Dva právníci mívají tři názory, při vysvětlování postupů soudů se ale museli shodnout, říká Havlíček | info.cz

Články odjinud

Dva právníci mívají tři názory, při vysvětlování postupů soudů se ale museli shodnout, říká Havlíček

Karel Havlíček, dřívější dlouholetý šéfredaktor časopisu Soudce a organizátor projektů Pražské právnické jaro a Pražský právnický podzim, jehož texty můžete pravidelně číst na INFO.CZ, připravil jako editor rozsáhlé knižní komentáře Občanské soudní řízení. Jsou o to cennější, že jde o soudcovské výklady justičních postupů. Stojí za nimi zejména soudce Ústavního soudu Jaromír Jirsa. První kniha je právě dostupná v aktualizovaném vydání.

Jak vás vůbec napadla myšlenka na takto rozsáhlý komentář celého civilního procesu, který má tisíce paragrafů? 

Jsme u třetího vydání – první vyšlo v roce 2014 v mém nakladatelství HBT, další dvě a několik dotisků už ve vydavatelství Wolters Kluwer. Dějiny toho díla jsou ale mnohem delší a úzce souvisejí právě s tím, nač se ptáte.

V roce 2005 jsem nabídl tehdejšímu místopředsedovi Obvodního soudu pro Prahu 1 a prezidentu Soudcovské unie Jaromíru Jirsovi, jestli by se nechtěl do něčeho takového pustit. On to nejdřív bral jako dobrý žert, ale podařilo se mi ho přesvědčit, že je to naopak zákonitá nutnost, protože vedle komentářových děl – a doufám, že mi všichni prominou ten výraz – zkušených a zavedených koryfejů tu podle mého názoru bylo zapotřebí trochu jinak pojaté práce právníků mladé generace. Ti skvělí komentátoři typu Aleny Winterové, Zdeňka Češky, Jaroslava Bureše, Ljubomíra Drápala nebo předchozí generace Rubešů, Handlů, Bičovských a dalších osobností už své napsali a pokud byli či jsou dále autorsky činní, měli a mají tu obrovskou výhodu i povinnost dál pracovat na „svých lánech“. Ale mne pořád provokovala myšlenka, že bychom zkusili přistoupit k výkladu civilního procesu poněkud jinak.

To je první věc – a doufám, že se povedla: vznikl nový generační komentář. Paradoxně a zároveň záměrně, přes všechny novelizace, na půdorysu starého procesního předpisu, který se zrodil dřív, než spatřila světlo světa drtivá většina jeho autorů. A tenkrát jsem si uvědomil, co jsem do té doby spíš cítil. Nekonečné novelizace žádný předpis nespasí. Dobrý mohou snadno zkazit a špatnému nepomůže nic. Máte-li dobrý předpis, a to – odhlédneme-li od dobového ideologického balastu – občanský soudní řád nepochybně byl a je, není cestou novelizace, nýbrž usilovná, kvalitní a poctivá interpretace.

Druhá věc s tím zcela souvisela. Kdo, když interpretace? Odpověď je jednoduchá: soudci. Kdo by byl povolanější? Jen soud je určen k tomu, aby vykládal právo, a u procesního práva, které je soudcovým denním chlebem, o tom nemůže být ani nejmenších pochybností. A protože se i v tzv. kontinentálním evropském právu v posledních desetiletích silně prosazuje judicializace, stává se interpretační činnost soudů sama i významným pramenem práva, ať to otevřeně připouštíme, nebo se tváříme, že to tak úplně není. O to důležitější pro mne bylo, aby vznikl komentář soudcovský, široce opřený o judikaturu a poznatky soudcovské praxe.

Co jste se jako editor takovéhoto komentáře dozvěděl o českém procesu?

Potvrdil jsem si, že zatímco jádro civilního procesu směřuje k tomu, co je jeho skutečným cílem, velmi zjednodušeně – provést účastníka od stavu, kdy je jeho pozice nejistá, do stavu hmotněprávní jistoty přisouzením určitých práv a povinností nebo jejich potvrzením či vyvrácením, všechno ostatní proces jen komplikuje a rafinuje do stavu, který je pro něj nepřehledný, nesrozumitelný, nepřijatelný, nepochopitelný. To bylo zřejmě to nejvýznamnější, co jsem se o českém procesu při tvorbě tohoto komentáře dozvěděl. A myslím, že díky skvělé práci celého autorského kolektivu se podařilo přinejmenším část těch nepřehledností, nesrozumitelností, nepřijatelností a nepochopitelností vysvětlit nebo alespoň některé stezky osadit orientačním značením.

