Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Evropská unie nedodržuje své vlastní právo, říká profesor Michal Tomášek

Evropská unie nedodržuje své vlastní právo, říká profesor Michal Tomášek

Evropská unie a s ní i evropské právo prožívají jedno z nejhorších období své historie. Ze společenství odchází Velká Británie a osmadvacítka je na ostří nože s řadou členských států kvůli migračním kvótám. Do toho se přidává například spor s Polskem kvůli jeho zásahům do nezávislosti soudní moci. „Navíc, projekt euro je udržován při životě prostředky, které jsou možné jen díky ohýbání evropského práva,” upozorňuje profesor evropského práva Michal Tomášek, který je rovněž proděkanem pražské právnické fakulty, v rozhovoru pro INFO.CZ.

Jaké teď Evropská unie vlastně prožívá období?

Určitě není dobré. Už samo vystoupení Velké Británie z Evropské unie znamená celosvětově velkou ztrátu důvěry v tento projekt. A o to, jak nás cizí státy vnímají, jde. Můžeme sice deklarovat, že máme společnou vízovou, azylovou nebo migrační politiku, ale USA nás rozhodně nevnímají jako jednu oblast. Vízový režim USA je vůči jednotlivým členským státům Evropské unie odlišný. Například Čínané pak říkají, že nechápou, proč je v Pekingu 28 velvyslanectví evropských zemí, proč nestačí jedno. Evropská unie tak na ně působí jako jakýsi divný subjekt. Číně by naopak postačovalo jedno velvyslanectví v Bruselu.

Navíc, projekt euro je udržován při životě prostředky, které jsou možné jen díky ohýbání evropského práva. V tomto ohledu určitě není Evropská unie vnímána jako supervelmoc.

Jak je v případě eura ohýbáno evropské právo?

Jako pro profesora tohoto oboru je pro mě dost obtížné po studentech na jednu stranu vyžadovat důsledné uplatňování všech principů a zásad a na druhou stranu jim vysvětlovat, jak je možné, že evropské právo obchází třeba článek 123 Smlouvy o Evropské unii. Ten říká, že centrální banky nemohou nijak sanovat veřejné rozpočty. Přitom byl vlastně legalizován odkup vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Došlo se k tomu, že nejde o rozpor se Smlouvou, i když všichni víme, že to tak je. Například Američané nám teď říkají, že kdybychom na tomto ustanovení trvali, celý systém by se nám rozsypal.

A pokud jde o úroveň evropského práva obecně? V jaké se jeví kondici?

Evropské právo se zdá být dokonalé, ale je otázka, zda jsou všechna evropská nařízení a směrnice skutečně nutné. Někdy jsou jimi lidé možná zbytečně obtěžováni a zatěžováni. Navíc při implementaci těchto pravidel dochází k jevu, který nazýváme gold-plating. Členské státy, a pro Českou republiku to platí dost často, jsou zbytečně aktivistické i přejímání těchto ustanovení a dělají i věci, které by vůbec nemusely. To vše vede k tomu, že Evropská unie ztrácí oblibu. Judikatura Soudního dvora EU je naopak vynikající, ta evropské právo nepochybně dobře směřuje a koriguje.

Francouzský prezident Emmanuel Macron nedávno představil svůj návrh na reformu EU. Jak jej hodnotíte?

Macronův plán na institucionální reformu fungování Evropské unie jí teď skutečně hýbe. Nevím ale, zda právě něco takového Evropská unie potřebuje. Zaujal mě například návrh na sloučení funkce předsedy Evropské komise s funkcí předsedy Evropské rady. To podporuji. Funkci předsedy Evropské rady v její současné podobě považuji za nadbytečnou. Dřívější stav, kdy Evropské radě předsedal premiér nebo prezident předsednického státu, lépe identifikoval obyvatelstvo předsednického státu s Evropskou unií. I české předsednictví, ať bylo, jaké bylo, vedlo k našemu většímu ztotožnění se s Evropskou unií. Současný systém vede jen k další byrokratizaci.

Naopak nevím, zda je vhodné rozšíření kvalifikovaného hlasování do dalších oblastí. Pokud by se k podobnému kroku nepřistoupilo zhruba před 15 lety v případě azylové a migrační politky, možná jsme dnes nemuseli mít tolik problémů s uprchlickými kvótami.

Nebo si vezměme myšlenku Evropského měnového fondu. To je kosmetická úprava evropského stabilizačního mechanismu, který se přejmenuje, nebo jinak lehce pozmění. Dokud ale nebude mít Evropská unie silné rozpočtové pravomoci, silný rozpočet a rozpočtovou vládu, která bude korigovat rozpočty členských států, tak se bude euro stále potácet v nejistotě.

Sledujeme vlastně boj mezi Francií a Německem o pozici lídra Evropské unie. Jak podle vás dopadne? Podaří se Francii zaujmout místo v čele Evropy?

Tento boj nepochybně existuje, Velká Británie je mimo hru a Španělsko má dost svých problémů, které musí řešit. Macron je mladý a ambiciozní politik, který cítí podporu svého obyvatelstva, a to na základě voleb, nikoliv průzkumů veřejné mínění. Angela Merkelová má naopak problémy ve vlastní zemi, Francie tedy cítí ambici ukázat svou velikost. Myslím ale, že pokud se to má Francii povést, bude muset udělat množství kompromisů. Nejen kvůli Německu, ale zejména kvůli zemím střední a východní Evropy. Visegrádská čtyřka teď ukazuje svoji smysluplnost. Výroky ve stylu „když s námi nebude chtít někdo rychle postupovat, tak budeme postupovat sami“ určitě tyto země nepřitahují k větší oblibě Evropské unie.

Nevím také, do jaké míry je chytrá ofenzíva vůči Polsku, jakkoliv jsou jeho zákony kontroverzní. Polsko možná stále má vnitřní mechanismy, pomocí kterých by mohlo tuto krizi vyřešit.

Mezi velkými problémy Evropské unie jste právě současnou situaci v Polsku nejmenoval. Jak celou tuto situaci vidíte?

Nepochybně jde o určitý pokus moci výkonné zasáhnout do moci soudní. Ale stále si kladu otázku, zda byly v Polsku vyčerpány všechny mechanismy řešení. Zda už jsou soudy skutečně v takové situaci, že nemohou jednat a prohlašovat neústavnost některých kroků. Navíc ke kvalifikaci porušení základních principů EU je potřebný jednomyslný souhlas států EU. Jak zdůrazňuje maďarský premiér Viktor Orbán, Maďarsko by mohlo toto prohlášení vetovat. Evropská komise by pak nepůsobila příliš důvěryhodně. Nevím tedy, do jaké míry by byly kroky Evropské unie účinné. Mohou vzbudit spíše vzdor než pokání.

Zmínil jste už migraci. Z čeho podle vás pramení související problémy?

Evropská unie si v tomto nabrala pravomoci, na které nestačí. Hlasování kvalifikovanou většinou znamená, že se Evropská unie chová jako stát, ale státem ve skutečnosti není. Jistě ale není správné, že řešení této problematiky leží na nárazníkových státech a na zemích, které jsou pro uprchlíky atraktivní, jako je Německo nebo skandinávské státy. Pokud se my bijeme v prsa, že u nás žádní uprchlíci nejsou, znamená to spíš, že nás nikdo nezná.

Čistě právně ale jde o to, že azylový proces je přetížen různými možnostmi odvolání a příležitostmi soudní řízení zpochybňovat. Jde i o nedávný názor Soudního dvora, podle kterého platí ve všech případech nárok na soudní přezkum. Ne všem přitom hrozí politické pronásledování, jde i o ekonomické uprchlíky.

Evropská komise Českou republiku právě kvůli kvótám žaluje. Je to namístě?

Pokud bylo evropské právo porušeno, což říká právní služba Evropské komise, Evropská komise je jako strážce právnosti povinna tuto věc žalovat. Například předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker, s nímž o těchto otázkách jedná český premiér Andrej Babiš, s tím nemůže nic dělat, nijak to neovlivní. Jde o úřednický proces. Pokud se snad v této souvislosti mluví i o referendu ohledně vystoupení České republiky z unie, měli bychom mít na paměti všechny komplikace, které nyní provázejí odchod Velké Británie. Česká republika je na Evropské unii závislá a každý alespoň trochu realisticky myslící člověk si uvědomí, že by to bez řady věcí nešlo. I Švýcarsko, které není členem Evropské unie, je závislé na vnitřním trhu a na jejích rozhodnutích.

Velká Británie nedávno schválila odluku od evropského práva. Co to bude pro evropské právo a pro Británii znamenat?

