Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Gottwald a spol. protlačili před 80 lety první komunistickou Ústavu. Na papíře měla i demokratické prvky

Gottwald a spol. protlačili před 80 lety první komunistickou Ústavu. Na papíře měla i demokratické prvky

V přeplněném osmičkovém roce 2018 se logicky řadě „menších” výročí nedostává přílišné pozornosti. Před necelými třemi měsíci jsme si připomínali události Února 1948, kdy komunisté převzali moc v zemi. A tento týden je to 80 let od další negativní a navazující události, schválení první komunistické Ústavy. Ústava 9. května se přitom, alespoň na papíře, v řadě ohledů tvářila demokraticky, stala se však symbolem nenávratného pochroumání československého právního systému. Rozlišovalo se mezi tím, co platí „de iure” a co „de facto”.

Tehdejší komunistické špičky se sešli v neděli 9. května 1948 dopoledne ve Vladislavském sále Pražského hradu. Nechyběl tu předseda vlády Klement Gottwald, který se měl už brzy stát prezidentem a nástupcem Edvarda Beneše v úřadu, ani jeho zeť a ministr spravedlnosti Alexej Čepička. Na Hradě totiž zasedalo Ústavodárné národní shromáždění Republiky československé, které mělo onen sváteční den jediný úkol. Schválit první komunistickou Ústavu.

Ta následně vystřídala ústavní listinu z roku 1920 a až do roku 1960 byla hlavním právním dokumentem v zemi. Tehdy ústavní zákon č. 150/1948 Sb. vystřídala socialistická ústava, která s řadou důležitých změn platila až do konce existence Československa.

Onu květnovou neděli před 80 lety poslanci pohřbili prvorepublikovou Ústavu, byť už značně okleštěnou. Průběh celé schůze i její atmosféra se dá dobře rekonstruovat díky dostupnému stenozáznamu. Jak to na ní tedy vypadalo?

Konec kapitalistického liberalismu a začátek lidové demokracie

„Přijímáme-li dnes novou ústavu a loučíme-li se se starou ústavou, spojenou s kusem pohnuté, ale často i radostné národní a státní minulostí, nelze nepřipomenout, že naše první ústava z r. 1920 to byla, která nám umožnila plynulý a bezotřesný vývoj k dnešní době,” pronesl tehdy ve svém úvodním projevu předseda shromáždění a národní socialista Josef David, který svým vystoupením celou schůzi zahájil.

„Dosavadní ústava byla výtvorem tehdejší doby. Prýštila z tehdy dané politické skutečnosti a byla prodchnuta tehdy, právě tak jako dnes, po 28 letech, druhá ústava, touhou po spravedlivém společenském řádu,” dodal David.

Nová Ústava podle něj formálně ukončila období kapitalistického liberalismu: „Ale naše sociální revoluce není vyčerpána jen ustanoveními v hospodářské kapitole. Pokrok od demokracie formální, pokrok ze stavu, kdy lid si dává zákony, ke stavu, kdy lid si dává zákony také ve svůj prospěch, je vyjádřen i v řadě jiných ustanovení, především také v kapitole o národních výborech. Slovem, dáváme v této ústavě výraz skutečnosti, že z obou válek a z obou revoluci, zvláště pak po událostech poslední doby, jimiž byla vytvořena pevná mocenská základna, jsme vstoupili do údobí lidové demokracie.”

Ústava 9. květnaÚstava 9. květnaautor: Databazeknih.cz

David se následně dovolával i Komenského, Masaryka a Hviezdoslava a když pronesl, že v ideálu opravdové lidskosti je „všecek socialismus, v tom je také lepší zítřek československého lidu a naší drahé Československé republiky”, vysloužil si obrovský aplaus.           

Slovo následně dostal komunistický předseda ústavního výboru Oldřich John. „Nebylo by nové ústavy v republice Československé a nebylo by ústavy lidové demokracie našeho státu, kdyby nebylo února. Lid v něm znovu povstal, aby za vedení Klementa Gottwalda rozhodl vítězně o svém životě. A aby rozhodl také o jeho dnešním vyjádření v nejprostších a přece nejzávažnějších slovech,” pronesl mimo jiné ve Vladislavském sále.

Snad ale ještě propagandističtější byl ve svém vystoupení komunistický poslanec Vladimír Procházka, generální zpravodaj tohoto ústavního zákona. „Lidová demokracie - to pro nás znamená, že v Československé republice jediným suverénem je lid, a ústava nemá jiný smysl než uplatnit svrchovanost lidu do všech důsledků a ve všech sférách společenského života. Nechápeme však lidovou demokracii jako něco ztrnulého, jako nějaký trvalý stav, nýbrž jen jako jednu etapu vývoje. Neboť lid uplatňuje a bude uplatňovat svou svrchovanost hlavně a především proto, aby novým státním a zejména hospodářským zřízením dospěl k lepšímu společenskému řádu, než byl dosavadní, kapitalistický, k společenskému řádu, v němž je navzájem vyvážen jak prospěch celku, tak i rozvoj osobnosti, v němž jsou zaručena práva jednotlivcova nikoli v protikladu ke společnosti, nýbrž v pracovním společenství všech jednotlivců; jinak řečeno: k společenskému řádu, v němž jsou práva člověka, lidská práva, zároveň právy lidu,” pronesl například.

