EXKLUZIVNĚ: Gerlocha budou grilovat senátoři. Známe harmonogram i to, jak se jim představí | info.cz

Články odjinud

EXKLUZIVNĚ: Gerlocha budou grilovat senátoři. Známe harmonogram i to, jak se jim představí

Příští týden ve středu bude jasné, zda se prorektor Univerzity Karlovy profesor Aleš Gerloch stane novým ústavním soudcem. Jak velké má v Senátu šance, ale bude celkem zřejmé už zítra. Čekají ho totiž slyšení ve dvou senátních výborech a zejména doporučení toho ústavně-právního bývalo v minulosti jasným vodítkem, zda kandidát v celkovém hlasování uspěje, či neuspěje. Aleš Gerloch nyní poskytl INFO.CZ exkluzivní rozhovor. Shrnuje v něm svou profesní minulost a naznačuje, jak se senátorům představí. Mluví v něm ale například také o svém dřívějším členství v KSČ a odmítá údajné kontakty se Státní bezpečností, o kterých spekulovala některá média.

Co vás v souvislosti s kandidaturou na ústavního soudce čeká?

V úterý 12. března jdu na jednání dvou senátních výborů. První v pořadí bude výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, petice a lidská práva, vedený profesorem Drahošem, kde by mělo proběhnout zhruba 45 minutové jednání o tomto návrhu. Poté dojde k asi rozsáhlejšímu projednávání na ústavně-právním výboru, kde je zpravodajem předseda výboru JUDr. Miroslav Antl. Předpokládám, že padnou dotazy, já si připravuji určité teze. Plénum Senátu by mělo o návrhu hlasovat 20. března.

Co v Senátu řeknete? 

Teprve to promýšlím. Zaujmu koncepční stanovisko k tomu, jak by měl Ústavní soud rozhodovat a z čeho vychází.

Pokud uspějete, došlo už ke konzultaci toho, k jakému datu by mohlo dojít k vašemu jmenování ústavním soudcem? Budete muset skončit například jako prorektor Univerzity Karlovy, předpokládám, že tyto kroky je nutné řešit s předstihem.

Ano, těch kroků je několik, týká se to i pozastavení výkonu advokacie. Byl bych rád, kdybych měl několik týdnů prostor na vyřešení těchto otázek. Počítám, že ke složení slibu prezidentovi republiky by mělo dojít v dubnu, nebo nejpozději v květnu. A složením slibu se soudce Ústavního soudu ujímá funkce, jde tak o rozhodnutí prezidenta republiky.

V médiích jste teď často prezentován jako člověk, který, v uvozovkách, píše posudky pro Miloše Zemana. Ale vaše aktivity jsou daleko širší. Co je dominantní vaším pohledem? Jak sám sebe vidíte?

Působím ve třech oblastech, dominantní je má akademická činnost, které se věnuji celý život po absolvování právnické fakulty. V současné době jsem profesorem v oboru teorie, filozofie a sociologie práva a vedu na právnické fakultě dvě katedry. Jak katedru teorie práva a právních učení, tak katedru ústavního práva. Přednáším v magisterském i doktorském studijním programu, vedu vědecký seminář a další semináře, zkouším postupové zkoušky, předsedám u státních zkoušek včetně obhajob disertačních, rigorózních a magisterských prací, byl jsem školitelem řady doktorandů… Dříve jsem byl po dvě období děkanem právnické fakulty, nyní jsem pět let prorektorem Univerzity Karlovy pro akademické kvalifikace.

V čem tato činnost spočívá?

Je zaměřena na habilitační a jmenovací řízení. Ročně dochází asi ke 30 jmenovacím řízením a nejde jen o profesory, kteří působí na naší univerzitě. Roční počet docentů je zhruba dvojnásobný, kolem 50 až 60. Každý rok jde v porovnání s ostatními univerzitami o nejvyšší číslo, ale Karlova univerzita je samozřejmě největší, má téměř 50 tisíc studentů. Univerzita sama prochází akreditací těchto řízení a musí splňovat předepsané standardy Národního akreditačního úřadu. Dalším mým úkolem je tak tyto akreditace koordinovat.

Mám na starosti také vědeckou radu univerzity, v jejímž čele stojí rektor, já ale zabezpečuji její jednání, které je s výjimkou prázdnin každý měsíc. Souvisí s tím rovněž otázky čestných doktorátů a mimořádných, hostujících či emeritních profesorů a podobně. V kolegiu rektora se pak podílím celkově na rozhodování univerzity i v jiných oblastech.