Musím ovšem ještě jednou zdůraznit kontext: kdyby nebylo všech předchozích a paralelních komentářových prací dalších vynikajících expertů, vlastně by ani tento soudcovský komentář nemohl vzniknout.

Jaká místa civilního procesu jsou nejkomplikovanější? Z jakého důvodu?

To je věc, na kterou snad především znají odpověď autoři. Nejsem procesualistický přeborník, já přicházím k právní materii jednak jako obyčejný právník se školním vzděláním, ale to z vás ještě procesualistu neudělá, jednak jako člověk, který se zabývá právní filozofií, nikoliv soustředěně teorií civilního procesu, a jednak – a to je pro mne podstatné – jako nakladatel. Mohl bych tedy docela dobře mluvit o tom, která místa komentáře pro mne byla nejkomplikovanější nakladatelsky, ale otázka, kterou kladete, je asi spíš vztažena k právní úpravě. Samozřejmě na to svůj názor mám.

Myslím, že největší komplikace českého civilního procesního práva spočívají ve třech aspektech. Prvním je jeho vnitřní nestálost. Před několika dny jsme pořádali v rámci Stálé konference českého práva sympozium nazvané Současnost a budoucnost civilního soudního řízení pohledem justice a já jsem tam ukazoval několik jednoduchých grafů, které prokazují – byť jen kvantitativně – jasnou a dlouhodobou tendenci k hypertrofii procesního práva.

Co to v tomto případě konkrétně znamená?

Zabýváme-li se civilním soudním procesem, jehož ústřední právní regulaci tvoří zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, můžeme například snadno zjistit, jaký je tzv. index relativní stability (IRS), který vyjadřuje poměr délky platnosti právního předpisu k počtu jeho změn. Dostaneme se k číslu 0,37. Na 56 let platnosti připadá 150 novelizací tohoto předpisu.

V průběhu času se křivka vyjadřující IRS občanského soudního řádu značně měnila. Za prvních 27 let své platnosti patřil k nejstabilnějším zásadním předpisům tzv. jednoduchého práva s indexem 4,5. Pak nastala prudká změna, která byla logickým důsledkem zlomu režimu co do potřeby obsahové transformace, ke změně však nedošlo jednorázově, nýbrž celou řadou novelizací, mezi nimiž se k těm zásadním přičleňovaly ve stále větší míře také změny dílčí, drobné, mnohdy kosmetické. V 90. letech došlo k 38 změnám a IRS občanského soudního řádu v tomto desetiletí poklesl pod hodnotu 1 bodu – snížil se ze 4,5 na 0,84.

Od počátku tisíciletí, tzn. od roku 2001 byl zákon změněn ve 106 případech, což snížilo úroveň indexu na již zmíněných 0,37. Neexistuje samozřejmě zatím žádná studiemi a dlouhodobým výzkumem potvrzená kritická hodnota indexu relativní stability právního předpisu, která by ukazovala na naprostou nezbytnost rekodifikace, ale nepochybně jde o jeden z indikátorů, které jasně signalizují, že přinejmenším z hlediska přehlednosti něco není v pořádku.

Jaké jsou ty další dvě komplikace?

Druhou kardinální komplikací je hypertrofie. Z původních 376 paragrafů – včetně všech zmocňovacích, zrušovacích, přechodných a závěrečných ustanovení – je jich dnes přes 570, a to bez oněch „technických“ ustanovení, jen v občanském soudním řádu. Připočtěme k tomu více než pět stovek paragrafů zákona o zvláštních řízeních soudních a další procesní ustanovení v jiných předpisech a celkem jednoduše dojdeme k poznání, že se civilní procesní právo rozrostlo proti stavu v době přijetí svého základního předpisu nejméně na trojnásobek. A to ještě musíme vzít v úvahu, že není paragraf jako paragraf.

