Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Je legální stáhnout si z internetu ukradenou knížku nebo film? Nevíme, podivuje se nakladatel Tuláček

Je legální stáhnout si z internetu ukradenou knížku nebo film? Nevíme, podivuje se nakladatel Tuláček

Jan Tuláček je spolumajitel a ředitel nakladatelství Leges, které se zaměřuje především na právnickou literaturu. Možná překvapivě se v něm nejlépe prodává publikace o zbrojním průkazu. Zároveň ale působí jako advokát a je vyhledávaným expertem na autorské právo. Problémy má ale s neukázněnými autory, kteří nedodržují dohodnuté termíny: „Nebo snad myslíte, že můžete zažalovat soudce nejvyššího nebo ústavního soudu o náhradu škody, kterou vám způsobil nedodržením smluvního závazku, a vyhrát?”

Jak jste se jako právník a advokát dostal k nakladatelské činnosti?

Šlo o náhodnou shodu okolností, nicméně ta vyšla vstříc mému vrozenému knihomolství. Chronologicky to bylo tak, že nejdřív jsem vystudoval právnickou fakultu. Když jsem hledal zaměstnání, což bylo před rokem 1989, zjistil jsem, že do advokacie ani do justice se nedostanu, protože můj otec žil ve Švýcarsku a můj bratr ve Velké Británii, a oba bez povolení úřadů. Náhodou se mi ozvala jedna moje kamarádka z fakulty, že pracuje v redakci právnické literatury v nakladatelství Panorama, ale chtěla by odejít někam jinam, a jestli bych to místo po ní nechtěl. Tak jsem tam zašel a kupodivu šéf byl na tu dobu liberální a moji příbuzní v cizině mu nevadili.

Já byl od dětství velký čtenář, knihy jsem miloval, a tak se mi zalíbilo, že s nimi mohu pracovat a ještě za to dostávat peníze. To byl ovšem kámen úrazu, že těch peněz moc nebylo, ale protože jsem si zaměstnání nemohl příliš vybírat, zůstal jsem u toho. Advokátní zkoušky jsem si pak udělal hned, jak to bylo po roce 1989 možné, to už táta ani brácha nikomu nevadili. Ale z nakladatelské branže jsem neodešel, v advokacii jsem se soustředil na autorské právo a moje nakladatelská praxe mi v tom pomáhala.

Leges není vaším prvním nakladatelstvím. Jak vypadala vaše další dřívější profesní cesta, která začala právě v Panoramě?

Bylo to dobré nakladatelství, vedle právnické literatury se tam vydávaly obrazové publikace a pragensia, cestopisy a literatura faktu – tenkrát byl nejoblíbenějším autorem Miroslav Ivanov – a také Čtyřlístek, který vychází dodnes. V Panoramě jsem se pracovně seznámil s mnoha vynikajícími právnickými autory, jako byl Viktor Knapp nebo jeho jmenovec Karel Knap, skvělý autor komentářů k autorskému zákonu, civilisté Jiří Švestka a Alena Winterová a také Vojtěch Cepl. A samozřejmě mnozí další.

Po roce 1989 se pochopitelně změnily podmínky na knižním trhu a samostatným nakladatelem se mohl stát svobodně každý. Využil jsem tenkrát nabídky rakouského nakladatelství Linde Wien na založení právnického nakladatelství s hlavičkou Linde v Praze a myslím, že jsem je dovedl, s kolegyní Bohumilou Hořínkovou, která přivedla do firmy knihkupectví, mezi nejuznávanější právnická nakladatelství v České republice. V roce 2008, po odchodu kolegyně do důchodu, jsem se rozhodl osamostatnit a založil jsem se dvěma společnicemi nakladatelství Leges, které prosperuje dodnes.

Jak se vaším pohledem vyvíjel trh s právnickou literaturou?

Před rokem 1989 existoval knižní trh v deformované podobě, protože hodně titulů prostě vyjít z ideologických důvodů nemohlo, a navíc neexistovala konkurence, protože každé nakladatelství mělo ministerstvem kultury přidělený určitý ediční okruh, který se nesměl překročit. Po tomto roce se nakladatelé samozřejmě vrhli na vydávání tzv. zakázaných autorů, nicméně poptávka se brzy rozplynula a komerčně úspěšné tituly se hodně přesunuly do překladové literatury.