V závěru svého vystoupení, které bylo často přerušováno potleskem, pak připomněl i co 9. květen pro komunisty znamenal: „Naše radost je tím větší, že tak činíme právě dnes, v den 9. května, tedy v den třetího výročí dne, kdy na rozkaz generalissima Sovětského svazu, Josifa Vissarionoviče Stalina, osvobodila slavná Rudá armáda Prahu a tím umožnila našemu lidu, že mohl dovršit svou národní a demokratickou revoluci a přejít k mírové práci na budování lidově demokratické republiky.”

Za necelou hodinu bylo hotovo

Řeč Klementa Gottwalda uvítali poslanci podle stenozáznamu povstáním a dlouhotrvajícím potleskem. Pozdější dělnický prezident nejprve mluvil o temných silách domácí a cizí reakce, které chtěly znemožnit vytvoření nové lidově demokratické ústavy, což se jim ale nepodařilo: „Nová ústava zaručuje, že lid si svými volenými zástupci zákony nejen dává, nýbrž že tyto zákony svými volenými zástupci také provádí. Nová ústava dbá, aby zásada, že všechna moc pochází z lidu, nezůstala jen okrasnou, ale prázdnou frází, nýbrž aby se stala živou skutečností. V tom je také velký rozdíl mezi dřívější formálně demokratickou a nynější lidově demokratickou ústavou: v tom, že tato ústava zaručuje lidu skutečnou reální moc a ne nějaké šidítko.”

„Nová ústava zaručuje, že napříště bude u nás vůle lidu zákonem. A Ústavodárné Národní shromáždění, které přijme takovou ústavu, vejde samo do historie národa,” ukončil pak Gottwald svůj projev. Opět následoval aplaus.

Jak připomíná v knize Dějiny československého práva 1945-1989 právní historik Jan Kuklík vzhledem k “očistným akcím” pro Ústavu hlasovalo všech 246 přítomných členů Národního shromáždění. Postupně odhlasovali jednotlivé části Ústavy: tedy její prohlášení, 12 základních článků a podrobná ustanovení, složená z deseti kapitol a rozdělená do 178 paragrafů. Celá schůze trvala necelou hodinu. Ještě před tím, než pozounéři zahráli hymnu, Josef David pronesl: „Kéž tato ústava je požehnáním československého lidu!”

Místo Beneše podepsal Ústavu Gottwald

Nová Ústava ale požehnáním opravdu nebyla. „I v nové mocensko-politické situaci si ústava zachovala některé formální demokratické rysy. Bylo to např. zachování některých rysů formální parlamentní demokracie s dělbou moci, ústavní utvrzení práv a svobod občanů a koncepce nezávislého soudnictví. Svým charakterem Ústava 9. května spíše utvrzovala poměry předúnorové než poúnorové. Tím se výrazně odlišovala od tehdejší sovětské („stalinistické”) ústavy z roku 1936 i od ústav jiných „lidově demokratických států”, kopírujících v té době v podstatě sovětskou ústavu,” píše o Ústavě 9. května ústavní právník Ján Gronský v druhém dílu Komentovaných dokumentů k ústavním dějinám Československa.

„V nastávajícím období vrcholícího stalinismu byla proto ústava přebíráním sovětských ústavních vzorů opakovaně měněna a doplňována (…) a ještě více v masovém měřítku porušována, obcházena a široce i svévolně interpretována, a to především omezováním a hrubým zasahováním do základních občanských práv a svobod, mimosoudními represemi, odbouráváním demokratických pravidel občanského života, degradací parlamentu v bezmocnou hlasovací mašinerii a faktickým odstraněním nezávislé justice, což všechno bylo typické pro padesátá léta minulého století v Československu,” dodává.

Od začátku ale bylo jasné, jak se věci mají. „Ještě před schválením ústavy přijalo Národní shromáždění řadu zákonů, které obsah ústavy předznamenaly a které dobře charakterizovaly cíle nového režimu. Jednalo se především o předpisy dokončující již v roce 1945 započaté znárodnění a také další fázi pozemkové reformy (…), stejně jako klíčový zákon o národním pojištění, který nový režim používal jako symbol péče o novou generaci sociálních práv občanů,” uvádí profesor Jan Kuklík v knize Dějiny československého práva 1945-1989.

Prezident Edvard Beneš Ústavu nikdy nepodepsal, na svůj úřad abdikoval. Podle Ústavy 9. května se tak začalo postupovat přesně měsíc po jejím schválení. Na prvním místě je pod ní podepsán Gottwald, a to „též na místě presidenta republiky podle § 60 ústavní listiny z roku 1920”.

 

 

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1