Ve slušném právu platí jakási nepsaná zásada, zlaté pravidlo limitu vnitřní struktury zákonného ustanovení. Musí-li už být paragraf členěn do odstavců, čemuž se samozřejmě někdy nelze vyhnout, ideální je, nepřesáhne-li počet odstavců v jednom paragrafu číslo 3. Důvod je jednoduchý: jde o strukturální přehlednost. Naši předkové toto pravidlo respektovali. Podíváte-li se na původní znění občanského soudního řádu, zjistíte, že skutečně ani v jediném případě nepřesáhl počet odstavců jednotlivých paragrafů více než počtu tří.

Podívejme se, kam jsme to dotáhli. V aktuálním znění obsahuje občanský soudní řád celkem 136 paragrafů, kde zlaté pravidlo limitu vnitřní struktury není dodrženo. Z toho se 79 paragrafů člení na čtyři odstavce, 26 na pět odstavců, 16 paragrafů se dělí na šest odstavců, což už je opravdu mnoho. Ale pak je tu ještě 9 paragrafů rozdělených do sedmi odstavců, 6 do osmi a absolutním rekordmanem je § 336, který má odstavců 12; je tedy čtyřikrát vrstevnatější než jeho prapředek!

A třetí aspekt, který osobně považuji za velmi negativní, jsou dekodifikační trendy. Proces je, ať se to komu líbí, či nelíbí, služebníkem hmotného práva. Já sice nejsem jeho zvláštním příznivcem, ale má-li být soukromoprávní kodex králem, neměli bychom jej odsuzovat k tomu, aby byl obklopen smečkou nedospělých pážat, z nichž jedno musí pořád odkazovat na druhé; měli bychom mu dopřát královského sekretáře, který má klíče ke všem dveřím pěkně na jednom kroužku.

Jak obtížné je tedy vzhledem k množství novel občanského soudního řádu připravit takovýto komentář?

Neobyčejně. Autorský tým pracoval devět let, než první vydání spatřilo světlo světa. Než stačili dopsat nějakou část, už se měnilo to, co platilo, když začali pracovat. Takže znovu. A takhle se to opakovalo pořád dokola. My jsme například s dr. Jirsou dávní přátelé a to přátelství se zrodilo v dlouhodobé spolupráci, která rozhodně nebyla jednoduchá. Ale kdybyste si přečetl naši korespondenci z dob, kdy jsme podesáté všechno předělávali, našel byste tam velmi tvrdá slova z obou stran. Už jsme ani nenadávali na legislativu. Láli jsme si navzájem. Nebudu opakovat výrazy použité v těch přestřelkách. Naopak, velmi si vážím toho, že jsme tu krizi přestáli.

Na jaké problémy jste při práci tedy konkrétněji naráželi?

Částečně jsem to právě naznačil. Největší komplikace nám – mohu-li to vyjádřit nějakou nadsázkou – přinášel zákonodárce se svými novelizacemi, a – s ještě větší nadsázkou – také „negativní zákonodárce“, Ústavní soud, protože když už se zdálo, že parlament v talónu nic nového nemá, přišel nějaký ten důležitý nález.

Problém katalyzovala i složitá organizační práce. Tak rozsáhlou materii – a s přístupem, který jsme zvolili – nemůže sepsat jeden člověk. Postupně se vytvářel velmi široký autorský tým, v němž sice všichni skutečně dřeli, ale na druhou stranu to pochopitelně přinášelo také potřebu koordinace, sjednocování, vzájemných konzultací a abych si přihřál svou nakladatelskou a editorskou polívčičku, opravdu také horu práce v nakladatelské redakci.

Rozhodně to nebyla žádná idylka a určitě to mezi námi nejednou pořádně zajiskřilo. Někteří autoři změnili v průběhu tvorby své pozice. Někdo psal o určité agendě, ale než jsme stihli jeho část vydat, přesunul se k agendě jiné a té původní se už třeba nechtěl dále věnovat. Do takové mnohaleté práce se vám samozřejmě začnou promítat i prvky zcela osobní. Ten se ožení, ta má dítě, jeden onemocní, z další se stane soudní funkcionářka, nevíte hodiny ani dne. Někdo je věčný skeptik, jiný zarytý optimista. Několik členů autorského týmu během doby rezignovalo, přibyli noví.