Velká Británie je na takovéto procesy celkem zvyklá, existuje tam doktrína „cut-off date“. Vždy, když se oddělovala určitá kolonie, se stanovil termín, do kterého byla anglická judikatura závazná, po tomto dni už mohly národní soudy rozhodovat zcela bez ohledu na ní. Toto teď udělá Británie v opačném gardu, následné precedenty budou moci evropskou judikaturu rušit, nebo spíše pozměňovat. Pro evropské právo je to škoda. Anglo-americký systém nás, kontinentální právníky, obohacoval. Například vliv britského práva na trestní proces byl velmi značný. Británie má řadu pružných prvků a třeba Čína se jejím právem inspiruje častěji, než pravidly kontinentální Evropy.

Bude Velká Británie právě při pozměňování dosavadní judikatury radikální?

Britská judikatura je poměrně stabilní. Určitě nedojde k její prudké změně. Soudci určitě budou uvážliví a nikterak revoluční. Jsou to výborní právníci a všeobecná důvěra v britskou justici nám dává záruku, že to bude skutečně dobrý proces.

Hovoří se také o možném rozpadu Velké Británie. Sledujeme i touhy části Katalánců po vlastním státu. Co znamenají případné rozpady národních států pro Evropskou unii a pro evropské právo?

Některé příklady, například rozpad Československa, ukazují, že to může být dobrý krok, jiné, třeba rozpad Jugoslávie, že nikoliv. Pokud jde o Skotsko a další části Velké Británie, myslím, že tam převáží spíše touha po tradici. Svou budoucnost patrně vidí v užší spolupráci v rámci Commonwealthu, která by měla vyvážit tu dosavadní evropskou kooperaci.

Katalánsko je komplikovaný problém. Žasnu nad některými kroky madridské vlády, které nechává Evropská unie zcela bez povšimnutí a vychází z toho, že členské státy mají právo učinit veškeré kroky k zajištění integrity svého území. Pokud Evropská unie vytýká některé změny Polsku, španělské zásahy ozbrojenných sil vůči těm, kteří chtějí projevit svůj názor, se mi nezdají příliš přiměřené.

Tyto snahy ale vidíme a Evropská komise dala situaci korunu, když její předseda Juncker řekl, že takto bychom měli v unii za chvíli 90 států a že by byla neřiditelná. Udržovat ale situaci násilím, to se mnohdy vymstilo.

Jaké je řešení toho všeho? Měla by se Evropská unie stát federací, nebo se naopak více rozvolnit?

Teď je to neřešitelné, záleží jaké názory převáží. Evropské právo má neuvěřitelný apetit, pojídá neustále další a další oblasti, i když s tím původní smlouvy nepočítaly. Podporuji například euro, nemyslím si, že by třeba německá marka mohla obstát v soutěži s USA, Ruskem či Čínou. Podle Američanů je pak třeba chybou, že máme sociální a zdravotní politiku dekoncentrovanou na jednotlivé členské státy, v USA jde o federální pravomoc. Pokušení jednotlivých vlád je v tomto příliš velké, kvůli volbám dělají různé ústupky a připravují výhody. Vede to pak k rozpočtovým problémům. Také musíme řešit, zda by měla existovat evropská daň či společná armáda. Nakročení k federaci je právě z těchto důvodů buď nereálné, nebo velmi vzdálené.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1

', perex: '

Prezident Miloš Zeman se na Žofínském fóru zase rozpovídal. Nikoho sice tentokrát neposlal do tepláků jako vloni Zdeňka Bakalu, ani v Česku nehledal novičok, díky jeho moudrosti ale zase máme spoustu nových „idiotů“. Kromě komentátorů nově do hrdého klubu mentálů přibyli i sportovní komentátoři, ti kvůli komentování olympijské jízdy Ester Ledecké. Je škoda, že Zeman mezi idioty skromně nezahrnul i sebe, ve skutečnosti by jim totiž měl dělat předsedu.

', image: 'https://img.cncenter.cz/img/12/normal1050/4986174-img-milos-zeman-zofinske-forum-prezident-v0.jpg?v=0', views: 4246, title: 'Zoufalec týdne: Miloš Zeman. Komentář Petra Holce', imgCount: 7, type: 'wide gallery', url: 'https://www.info.cz/nazory/zoufalec-tydne-milos-zeman-komentar-petra-holce-30871.html' }, ]; // Spust controller $('.main-article.next-article').nextArticleController({ articles: articles, mainArticleId: mainArticleId, nextArticleRenderer: { element: '.main-article.next-article', options: { renderCallbacks: [function(selectedArticle) { if (selectedArticle.type.indexOf('normal') < 0) $('.four-col.left.second').css({marginTop: 776}); }] } }, nextArticleLoader: { element: loaderSelector, options: { duration: 10 } }, scrollTarget: { element: loaderSelector, options: { tolerance: 200 } } }); }); })(jQuery);