Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jak je to s povinným připoutáním se v autě? Syndrom bezpečnostního pásu komentuje Karel Havlíček

Jak je to s povinným připoutáním se v autě? Syndrom bezpečnostního pásu komentuje Karel Havlíček

K typickým vlastnostem tuzemského lidu (železná košile zvyku svádí napsat prostě: tohoto národa, což by nepochybně bylo přesnější, leč zase politicky nekorektní) patří věčné remcání proti všelikým zákazům a příkazům, jež zdají se být pro běžný život poněkud peklotvornými. Čarodějnice nebyly snad ani za největší slávy Saxaniny tak sledovány jako před pár týdny, kdy je doprovodil zákaz pálení. Svatá práva nás, kuřáků, se stávají centrálním neuralgickým bodem jednání parlamentu i Ústavního soudu kvůli (pro nekuřáky – díky) zákazu kouření v restauracích. Zákaz řízení ukazuje se být trestem dnes málem stejně účinným jako kdysi exkomunikace z kmene. Máme tu celé normativní sestavy unikátních zákazů, které si už vysloužily svá křestní jména: pamlsková vyhláška, náhubkový zákon a tak dále.

Není to ovšem nic zvláštního. Pohnutá historie této země čerpá z nepominutelných byrokratických zálivek desetiletí, kdy se to zákazy vstupu, pobíhání psů, dotýkání se na zem spadlých drátů vysokého vedení a dalších činností jen hemžilo, a s příkazy to rozhodně nebylo jiné. Nutno ovšem uznat, že někdy i zákaz nějakého jednání dříve povoleného nebo příkaz jednání druhdy nevyžadovaného má svůj smysl. Patřím k té generaci, která zažila zakotvení povinnosti používat bezpečnostní pásy v autě, a jako pamětník mohu ubezpečit, že nadáváme-li na toto opatření dnes (dámě se zmačká sváteční kostýmek, pánovi je pás těsný přes břicho), není to nic proti tomu špačkování, jehož se dostalo normotvůrcům tehdy. Pak ale přijde havárie a zapnutý bezpečnostní pás může zachránit život. Vlastně jsme se s tím nějak sžili – možná ne všichni srdcem, ale většina aspoň rozumem.

To je ovšem „jenom“ ta běžná, všední, každodenní stránka věci. Obyčejného smrtelníka by sotva napadlo, že bezpečnostní pás může přijít na pořad dne i u Ústavního soudu. Stalo se, že řidič automobilu pod vlivem alkoholu nepřizpůsobil řízení stavu vozovky, v nepřiměřené rychlosti nezvládl průjezd zatáčkou a havaroval. Na místě zemřel spolujezdec sedící na předním sedadle, zatímco řidič a další spolujezdec vyvázli pouze s lehčími zraněními. Řidič byl pravomocně a citelně potrestán odnětím svobody a zákazem činnosti a rozhodl se bránit u Ústavního soudu. Mezi argumenty, které po celou dobu, kdy běžela soudní řízení, opakoval, zdůrazňoval jako zásadní, že pokud by spolujezdec byl připoután, nedošlo by k jeho usmrcení, ale utržil by přinejhorším lehčí újmu na zdraví. A k tomu přidával výtku z hlediska právního, neboť tvrdil, že „povinnost být připoután je primární povinností spolujezdce a řidič nemůže být za porušení této povinnosti sankcionován.“

Zde ovšem Ústavní soud narazil na pozoruhodný rozpor v interpretaci práva v praxi soudů obecných. V trestních věcech zastávalo kolegium Nejvyššího soudu právní názor, že z toho, že zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá povinnost připoutat se přepravované osobě, nutně nevyplývá, že by stejná povinnost nevznikala i řidiči. A jestliže se spolujezdec připoutat odmítne, nemá řidič podle Nejvyššího soudu vůbec zahajovat jízdu. Naproti tomu v civilních věcech podle názoru druhého kolegia Nejvyššího soudu řidič zásadně neodpovídá za splnění uvedené povinnosti podle zákona o provozu na pozemních komunikacích přepravovanou osobou, tedy zásadně nelze dovozovat řidičovu povinnost zajistit připoutání se spolujezdce bezpečnostním pásem (až na výjimky, kdy by to vyžadoval např. zdravotní stav či věk přepravované osoby). Je tedy jasné, že existuje podstatný rozdíl mezi přístupem senátů občanskoprávního a obchodněprávního kolegia Nejvyššího soudu a jeho trestněprávního kolegia.

Ústavní soud k tomu ve svém nálezu ze 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, poznamenává: „Dovozuje-li judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu, že povinnost připoutání přepravovaných osob primárně tíží řidiče, a to s oporou o ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ukládajícího řidiči zajistit bezpečnost přepravovaných osob, je tento výklad ve zjevném rozporu s textem i účelem relevantních ustanovení zákona. Jestliže totiž tento zákon obsahuje zvláštní úpravu ukládající řidiči motorového vozidla povinnost poučit přepravované osoby o jejich povinnosti použít zádržný bezpečnostní systém a povinnost řidiče zajistit použití tohoto systému přepravovanými osobami pouze v určitých zvlášť vymezených případech, je zřejmé, že nelze dovodit identické povinnosti řidiče i ve všech zbývajících případech extenzivním výkladem obecně formulované povinnosti řidiče zajistit bezpečnost přepravovaných osob. Tím by se totiž ze zvláštních povinností staly povinnosti zcela obecné, což by popíralo textaci i účel těchto zvláštních povinností. Pokud by zákonodárce zamýšlel uložit řidiči takto zcela obecnou povinnost zajistit, nezaváděl by zvláštní úpravu týkající se povinnosti řidiče zajistit použití zádržného bezpečnostního systému přepravovanou osobou v některých specifických případech. To, že tak učinil, svědčí tedy pro závěr, že zavést tuto povinnost řidiče jako zcela obecnou nezamýšlel.“

To je dobrá zpráva, i když v tak dramatických souvislostech o dobrých zprávách těžko mluvit. Ještě lepší zprávu však Ústavní soud podle mne vysílá v dalším textu nálezu, kde praví: „V současném pojetí materiálního právního státu nese odpovědnost za svou vlastní bezpečnost v první řadě sám každý dospělý plně svéprávný jedinec, má-li k tomu v dané situaci dostatečné informace, aby se mohl kvalifikovaně rozhodnout, a dostatečnou faktickou možnost, aby svou bezpečnost mohl zajistit.“

Myslím, že v tomto ohledu platí můj oblíbený a častokrát opakovaný motýlí efekt: tak jako mávnutí křídel motýla nad amazonskými pralesy může na konci zřetězení příčin a následků rozkolísat tokijskou burzu, je třeba vnímat i vztah mezi rozhodnutími a činy jedince (samozřejmě – dospělého a plně svéprávného) a jeho odpovědností. Leckdo (normotvůrce i orgán rozhodující v konkrétním případě) nám může stanovit různé zákazy a příkazy, může nám nařizovat použití nejrozličnějších bezpečnostních pásů, ovšem odpovědnost za to, jak jejich nepříjemnost i dobrodiní sneseme či využijeme, má ležet jen na každém z nás. Typicky české remcání přitom není (ba nesmí být) zakázáno, avšak v okamžiku činu by měl vždy nabýt převahy rozum.

A mimochodem, když jsme u těch bezpečnostních pásů: Ústavní soud také upozornil, že zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá sice spolujezdci povinnost dbát pokynů řidiče, má to ovšem jednu drobnou vadu – neupravuje žádný právní následek neuposlechnutí takového pokynu. Řidič tedy nemá žádné právní kladivo, jímž by si mohl vynutit splnění svého pokynu, aby se spolujezdec připoutal, nemá však ani žádnou právní povinnost nezahájit jízdu či jízdu přerušit, nejsou-li jeho pokyny respektovány, jíž se dovolává judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu. To jen pro pořádek.

JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem právnické literatury a zabývá se filozofií státu a práva.

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1