Nezapomeňte ani na to, že mladí pracují jinak než ti starší, mají jiné návyky, dovedou to například s nejnovější technikou tak, že jen zíráte. Ale to platí pro každý kolektiv a jestli v tomto ohledu něco stojí za zmínku, pak podle mne skutečnost, že všechny personální změny se vždy odehrály slušně, důstojně a snad – alespoň já to tak vnímám – bez nějakých pocitů křivd nebo nečekaného překvapení. Proto si také velmi cením přínosu každého člena toho týmu, ať už v něm zůstal, nebo odešel. Jaroslav Mádr, Vladimír Beran, Tomáš Mottl, Peter Trebatický, Petr Vojtek, Marek Doležal, Bohuslav Petr a další – všechny tu vyjmenovat nemohu, tak alespoň několik soudců z autorského kolektivu (a ostatní prosím o prominutí) – to jsou osobnosti, s nimiž bylo a je radost pracovat.

A potom tu pochopitelně je jedna specifická oblast problémů. Sejdou-li se dva právníci, mají, jak známo tři a více odborných názorů. Takhle ovšem komentář k zákonu psát nemůžete. Nezbylo tedy než spoustu sporných záležitostí prodiskutovat, což se dělo celou dobu a nic se na tom nezměnilo ani teď, kdy průběžně připravujeme a už i vydáváme třetí aktualizovanou edici.

Ale žádný – a to zdůrazňuji – žádný problém fatálního rázu jsem popravdě řečeno nezaregistroval. Prostě je to fůra práce, ale práce snad problém není, ne?

A obecně – v čem je specifické psaní komentářové literatury v českých podmínkách?

Nevím, jestli jsou české podmínky v tomto ohledu v něčem specifické. Myslím, že právnická komentářová literatura je sama o sobě zvláštní fenomén. Především v mnohém závisí na předmětu, který neurčuje autor, nýbrž normotvůrce. Jsem přesvědčen, že čím kvalitnější je právní předpis, tím méně práce má komentátor.

Pak je tu poněkud komplikovanější otázka. Myslím, že komentář zákona nemá mít – přinejmenším ne jako hlavní – ambice teoretického díla. To samozřejmě nevylučuje, že může například obohatit doktrínu, přispět k novým poznatkům, k projasnění strukturálního vhledu do komentované materie. Ale hlavním jeho posláním je podle mého názoru předložit čtenářům co nejzasvěcenější a zároveň co nejsrozumitelnější výklad, který obsahuje jasnou argumentaci a ukazuje myšlenkovou cestu autorů od textu právní normy k jejímu správnému pochopení. My jsme si v autorském kolektivu často říkali heslo: „Komentář jako návod k použití.“

To by mohlo být dost vypovídající, ale nesmíme to vnímat ploše, jak je příznačné pro dnešní dobu. Nejde o návod k automatické pračce, nejde o dogmatický katechismus ani nejde o literární kritiku typu „co tím chtěl básník říci“. Myslím, že komentář by především měl být inspirativním trenažérem, který pomůže najít východisko z právního labyrintu. To může nakonec být třeba východisko, jež zcela nesouzní s názory autorů, ale uživatel komentáře je jimi alespoň podnícen k hledání dalších cest. To vlastně považuji za největší přínos komentářové literatury v právu.

Je o ni stále ještě mezi čtenáři zájem?

Kdybychom si to nemysleli, určitě bychom se tou prací tolik netrápili. Navíc máme, jak jsem říkal, za sebou už dvě vydání a nějaké dotisky tohoto komentáře a Wolters Kluwer je mimořádně zkušené a silné právnické vydavatelství, které by se do nějakého mletí prázdné slámy určitě opakovaně nepouštělo. Ale můžeme se na věc podívat i z jiné strany: komentář je masivně používán také jako součást programu ASPI, je citován v odborné literatuře i v judikatuře. A obecně: myslím, že hledat praktikujícího soudce, advokáta či příslušníka jiné právnické profese, který by se obešel bez alespoň základních kodexových komentářů, by bylo něco jako hledat tu pověstnou jehlu v kupce sena.

Jsou tu ovšem dvě obecnější otázky. Jedna tvoří obsah známé diskuse o tom, jak digitální technika všechno změní. Nechci se rouhat, ale – když už jsem u těch úsloví – domnívám se, že je vždy třeba uvažovat nejen o vaničce, ale i o dítěti. Divadlo nebylo zničeno filmem, film nezlikvidovala televize, televize nezanikne kvůli internetu. Každá forma si nakonec najde své nezastupitelné místo: a kniha si je už dávno našla. Dokonce vám nakladatelé potvrdí, že kniha zažívá svého druhu renesanci.

A ta druhá obecnější otázka?

Ta se týká věcné podstaty. To je složitější a bezpochyby na to existuje řada názorů, se kterými třeba nesouhlasím, ale respektuji je. Jde o to, zda je komentářové literatury vskutku do budoucna třeba, když tu dnes máme celou artilerii primitivních návodů, u kterých se snad ani nepředpokládá, že by se jejich uživatel měl namáhat s nějakým přemýšlením. Formuláře a interaktivní formuláře, podrobný obrázkový popis, který knoflík ze dvou máte stisknout, když nad jedním je napsáno „start“ a nad druhým „stop“.

Doba se prudce infantilizuje – a mimochodem na to těžce doplácí právo. Dopsal jsem teď rukopis knihy, kterou chystám k vydání, jmenuje se „Osudné vynálezy lidstva“ a popisuje mou vizi nutného přechodu k fragmentárnímu státu a osvícenému právu. Zmiňuji se tam mimo jiné o některých patogenních úkazech v právních normách. Zkuste si například najít právní úpravu zipu u kalhot a budete možná překvapen, co vše je možné regulovat. To je ale pěna dní. Budoucnost má právo, které bude důstojným vyjádřením obsahu tohoto pojmu.

A k tomu patří i potřebná přiměřenost právní regulace, kde bude hrát stěžejní roli rozumná a střízlivá úprava toho, co je nezbytné právem upravovat, a rovnocenným partnerem bude moudrá interpretace toho, jak tuto úpravu vnímat. Jinými slovy: bez dobrých komentářů, které budou kvalitním argumentačním pomocníkem v tomto procesu, se neobejdeme.

Jak se pak, v souvislosti s řečeným, osobně stavíte k rekodifikaci civilního procesu?

Když osobně, tak osobně. Myslím, že rekodifikace je nezbytná. Podle mého názoru je třeba především vytipovat všechny průřezové činnosti, které jsou společné různým typům právních procesů, a sjednotit je. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o doručování. To se nabízí, ale zdaleka to není jediná činnost, o kterou by mohlo jít. Tím by se značně zpřehlednila a zjednodušila celá oblast procesního práva. Pak vytvořit základní moderní procesní kodexy – civilní, správní a trestní řád, soudní řád správní a řád kontrolní. Možná – vzhledem ke specifičnosti – vyčlenit daňový řád. A tečka.

Úhledné, štíhlé a pěkně elegantní předpisy. Ta okřídlená myšlenka, že všechny soudní řády by mohly být koncentrovány do jednoho o třech paragrafech, z nichž první zní, že se na tomto zákonu usnesl parlament, třetí uvádí, že zákon nabývá účinnosti od 1. ledna příštího roku, a prostřední říká, že soudce rozhoduje rozumně, moudře a spravedlivě, se asi neujme, což mne mrzí, ale přísná revize a naznačená rekodifikace procesu je podle mne do budoucna nezbytná. To je jeden z charakteristických rysů onoho osvíceného práva, které mám na mysli.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Hra o trůny (Game of Thrones)

Redakce INFO.CZ pro své čtenáře připravila tematický speciál k poslední řadě seriálu Hra o trůny (Game of Thrones). Zájemci si budou moci před osmou sérií postupně připomenout postavy i dosavadní odvysílané epizody a dozví se o všech nových trailerech a spoilerech, které vyjdou najevo. Premiéra osmé řady se uskuteční 14. dubna 2019 (v Česku 15. dubna ve 3 hodiny ráno).

O seriálu Postavy Rody Shrnutí epizod Herci Knihy Mapa Titulky Trailer Stolní hry Jak to dopadne? Fotografie z 8. série Cestujte po stopách Hry o trůny

Game of Thrones s08e01 - shrnutí prvního dílu

Články odjinud