Funguje u nás ještě dělba moci? Komentář Karla Havlíčka | info.cz

Články odjinud

Funguje u nás ještě dělba moci? Komentář Karla Havlíčka

Minulý pátek se v Praze v rámci Stálé konference českého práva konalo za mediálního partnerství INFO.CZ sympozium věnované právní projekci dělby moci. Zúčastnili se jej přední odborníci z teorie i praxe – profesoři právnických fakult, soudci Ústavního soudu a další špičkové osobnosti. Důležitost otázky, zda, v jaké podobě, s jakými modifikacemi a stabilitou se dělba moci v moderní demokratické společnosti uplatňuje, tím byla zvýrazněna.

Zdánlivě je to teoretická otázka – a jak známo, v dnešní době teoretické otázky málokoho zajímají. Na teorii není čas: nemáme, spěcháme, nenasloucháme, už jsme měli být někde jinde s někým jiným, byť ovšem stále více jen virtuálně, na sociálních sítích, které, jak se ukazuje stále jasněji, mají tak velká oka, že jimi každá informace propadne zuckerbergvíkam. Nemáme na ni ani prostor, jelikož do 140 znaků se žádná teorie nevejde, včetně té slavné E = mc2, neb to je jen z teorie vzešlý vzoreček, byť geniální. Zhruba takhle se to má s teorií dělby moci.

Listina základních práv a svobod praví: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Občané vytvářejí společnost, která se zformovala ve stát. Moc státu se odvozuje z lidu. Ústava České republiky to potvrzuje, když uvádí, že lid je zdrojem veškeré státní moci, kterou vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, případně přímo. Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústava a Listina základních práv a svobod zvýrazňují prioritu člověka a občana a přidávají stručnou formulaci principu dělby moci. Tím dávají najevo, že se k tomuto principu přimykají, že z něj vycházejí, že to tedy není jen teoretická floskule, nýbrž ústavně garantovaný základ struktury státního mocenského mechanismu. Naléhavou otázkou – a to už rozhodně nikoliv teoretickou, je, jestli litera a hlavně duch konstitucionálního zakotvení odpovídají realitě. Jestli život a vývoj nevychýlily systém z původních středových os.

Recentní demokratický právní stát je charakterizován dosud nejvyššími hodnotami, jimiž lidstvo svou výsostnou organizaci vybavilo. Jsou jimi demokratická forma vlády, již zmiňovaný princip primátu základních přirozených lidských a občanských práv a svobod, společenská smlouva jako vynucená, avšak přirozeně respektovaná dohoda nerovných, uznání vlády práva, které zavazuje v plném rozsahu samotného suveréna, a princip dělby moci jako stěžejní mechanismus vládnutí, který je podle Charlese de Montesquieu a jeho duchovních následovníků postaven právě na představě nosné konstrukce o třech základních pilířích: moci zákonodárné, moci výkonné a moci soudní. Mezi nimi existuje (přesněji: aby systém mohl dobře fungovat, mělo by existovat) cosi, co lze označit jako strategické partnerství založené na rovnovážných a brzdných silách, jež zaručují, že se žádná z nich nepovýší nad ostatní, že žádnou z nich druhé dvě nezatlačí do kouta bezvýznamnosti, že zkrátka ten bude stanovovat pravidla, onen zajišťovat jejich realizaci a třetí bude pravidla chránit a rozhodovat, dojde-li ve společnosti ke konfliktu.

Současná situace takovou idylku rozhodně nepřipomíná. Značná část otázek, které svědčí o tom, že soustrojí dělby moci přinejmenším pořádně vrže, se týká té nejaktuálnější každodenní politiky, jež je předmětem intenzivního zájmu médií a veřejnosti:

1. Ve Sbírce zákonů bylo k počátku dubna 2018 již 57 položek (trend hypertrofické normotvorby tedy „úspěšně“ pokračuje), z toho však toliko dva zákony, a to ještě jeden z nich je vskutku malinká novela zákona o léčivech a druhý ryze organizační novela zákona o počtech členů zvláštních parlamentních kontrolních orgánů. Zákonodárce se tedy v prvním čtvrtletí z tohoto hlediska příliš nepřetrhl.

2. Vláda a ministři vládnou, leč v demisi. To je zajisté stav ústavně konformní, avšak ve vztahu k základním vzorcům dělby moci dlouhodobě nevyhovující, neboť se ukazuje, že nezíská-li vláda v dolní komoře parlamentu důvěru, vyčerpal zákonodárný sbor drtivou část svých rovnovážných a brzdných pravomocí a má prakticky pouze dvě možnosti: smířit se s tím a nechat to být, nebo sám vytáhnout stavidlo svého rybníku a vypustit se do divokého řečiště směřujícího k dalším volbám. Ačkoliv se v týdnu uplynulém od sympozia změnilo mnohé, na tomto konstatování se nezměnilo nic.