V akademické činnosti bych zdůraznil ještě to, že jsem koordinátorem vědeckého programu, který nese název Právo v měnícím se světě. Poběží pět let, jsme za jeho třetinou, nyní se bude po dvou letech hodnotit. Zahrnuje několik právních i souvisejících neprávních oborů. V dubnu vyjde kniha Ústavní kontinuita České republiky s československou tradicí na základě konference, která proběhla loni ke 100. výročí vzniku Československé republiky, a to v rozsahu zhruba 700 stran.

Mluvil jste o třech aktivitách, jaké jsou tedy ty další dvě?

Působím jako advokát, zejména se zaměřením na řízení u Ústavního soudu. Provedl jsem si v souvislosti s kandidaturou inventuru své činnosti za 30 let a zjistil jsem, že jsem na Ústavní soud podal zhruba 70 podání, jak v zastoupení senátorů či poslanců ohledně ústavnosti zákonů, tak řadu ústavních stížností konkrétních osob. Některé z nich jsou stále ještě projednávány. Ve volebních věcech se nejznámějšími případy staly zastupování senátorů Lastovecké či Nádvorníka, kdy Ústavní soud uznal platnost jejich volby.

Jak velkou máte advokátní kancelář?

Je to samostatný výkon advokacie, který bych samozřejmě přerušil. Spolupracuji přitom s několika kolegy, mám i několik zaměstnanců. Bez nich bych to nezvládl.

Předpokládám, že jste se při té rekapitulaci podíval i na to, jak často jste byl úspěšný…

Úspěšnost je poměrně velká. Exaktně jsem to nevyhodnocoval, ale existují statistiky, které se týkají Ústavního soudu a nejvyšších soudů. A tato plenární podání figurují na vysokých místech úspěšnosti, jde o více než 50 procent u Ústavního soudu.

Pro úplnost bych dodal, že jsem řadu let místopředsedou Legislativní rady vlády. V posledních letech působím také v přezkumné komisi Národního akreditačního úřadu pro vysoké školství, což je činnost pěti právníků, kteří v případě jejich napadení přezkoumávají rozhodnutí rady. A konečně řadu let působím v rozkladové komisi na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy.

Všechny tyto činnost plánujete přerušit?

Bude je nutné i ukončit, například činnost v přezkumné komisi je správní činností a je tak neslučitelná s pozicí ústavního soudce.

Ale činnost v Legislativní radě vlády by byla možná?

Nemyslím, že by to bylo vhodné a časově zvládnutelné. Spíše bych uvažoval o tom, že se budu věnovat akademické činnosti, samozřejmě ne funkci prorektora.

Popisoval jste svůj vztah k Ústavnímu soudu. Ten se na vás obracel někdy také jako na odborníky a žádal vaše stanovisko. Jak bylo toto časté?

Existuje institut amicus curiae, doslovně přítel soudu. Je to osoba, která na výzvu soudu dává dobrozdání, popřípadě i z vlastní iniciativy. Šlo o případ spojený s právem na svobodný přístup k informacím versus ochrana osobních údajů. Zastupoval jsem určitou skupinu osob ve sporu o to, nakolik se mají zveřejnit informace o jejich platech. Obdobnou problematiku řešil Ústavní soud, moje ústavní stížnost byla odmítnuta jako předčasná. Ale byl jsem požádán, abych napsal vyjádření v této věci. Toto vyjádření bylo v podstatné míře zohledněno při rozhodování Ústavního soudu. Vycházel jsem z toho, že je zájmem Ústavního soudu získat nějaký názor. Trochu mě překvapilo, že se plně ztotožnil s argumentací v něm uvedenou, ve své podstatě to ale nebylo vlastně nic neočekávatelného.

Šlo o otázku proporcionality práv, což je standardní postup, a o to, zda se bez dalšího mají zveřejňovat informace, které nemusí být podstatné z hlediska zájmu o získávání informací o činnosti určitých úřadů nebo jiných institucí. Zákonná úprava a zejména pak praxe, která se vyvinula, podle mne nedostatečně zohledňuje princip proporcionality.

