soudnému člověku to přijde úsměvné stejně, jako mně,” řekla také České justici.

Co ale výroky týkající se trestního stíhání premiéra? Vracíme se jejich prostřednictvím o pár měsíců zpátky, kdy někteří politici říkali, že si lze České republice objednat trestní stíhání? Nebo tím jdeme ještě dál? To se teprve uvidí. Malá ale veřejně prohlašuje, že ji nálepka ochránkyně Andreje Babiše mrzí a svůj lednový výrok vysvětluje i dobou, ve které padl. Říká, že by si zasloužila šanci. Tak jí paní ministryni dejme, nic jiného nám už ani nezbývá.

Najde Malá peníze na své plány?

Robert Pelikán otrávil svým ministerským stylem a chováním hodně lidí. Přesto se nyní může stát, že na něj budou ještě v dobrém vzpomínat. Možná ale také ne.

Malá totiž prostřednictvím svých dosavadních vystoupení vzkazuje minimálně šéfům jednotlivých profesních komor a také předsedům soudů, že jim bude naslouchat a řešit jejich problémy. Už v pátek, kdy Babiš oznámil její nominaci, řekla České televizi, že jejími prioritami bude „zrychlení soudního řízení a vymahatelnosti práva” a také „otevření dialogu a konstruktivní spolupráce se všemi profesními skupinami, které spolupracují s ministerstvem spravedlnosti”.

O zrychlení soudního řízení a vymahatelnosti práva mluvila podle svých slov i s prezidentem Milošem Zemanem. Věnovali se však také jmenování nových soudců, které by mělo proběhnout na přelomu července a srpna, či aktuální legislativě, například insolvečnímu zákonu nebo novým procesním kodexům.

Malá chce podle svých slov pomoci soudům a zajistit jim podmínky k tomu, aby mohly soudit rychleji, neboli posílit jejich administrativní personál. Pokud na to skutečně najde peníze, není důvod, aby minimálně u předsedů soudů přece jen nevzbudila určité sympatie.

Stejně jako když spolupřiměje prezidenta, aby konečně jmenoval nové soudce, na které šéfové soudů a s nimi i veřejnost čekají už nějakou dobu. Soudci, ale i advokáti a i reprezentanti dalších právních profesí, rovněž jistě ocení, když skutečně hne s rozpracovanou legislativou – zejména zmíněnými procesními kodexy, na které se čeká už řadu let. Pokud se povedou, těžit z něj budou úplně všichni.

Navíc to vypadá, že nebude příliš velkou střelkyní, v rozhovoru pro Českou justici několikrát zaznívá slovo koncepce nebo její ekvivalent. Pokud bude takto přistupovat k nové legislativě, i za to získá body odborné veřejnosti.

Insolveční zákon zase může ministryni zajistit dobré PR mezi většinovou veřejností. Pokud tedy zrealizuje to, o čem se bavila se Zemanem a dosáhne toho, aby dlužníkům, kteří procházejí oddlužením, zůstávalo více peněz než v současnosti na jejich vlastní útraty. Prý by je to mělo motivovat, aby vydělávali více peněz a platili pojištění.

Vyjdou si vzájemně vstříc?

Šéfové právních komor Malé šanci nejspíše dají, z titulu své funkce je jejich partnerkou pro jednání a fakticky pro prosazení jejich zájmů. Pokud bude Malá diplomatická a vstřícná, stejně se k ní budou chovat i oni.

Pozice outsidera, v níž Taťána Malá do funkce ministryně spravedlnosti nastupuje, je vlastně výhodná. Ani jedna strana nemá totiž z dlouhodobého hlediska co ztratit. A ono to vzdělání nakonec přece jen není všechno. Když se ministryní stala již zmíněná Helena Válková, budilo to vzhledem k její odborné erudici obrovské naděje. Co výrazného ale po jejím ministrování zbylo? První co řadě lidí naskočí, budou její někdejší neshody s první náměstkyní Hanou Marvanovou a související rozklad legislativního odboru, který tehdy nastal.

Tak tedy dejme Malé šanci. Ale jen jednu.

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718