Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Firmy odpovídají za více než 260 trestných činů, nedávno to bylo 85. Vodítko nabízí místopředseda ÚS

Firmy odpovídají za více než 260 trestných činů, nedávno to bylo 85. Vodítko nabízí místopředseda ÚS

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim platí v České republice sice již více než šest let, stále ale platí za velkou neznámou. Řada jeho paragrafů je totiž nejednoznačných a právníci se přou o to, na jak široký okruh problémů může předpis dopadnout. Další vodítko teď nabízí místopředseda Ústavního soudu a profesor trestního práva Jaroslav Fenyk, který napsal společně s advokáty Ladislavem Smejkalem a Irenou Bílou aktuální knižní komentář. Připomínají v něm rovněž to, že firmy dnes odpovídají za daleko více trestných činů než dříve.

Profesor Jaroslav Fenyk popsal celou situaci kolem zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim celkem přesně na nedávném křtu souvisejícího komentáře, který vydalo nakladatelství Wolters Kluwer: „Bohužel ten zákon má takový nepříznivý osud.”

Narážel na to, že k přijetí zákona došlo na konci roku 2011, už od začátku roku 2012 se ale podle něj postupovalo. Šlo totiž o jakési nechtěné dítě, Česká republika tímto svým postupem vyhověla mezinárodním požadavkům, aby i firmy byly trestány přísněji. Zavedla tak jejich trestní odpovědnost, i když by podle jiných ohlasů stačil jen správní postih.

Právnickým osobám tak už více než šest let hrozí za jejich nejzávažnější prohřešky při splnění podmínek přísné tresty. Logicky není ve hře vězení, ale zejména peněžité tresty. Soud může také rozhodnout o „trestu smrti”, tedy o zrušení právnické osoby.

Vážnost předpisu podle profesora Fenyka hned na počátku utrpěla právě krátkou dobou mezi přijetím normy a nabytím její účinnosti, ta činila jen šest dní: „Naznačovalo to, že to asi není bráno tak vážně.” Jak ale rovněž připomněl místopředseda Ústavního soudu, za prvních pět let bylo stíháno zhruba 500 právnických osob, v praxi tak nejde o minoritní záležitost.

Ztrojnásobení počtu trestných činů

Podle profesora Fenyka se autoři v komentáři snažili naznačit, kde by mohl být spatřován problém. Zohlednili přitom poslední novelizace. „Zákonodárce udělal přemet, pokud jde o trestné činy,” okomentoval místopředseda Ústavního soudu asi nejdůležitější změnu, kdy se dřívější výčet trestných činů, kterých se mohla právnická osoba dopustit, kompletně otočil - mohou teď udělat cokoliv, co není výslovně vyloučeno.

Jak komentář připomíná, zatímco do konce listopadu loňského roku právnické osoby odpovídaly za 85 trestných činů, s účinností novely již jde o více než 260. „Rozšíření trestnosti vzniklé ztrojnásobením počtu trestných činů, kterých se právnická osoba může dopustit, znamená ve svých důsledcích výhodu pro poškozenou právnickou osobu, protože bude moci své nároky lépe uplatnit, a to vůči obviněným právnickým osobám,” dočteme se v této souvislosti v komentáři. 

V současnosti tak platí, že právnická osoba nemůže být trestně odpovědná například za trestný čin zabití, vraždy novorozeného dítětě matkou, účasti na sebevraždě, rvačky, soulože mezi příbuznými, dvojího manželství, opuštění dítěte nebo svěřené osoby, zanedbání povinné výživy, týrání osoby žijící ve společné domácnosti či vlastizrady nebo spolupráce s nepřítelem.

Odborníci ale mnohdy kritizují to, že podle zákona mohou firmy odpovídat také za prohřešky, které jsou v praxi jen těžko představitelné. „Bude věcí aplikační praxe, aby k takovým znakům při stanovení právní kvalifikace činu přistupovala obezřetně,” píšou k tomu autoři komentáře.

Kdy firma odpovídá?

Komentář se podrobně věnuje také problematice přičitatelnosti trestného činu, tedy paragrafu 8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který je při výkladu patrně vůbec nejdůležitější. I tato pravidla se v poslední době zásadně změnila.

„Nová koncepční změna zákona o tr. odpovědnosti p. o. je postavena na možnosti tzv. exkulpace (vyvinění) právnické osoby, prokáže-li se, že vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu kteroukoliv z osob uvedených v § 8 odst. 1 zák. o tr. odpovědnosti p. o., která se dopustila excesu, zabránila,” vysvětlují autoři komentáře. Do konce listopadu možnost vyvinění rovněž existovala, ale byla daleko užší.

„Ač není pojem „veškeré úsilí” zákonodárcem vyložen, pouhým jazykovým výkladem je třeba dospět k závěru, že jde o něco víc než jen o formální krok, tj. pouhé formální přijetí příslušných opatření, pouhé formální nastavení interního tzv. compliance management systému a interních procesů a pravidel chování,” dočteme se taktéž v komentáři s odkazem na příslušné rozhodnutí pražského Vrchního soudu.

Autoři v této souvislosti připomínají i řadu důležitých soudních rozhodnutí, například usnesení Nejvyššího soudu z roku 2015, podle kterého je protiprávní čin spáchán v zájmu právnické osoby „má-li z něho právnická osoba buď majetkový prospěch, nebo jakýkoliv imateriální prospěch, či získá-li jakoukoliv jinou výhodu.”

Soud toto konstatování ještě dále rozvádí a uvádí i konkrétní příklad: „Jestliže tedy např. jediný společník právnické osoby - společnosti s ručením omezeným řídil její motorové vozidlo, jímž vykonal jízdy výlučně pro své soukromé účely a svůj osobní prospěch, ač mu byl pravomocným a vykonatelným rozhodnutím soudu uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, nejde o čin spáchaný v zájmu právnické osoby, a právnická osoba se jím  proto nemůže dopustit trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.”

Výše uvedený příklad naznačuje i úzkou souvislost mezi trestním právem a právem soukromím, v této souvislosti zejména obchodním. Jaroslav Fenyk a partner kanceláře Dentons Ladislav Smejkal, kteří již dříve připravili první vydání komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, tak k sobě přizvali ještě advokátku Irenu Bílou, která působí v kanceláři Bílá Vávrová. Zohlednili tak i existenci nového občanského zákoníku a dalších souvisejících právních předpisů.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1