Upozornil jsem mimo jiné na to, že právo na informace je navázáno na svobodu projevu a jde tak o právo politické. Je tak zařazeno i v Listině. Často se ale zjišťují informace jen pro určité zájmové či podnikatelské aktivity, aniž by to souviselo s veřejným prostředím. Tedy se snahou získávat informace pro politickou aktivitu. A s tím se Ústavní soud ztotožnil.

Šlo tedy jen o tento jeden případ?

Jsou jiné případy, kdy Ústavní soud vychází z literatury a cituje, řekněme, různé autority. To se několikrát stalo i u mě. Ale o stanovisko častěji nežádal. Nicméně jsem vypracoval několik stanovisek, která účastníci využili u Ústavního soudu a jsou jím citována.

V některých médiích jste napadán za to, že si od vás stanoviska žádala kancelář prezidenta republiky. Pokud budu parafrázovat vaše vystoupení v Českém rozhlasu, říkal jste, že nejste věrný Miloši Zemanovi, ale ústavě. Co to znamená?

Napsal jsem i článek do Práva v tomto duchu. Je potřeba odlišit osobu současného prezidenta republiky a úřad prezidenta republiky a dále případy, kdy jsem vypracoval stanoviska pro Kancelář prezidenta republiky a situace, kdy jsem se vyjadřoval v médiích či v odborných publikacích k určitým otázkám, aniž bych o to byl prezidentem nebo Kanceláří žádán.

Žádosti Kanceláře byly všehovšudy dvě, v roce 2013 a v roce 2018. V obou případech to nebylo přímo na základě toho, že by mě pozval prezident republiky a se mnou probíral třeba to, jak má určité stanovisko vyznít, ale dostal jsem oficiální zadání od ředitele legislativního a právního odboru.

V roce 2013 šlo o výklad článku 68 a souvisejících článků Ústavy, v podstatě ke vztahu prezidenta republiky a vlády. Prezident měl v této věci k dispozici i jiné expertízy, nevím, zda se dovolával přímo mých stanovisek. Nezávisle na tom jsem se v roce 2018 vyjadřoval i do médií, mohlo to tak vyznít, že podporuji jeho názory. Ale ty mohly vycházet ze stanovisek, které jsem vyjádřil již předem.

V druhém případě šlo o vztah mezi řízením extradičním, čili o vydání určité osoby na žádost jiného státu k trestnímu stíhání, a řízením o udělení azylu nebo jiné formy mezinárodní ochrany, které se tato osoba domáhá konkrétně v České republice. V obou případech se to netýkalo jednotlivých osob, byť uznávám, že v tom druhém případě bylo zjevné, že je toto stanovisko vypracováváno ve vazbě na případ Jevgenije Nikulina, který byl v té době aktuální.

Zejména v tom druhém případě ale došlo nejen ke hrubému zkreslení, ale skutečně k dezinformaci, že jsem se zabýval tím, zda má být vydán do Ruska nebo do Spojených států amerických. A já že jsem zaujal stanovisko, že nemá být vydán do USA. O nic takového nešlo. Šlo o to, zda má být vydán dříve, než se rozhodne ve věci mezinárodní ochrany. V rámci zásady ochrany lidských práv i zásady v pochybnostech ve prospěch jsem zaujal stanovisko, že nejprve má být vyřešena tato otázka a pak má být teprve řešena otázka vydání. To se týká každé osoby, která by byla v této pozici. Ostatně na to, že s vydáním spěchal, upozornil v nedávném rozhovoru sám bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Naopak pokud jde o jmenování či nejmenování vysokoškolských profesorů, tak tam máte opačný názor než prezident a veřejně s ním vystupujete…

Je to přesně tak. Zachytil jsem názor, že jsem v kolizi zájmů, což jsem vůbec nepochopil, nikdy jsem nebyl advokátem prezidenta ani univerzity. Nevím, v čem by měl střet zájmů spočívat. Vystupoval jsem z pozice prorektora, protože, jak jsme o tom mluvili, mám tento úsek na starosti. Vycházím z toho, že prezident republiky v režimu článku 63 ústavy, o který jde, má vzhledem ke kontrasignaci daleko slabší pozici, než pokud jde o vztah k vládě a jmenování jejího předsedy i členů, kde má větší prostor k diskreci. Tak je to stanoveno ústavou. Rozdílnost těchto názorů je samozřejmá, protože je dána rozdílností právních režimů.


Druhou část rozhovoru přinese INFO.CZ zítra.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud