Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jak se daří Holáskovi bez Havla? Chystá miliardový fond a dál se věnuje právu a nemovitostem

Jak se daří Holáskovi bez Havla? Chystá miliardový fond a dál se věnuje právu a nemovitostem

Advokát Jan Holásek postupně odešel z největší české advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners, kterou spoluzakládal. Jeho jméno tak letos vypadlo i z jejího názvu. „Měli jsme dohodu o použití jména na tři roky, uplynula koncem minulého roku. Došlo tak ke změně. Beru to neutrálně, věnuji se svým věcem,” říká Holásek v rozhovoru pro INFO.CZ. V právu zůstává, věnuje se nemovitostním projektům, startuje nový nemovitostní fond a nevylučuje ani další působení ve veřejné sféře.

Na čem v současnosti pracujete?

V současné době se věnuji 15 až 20 projektům v různé fázi dokončení. Pracuji s partnery, zpravidla řídím právní stránku, strukturaci, spolupráci s investory a financování. Vesměs jde o realitní oblast, na volné private equity platformě, pracujeme s investory, architekty, developery a s dalšími zástupci realitního trhu. Zejména jde o rezidenční projekty v Praze. Zaměřujeme se na centrum i na širší centrum, typově jsme realizovali projekty na Masarykově nábřeží, Hanspaulce, Kampě, Vinohradech, Vršovicích či Starém městě. Vedle toho pracujeme i na komplexnějších projektech, na realitních fondech a investování do nich, jde zejména o Fond průmyslových nemovitostí Accolade, na jehož založení jsem se podílel.

Jak jsem uvedl, věnuji se zejména právní stránce, právo je mi tak stále velmi blízké a zůstávám v něm, s přesahem do realit a investování. Jsem nadále členem kontrolní rady České advokátní komory, věnuji se rovněž rozhodcovské činnosti, kde se snažím zaměřovat na spory z investiční výstavby. Stále také v omezenějším rozsahu provozuji bezplatnou právní poradnu, kterou jsem založil před necelými dvěma lety při své kandidatuře do Senátu.

Mluví se o novém stavebním zákonu. Jak současnou úpravu, která nedávno prošla i významnou novelizací, hodnotíte?

Jde dobrým směrem. Obrovské téma je samozřejmě rychlost a případné zjednodušení jednotlivých řízení, povolení by měla být vydávána rychleji, hlavně v Praze. Souvisí to s postavením úředníků, ale i obcí, pro které může být v těchto věcech velmi obtížné rozhodovat. Někdy nemusí být jasné, jaké kroky mají přesně činit, aby dostáli povinnostem, které mají, a řízení se pak velmi prodlužují. Poslední úpravy stavebního zákona jsou pozitivní, i když je pravdou, že v regionech může být oproti Praze řízení daleko rychlejší. Regiony jsou navíc s ohledem na ceny bydlení v Praze stále zajímavější.

Za důležitý institut zavedený novelou stavebního zákona je z pohledu praxe určitě třeba považovat například možnost sloučení jednotlivých povolovacích procesů do jednoho řízení, zejména společné územní a stavební řízení, které na některých projektech určitě využijeme a které může vést k podstatnému urychlení povolovacích procesů.

Vaše pozornost se zaměřuje také na regiony. Jde o nejbližší okolí Prahy, nebo i vzdálenější místa?

Je to kombinace, i tyto lokality mohou být zajímavé. Jak se v Praze zvyšují ceny, region hlavního města se pro účely bydlení svým způsobem rozšiřuje. Lidé zvažují dojezdovou vzdálenost až hodinu od Prahy, do dojezdové vzdálenosti se tak s ohledem na dopravu dostávají i místa, která nejsou hned zřejmá. Ale také v jiných regionech je poptávka po bydlení vysoká. Realizace projektu  v regionech je však specifická, zejména je třeba mít lokálního partnera, nemůžete tam bez dalšího přijít z Prahy. To činí projekt složitější, ale může to i vytvářet příležitost.

O jaké regiony jde?

Pokud se bavíme o rezidenčním bydlení, díváme se zejména na Středočeský kraj a východní Čechy, odkud pocházím a ke kterým mám úzký vztah. Pracujeme také na projektu nového nemovitostního fondu, který bude pokrývat regiony komplexně, v zásadě bude relevantní jakékoliv město s pěti, 10 tisíci obyvatel. Do spuštění fondu, ke kterému dojde během krátké doby, nechci ještě o detailech hovořit.

O jak velké peníze v těchto plánech jde?

Možná jsme hodně skromní, zajímají nás i projekty, které nemusí být investičně závratné. Je pro nás důležité, že přispějí k rozvoji lokality a zkvalitňování života. Může to znít jako klišé, ale my to tak určitě vnímáme. Díváme se na projekty od dvou, třech milionů euro výše. Samozřejmě nejde dělat velmi mnoho malých projektů, teď ale třeba diskutujeme se skupinou mladých a umělecky zaměřených lidí o jednom komunitním konceptu bydlení v Brně. Tam to vůbec není o objemu, ale o zajímavosti toho konceptu a rekonstrukci bývalé tovární haly. Jde tak o kombinaci ekonomické zajímavosti, ale také inovativního přístupu a obecného přínosu pro daný region. Pokud pak hovoříme o nově zakládaném nemovitostním fondu, tam samozřejmě počítáme, že v dlouhodobém horizontu bude mít fond pod správou vysoké stovky milionů až miliardy korun.

Delší dobu také chystáte volnočasové zábavní parky pro celou rodinu. Jak to s nimi vypadá?

Opět spolupracuji s partnery, projekt je specifický a netradiční, ale věřím, že pokud se podaří, bude přínosem pro mnoho rodin s dětmi, které si třeba nemohou dovolit návštěvu zahraničních zábavních parků. Jde o koncept, který vychází z nejúspěšnějších rodinných volnočasových a zábavních center umístěných primárně v Beneluxu a Německu. Ve srovnání s outdoorovými parky jde o parky menší, celoroční, kryté, umístěné v hale o rozměrech zhruba 70 krát 130 metrů, na výšku má nějakých 17 metrů. Investiční náročnost činí řádově 10 až 15 milionů euro dle lokality.

V současné době jsme ve velmi pokročilé fázi jednání ohledně dvou lokalit v Čechách, je předjednáno bankovní financování a řešíme detaily obchodního a smluvního rámce s partnery. Potvrzuje se, na co nás upozorňovali zahraniční majitelé konceptu a to, že tyto parky nemusí být nezbytně nutně v blízkosti velkých měst, ale i jinde, kde již nějaké aktivity tohoto typu jsou a vytvářejí tak přirozené volnočasové centrum. Obě lokality tak jsou v regionech a na místě, kde funguje synergie s jiným konceptem. V řádu měsíců budu věřím moci být konkrétnější.

Půjde tedy o dva parky?

O dva a více, v tuto chvíli máme podrobně rozpracované dvě lokality. Zastávám názor, že na území České republiky je při vhodném umístění prostor až pro čtyři. Máme zaměřeno i několik pozemků v blízkosti Prahy, rádi bychom projekt realizovali i zde, ale k pokročilejší fázi jsme se zatím dostali v regionech.

Když by vše šlo dobře, kdy by mohly být parky otevřeny?

Projektově vyjdeme z konceptu, který už funguje v zahraničí, je ale třeba počítat s přibližně rokem přípravných prací, realizace zabere rok až dva. Od uzavření obchodních a smluvních podmínek tak půjde o dva až tři roky.

Stále platí, že parky budou spojeny s postavičkou včelky Máji?

Je to jedna z tematických postav, která je součástí licence, kterou jsme pro účely realizace parku získali, ale ne jediná. Ověřovali jsme si, že dětem u nás jsou tyto postavy známé.  

Na začátku letošního roku se kancelář Havel, Holásek & Partners přejmenovala na Havel & Partners. Jak to berete?

Měli jsme dohodu o použití jména na tři roky, uplynula koncem minulého roku. Došlo tak ke změně. Beru to neutrálně, věnuji se svým aktivitám. Dohodli jsme se, že to uděláme takto, já si pracuji na svých záležitostech, bývalí kolegové se věnují svým věcem.

Naopak vás ale stále zajímá Senát, do kterého jste při posledních volbách neúspěšně kandidoval. Chystáte se na další kandidaturu?

Veřejný prostor a veřejná sféra mě dlouhodobě zajímají. Na dvou úrovních, a to je komunální a senátní. Senát vnímám jako podstatný prvek ústavního systému, jako horní komoru, která kontroluje ústavnost, kvalitu legislativy, rovněž poskytuje prostor pro diskutování dlouhodobých témat na odborné bázi. Proto jsem před dvěma lety akceptoval nabídku se o Senát pokusit. Tehdy jsem jako nezávislý kandidát se ziskem 16,3 % hlasů zůstal o pár hlasů před druhým kolem, a nakonec se to nepodařilo, ale byla to velmi zajímavá zkušenost. Příjemně mne překvapilo i to, že celá řada obchodních partnerů vnímala tuto aktivitu velmi pozitivně. Někteří jsou teď zapojeni i do projektů, na kterých pracuji, a před tím jsme se neznali.

Senát pro mě zajímavý pořád je. To, že jsme tenkrát nevyhráli, mě nijak neodradilo. Bylo to poprvé, kampaň byla myslím vynikající, ale sbírali jsme zkušenosti. Nadále jsem v kontaktu se spektrem středopravých, demokratických subjektů a pokud by byl prostor pro práci v Senátu na bázi podpory nestranického odborníka v oblasti práva s podporou více demokratických stran či hnutí, tak si to dokážu představit. Práce v Senátu bych si vážil. 

Do letošních voleb už se tedy nezapojíte?

Měli jsme nějaké úvodní diskuse stran senátních voleb tento rok, ale velmi záhy se ukázalo, že myšlenka širší podpory nestranického kandidáta by byla obtížně realizovatelná. Diskuse teď nepokračuje a nemyslím si, že by to bylo aktuální.

A třeba volby do Evropského parlamentu příští rok vás nelákají?

V současné době nikoliv. Zajímá mě spojování více subjektů. V Senátu je asi šest nebo sedm právníků, což je z 81 senátorů, s ohledem na to, jaké má Senát kompetence, žalostně málo. Pokud bych měl někdy zvažovat veřejné působení na vyšší úrovni, šlo by s největší pravděpodobností opět o Senát, i když jak jsem uvedl, teď to není aktuální.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1