3. Politika, která je hybatelem toho dění, se duchu konstitucionálního rámce začíná poněkud vymykat. Jistě, politický systém je i nadále, jak žádá ústava, založen na svobodném a dobrovolném vzniku politických stran a doufejme, že jde bez výjimky o strany respektující základní demokratické principy a odmítající násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Smyslem volné soutěže politických stran však – aniž by to v ústavě takto výslovně stálo, ale principiálně to z ní vyplývá – musí být naplnění předpokladů pro plné fungování státního mechanismu, nikoliv rozštěpení parlamentu (moci zákonodárné) do tří sektorů, z nichž dva stojí nesmiřitelně proti sobě a jeden je pro ty dva víceméně nechtěný, přičemž zatím ani jeden z nich není sám o sobě, s jiným sektorem nebo jeho částí schopen vytvořit to, co ústavní dokument nazývá vůlí většiny vyjádřenou svobodným hlasováním, aby došlo k ustavení vlády, která by získala důvěru v poslanecké sněmovně.

4. Právo jako moudřejší dcera politiky naštěstí má pro takové neduhy specifická antibiotika, která umožňují jejich nápravu – vedle sebereflexe parlamentu a rozhodujících (tedy parlamentních) politických stran zejména pozici prezidenta republiky. Pokud jsou tyto léčivé prostředky nasazeny včas a správně, systém dělby moci může bez problémů dále fungovat. Léčbu však nelze prolongovat donekonečna, neboť organismus si, jak známo, po nějaké době vypěstuje resistentní vlastnosti – a je po léčbě.

Systém dělby moci, fungující (samozřejmě lépe či hůře) v euroatlantickém světě celou epochu, je ale podrobován také vlivům, které přesahují praktickou lapálii současné české politické reality. Ústavní expert Aleš Gerloch hovoří o jevu, jenž označuje jako difúzi moci.

 Domnívám se, že jde o jev, který má dva směry. Jednak se jedná o vertikální difúzi, která úzce souvisí s globalizací. V globalizačních procesech se parlamenty a vlády – samozřejmě s jistou nadsázkou – mění, dochází k faktickému přesunu některých úkolů a pravomocí na vyšší celek. To bude mít podle mého názoru dříve nebo později zdánlivě paradoxní, ve skutečnosti však přirozený masivní následek na opačné straně vertikály, kde zesílí decentralizační tendence krajů nebo jinak koherentních celků.

Druhým takovým vlivem je difúze horizontální. Triáda tradičních mocenských sloupů je zejména v posledních desetiletích narušována vznikem zvláštních orgánů, které se sice způsoby utváření a určitými dalšími rysy blíží exekutivě, ale místo přímého výkonu se soustřeďují především na různé formy kontroly. Národní bankovní rady, nejvyšší kontrolní úřady, nejvyšší rady soudnictví (u nás stále v nedohlednu legislativního šera a politické nedohody), všeliké inspekce a další subjekty rýsují přinejmenším zárodek čtvrtého (totiž: kontrolního) mocenského sloupu. A vedle toho – ba dokonce hlavně – soudobé pojetí liberální demokracie sochá mimořádně vlivný pátý sloup z kvádrů médií, sociálních sítí a formálních i neformálních prvků společnosti, který lze směle nazvat již dnes pátým, občanským pilířem moci.

Prakticky jediný z tradičních mocenských pilířů montesquieuovského ražení zůstává nedotčen ve své podstatě: soudnictví. Rozvojem justice správní a ústavní jeho vliv a význam ještě narůstá.

Státní moc má ovšem, jak se domnívám, povahu odpovídající spíše newtonovským zákonům. Její objem se tedy nezvětšuje, přibývají-li nové pilíře a patra soustrojí, nýbrž může toliko rozkládat svou váhu na nové sloupy. To je podle mého mínění hodno pozoru. Prakticky už k tomu dochází. A teoreticky?

Jak jsem podotkl na začátku: v dnešní době teoretické otázky málokoho zajímají. Na teorii není čas: nemáme, spěcháme, nenasloucháme … Jenže to mi připadá značně krátkozraké. Nebudeme-li o věci otevřeně diskutovat, nepochopíme její podstatu – a praxe nám to jednou sečte.

Autor je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem právnické literatury a zabývá se filozofií státu a práva.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud