Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

I právníci si připomínají osmičky: Advokáti se sjedou do Luhačovic, k vidění je i první československý zákon

I právníci si připomínají osmičky: Advokáti se sjedou do Luhačovic, k vidění je i první československý zákon

Čeští a slovenští advokáti si letos velkolepě připomenou vznik samostatného Československa a oslaví tak 100 let české a slovenské advokacie. V září se sjedou do Luhačovic, podobně jako to na konci roku 1918 udělali jejich předchůdci. V připomínání osmičkových výročí ale nebudou jediní. Tento týden významné milníky mapuje ve spolupráci s Petrem Pithartem Jednota českých právníků, příští týden plánují historické reflexe zase někteří účastníci konference Olomoucké právnické dny. A v Bratislavě vystavují vůbec nejstarší československý zákon.

Česká advokátní komora a Slovenská advokátní komora uspořádají ve dnech 20. až  22. září velkou akci v Luhačovicích. Spojí na ní odborný, sportovní i společenský program.

„Samostatnost české, moravské, slezské a slovenské advokacie se přirozeně váže k základům státnosti, formovaných dějinnými událostmi 20. století. Nehledě na různost té které cesty následného vývoje, jež snad v zemích dříve Koruny české byla poněkud kontinuálnější než ta na území Slovenska, byli to právě čeští, moravští, slezští a slovenští advokáti, kteří bez ohledu na různorodost regionálních podmínek a problémů neprodleně zahájili společnou diskusi o budoucím společenském postavení a organizaci advokátních stavů,” píše tak svým kolegům při této příležitosti předseda České advokátní komory Vladimír Jirousek. Vyzývá je rovněž k tomu, aby přispěli na akci na trasparentní účet.

Moravské lázeňské město si komory nevybraly ke společné konferenci náhodou. Právě zde se totiž před 100 lety setkali tehdejší čeští a slovenští advokáti a diskutovali o souvislostech nového státu a své profese. Podle předsedy České advokátní komory Vladimíra Jirouska se toto setkání stalo „základem nové národní podoby či přímo konstituce jednotlivých samospráv svobodné advokacie”. Program akce se podle tiskové mluvčí České advokátní komory Ivy Chaloupkové právě připravuje. 

Vzpomíná se v Praze i v Olomouci

Advokáti ale nebudou zdaleka ti jediní, kteří si na minulost vzpomenou. Právní historii řešili odborníci taktéž minulý týden v Karolinu a posléze na pražské právnické fakultě, a to na konferenci Ústavní kontinuita České republiky s československou tradicí.

Jednota českých právníků, kterou vede předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský a v Praze čestný prezident Notářské komory ČR Martin Foukal, pak pořádá tento čtvrtek na Vyšehradě jarní setkání, kde dějiny rovněž připomene. Bývalý předseda Senátu Petr Pithart, který je rovněž docentem na pražské právnické fakultě, totiž při této příležitosti prosloví přednášku nazvanou Přelomová data v historii České republiky.

Historický program chystá také olomoucká právnická fakulta, a to v rámci tradiční konference Olomoucké právnické dny. Ta proběhne v příštím týdnu a její sekce správního práva věnují řečníci tématu popsanému jako „Osmičkové roky" v historii československého a českého a slovenského správního práva a veřejné správy, jejich význam pro rozvoj, jakož i stávající podobu správního práva a jeho aplikaci v praxi.

Osmičkové výročí je totiž spojeno taktéž s existencí Nejvyššího správního soudu. Bližší program této sekce, jejíž odbornou garantkou je docentka Kateřina Frumarová, naznačuje oficiální anotace na webu olomoucké fakulty: „Letošní rok, ve kterém oslavíme sté výročí založení Československé republiky, představuje i významnou možnost ohlédnutí se za stoletým vývojem československého, resp. dnes již českého a slovenského správního práva (byť samozřejmě jeho kořeny sahají do ještě větší minulosti), jakož i veřejné správy. Nejen v dějinách našeho státu, ale i ve vývoji a utváření podoby veřejné správy a správního práva hrály velký význam letopočty zakončené číslem „osm“, ať již přinesly významné (pozitivní, někdy i negativní) změny v právní úpravě této oblasti, tak i aplikační praxi.

Jen příkladmo lze zmínit samotný rok 1918, kdy byla přijata celá řada zákonů zásadních i pro oblast správního práva, například zákon č. 3/1918 Sb., kterým byl zřízen prvorepublikový Nejvyšší správní soud a který znamenal základní stavební kámen československé úpravy správního soudnictví. V roce 1928 vstoupila v účinnost jak nová úprava organizace správy na našem území, tak byla přijata i prvá úprava správního řízení (vl.nař. č. 8/1928 Sb.). Poté i další roky končící touto číslicí bezpochyby představovaly významné impulsy pro vývoj a utváření podoby československé podoby veřejné správy a správního práva (a to nejen klíčové roky 1948 a 1968). A koneckonců i letošní rok 2018 nebudou v tomto ohledu výjimkou.

Tato konference, resp. sekce, tak přináší prostor pro přednesení bezpochyby zajímavých příspěvků zaměřených ať už na význačné zákony či jiné právní předpisy, rozhodnutí soudů, či jiné „osmičkové“ podněty pro vývoj a rozvoj správního práva a veřejné správy, poukaz na jejich odraz a význam, a to jak v dobové, tak často i současné legislativě či aplikační praxi (vzpomeňme např. jen prvorepublikovou judikaturu či právní úpravu správního soudnictví či správního řízení).”

Co je GDPR?Co je GDPR?autor: Info.cz

První československý zákon vystavují v Bratislavě

Vůbec první československý zákon, respektive jeho koncept napsaný rukou pozdějšího ministra financí Aloise Rašína, je nyní k vidění na ve Slovenském národním muzeu v Bratislavském hradě na Česko-slovenské výstavě. Ta by měla v říjnu pokračovat v pražském Národním muzeu, lze tedy očekávat, že takzvaná recepční norma, nesoucí následně číslo 11/1918 Sb., bude ve své původní verzi k vidění rovněž v České republice.

Vůbec první českolovenský zákon napsal Rašín na papír formátu A5, a to obyčejnou tužkou. Vedle  něj se na dokument podepsali i další Muži 28. října, konkrétně Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár.

Předpis vyhlášený 28. října roku 1918 má pouhých pět článků, uvozují je ale ještě další věty. A co zákon konkrétně upravoval? Zákon jednak oznamoval, že „samostatný stát československý vstoupil v život”, a stanovoval základní pravidla „aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se staven novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu”.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1