V právu ovšem jsme měli výhodu, protože došlo k obrovskému převratu v legislativě i v judikatuře a o poznámky a komentáře k novým zákonům byl velký zájem – například občanského zákoníku, s velkou novelou z roku 1991, se prodávaly desetitisíce. A při častých změnách v legislativě, které se staly pravidlem, se komentáře k základním zákonům vydávaly stále v nákladech pro právnickou literaturu obrovských. A to v situaci, kdy na trhu bylo několik konkurenčních vydání. Úspěch pak závisel na tom, jak známý a odborně zdatný byl autor a jak rychle dokázal dílo připravit.

Ale obrovské náklady dosahovala i vydání úplných znění textů nových zákonů, což znamená, že do textu původního zákona, například občanského zákoníku, nakladatelství zapracovalo znění všech novel. Zájem byl, protože oficiální Sbírka přinášela jen texty novel, a doplňovat si sám do původního textu znění novelizací je hodně pracné.

Nejlepší období mají vydavatelé právní literatury patrně už za sebou. Proč už podle vás není takový zájem o tyto knihy?

Zájem je, ale jaksi se přesunul do elektronických sfér, protože ty poskytují kvanta informací zadarmo. Asi tak v roce 2004 jsem zaregistroval menší prodeje knižní produkce, a určitý sestupný trend pokračoval překvapivě rychle. Dnes se situace stabilizovala, ale za dobrý prodej považujeme náklad, který bych před rokem 2004 hodnotil jako podprůměrný.

I dříve se knihy kopírovaly v různých copycentrech a prodávaly za poloviční cenu, ale to bylo pracnější, než knihu naskenovat a pak ji v elektronické podobě jedním kliknutím šířit dál. Oboje je samozřejmě nelegální, protože bez souhlasu autora nebo nakladatele jako držitele autorské licence lze vytvořit pouze kopii díla pro osobní potřebu, ale nikoli tuto kopii šířit prostřednictvím internetu a různých úložišť dalším zájemcům. Což se dnes běžně děje. Mimoto hodně právních informací zájemce nalezne zdarma na různých serverech, a to se podepisuje hlavně na poptávce po praktických příručkách v knižní podobě.

Jakých právnických knih se prodalo nejvíce?

Nevím, jak ostatní nakladatelé, ale v Linde se prodalo nejvíc poznámkového vydání Občanského zákoníku (s novelou č. 87/1990 Sb.) autorů Milana Holuba a Jaroslava Bičovského. Prodaný náklad byl 40 000 výtisků. Potom Vzory právních smluv a podání stejných autorů, tady jsme vytiskli a prodali kolem 20 000 výtisků. Poznámkové vydání nového správního řádu (autorem byl Radek Ondruš) dosáhlo nákladu 15 000 výtisků a nového stavebního zákona (Jan Mareček a kol.) 12 000. A momentálně se nejvíc prodává Zbrojní průkaz a Vzory podání a smluv.

Zároveň jste odborníkem na autorské právo. Jak velký problém je pro vás pirátské sdílení knih na internetu?

 Bohužel příležitost dělá zloděje, a pokud existuje příležitost si jednoduše a zadarmo stáhnout knihu z internetu, ani student právnické fakulty neodolá. Řekl bych, že současný zákon o některých službách informační společnosti je nedokonalý a do jisté míry nadržuje provozovatelům různých úložišť. Chápu, že šlo o snahu vyjít vstříc rozvoji moderních komunikačních technologií. Ale vezměte si, že jako nakladatel papírových knih budu samozřejmě postižen, když v nějaké knize otisknu text bez souhlasu autora, ale jako provozovatel úložiště postižen nebudu, ledaže by se autor ozval a já na jeho výzvu text nesmazal. Když jej ale smažu, je vše v pořádku.

Jenže jako nakladatel budu postižen, i když knihu s nelegálně získaným textem na upozornění stáhnu z prodeje a zničím. Vidíte to nerovnoprávné postavení? A to jen z toho důvodu, že na úložišti se může vyskytovat tisíckrát víc textu, než v mých knihách, a zákonodárce tedy vstřícně chápe, že uhlídat tolik textu by provozovatele úložiště stálo dost peněz, zatímco nakladatel si může těch svých pár knih lehce uhlídat. Problém je tedy také v kvantitě informací.

Jak je to s pořizováním kopií pro vlastní potřebu?

Je to také problém. Teoreticky vzato si mohu knihu koupit nebo půjčit a udělat si kopii pro osobní potřebu. Ale mohu si tuto legální kopii pořídit tak, že si stáhnu nelegálně šířenou verzi z internetového úložiště? To se třeba v Německu nesmí, náš autorský zákon to ale neřeší.

Podstatné ale je, že jako nakladatel papírových knih dohodnu s autorem vydání jeho textu, za ten mu musím zaplatit autorskou odměnu, dále platím za sazbu knihy a konečně za tisk. A to nesmím zapomenout na korektury, které musím také zaplatit, aby kniha nevyšla s překlepy apod. Já informace od autora kupuji, abych je šířil dál. Nebýt této mé investice, informace by se k veřejnosti nedostaly. No a když mi moje investice do knihy nic nepřinese, nemohu pak knihy vydávat, protože já autorovi, sazeči a tiskárně zaplatit musím, a na to si musím vydělat. Ale ten, kdo si knihu půjčí v knihovně, tam ji naskenuje a pak ji šíří po internetu dál, nemá žádné náklady.

Stejně jako ti, kdo si takto šířenou knihu stáhnou do svých počítačů. Nemají ani žádný příjem – pokud ovšem nepočítáme příjem informací, tohoto nehmotného vlastnictví, které si ode mne přisvojili bez zaplacení. Lidé, kteří se označují za piráty, ovšem vidí věc jinak. Oni přece nekradou, nikdo z nich by jistě neukradl nějakou hmotnou věc, třeba počítač, ale nehmotné, duševní vlastnictví nepovažují za vlastnictví, ale za informace, které je nutno šířit svobodně, to je bez zaplacení, dál. K tomu jim slouží svobodné moře, svobodný prostor internetu. Jakmile se informace dostanou do tohoto prostoru, nikdo je už nesmí omezovat. Jsou svobodné, osvobodily se od závislosti na svém tvůrci. A kdo je vlastně ten tvůrce, ten autor? Jen parazit na myšlenkách předchozích generací, neboť co je dnes původního, jaká myšlenka? Všechno už tady bylo. Někdo užívá informační databázi lidstva, a chtěl by za dostat autorský honorář? K smíchu!

K tomu bych jen dodal, že každý výrobce počítačů také vychází z toho, co tu už bylo, tak proč mu za koupi počítače platit? Jen proto, protože počítač dosud nelze zkopírovat na internet a odsud si jej zdarma svobodně stáhnout a používat.

Jakým případům pirátství jste se už bránili?

Rutinně sledujeme ulozto a jiné servery a když najdeme naši publikaci, což se děje skoro každý den, oznámíme to provozovateli a ten soubor odstraní. Problém je, když je soubor zaheslovaný. Víme samozřejmě, že hesla se předávají mezi zájemci na principu reciprocity, ale provozovatel se brání, že soubor uložený pod heslem není volně šířený. Občas podáme trestní oznámení na neznámého pachatele, ale policie ještě nikdy nic nevyšetřila. Provozovatel úložiště tvrdí, že ID adresu toho, kdo si soubor uložil, nemůže zjistit, a tím to skončí. Dokonce i v případě, že u souboru obsahujícího jednu naši učebnici bylo uvedeno, kdo soubor vytvořil, nebyla policie ochotna tuto osobu ani předvolat k podání vysvětlení. Teprve když jsme podávali stížnosti na státní zastupitelství, tak k výslechu došlo, samozřejmě dotyčný vůbec nevěděl, kdo si od něj flešku se souborem půjčil a na úložiště to uložil. A tím to skončilo.

Takže zbývá možnost zkoušet civilní žalobu, což ale není jednoduché, navíc naše soudy nemají s autorským právem moc zkušeností.

Máte problém i s plagiáty?

Naštěstí moc ne, protože spolupracujeme s dobrými autory, kteří neopisují. Spíše dojde občas k plagiátorskému vydání některé naší knihy, největší taková záležitost se stala s Ondrušovým Správním řádem, kdy vyšla kniha obsahující text tohoto zákona s opsanými poznámkami našeho autora. Soud to po nějaké době vyřešil a domohli jsme se vydání ušlého zisku podle § 40 odst. 4 autorského zákona, což je jistá zákonná fikce, umožňující žalovat, aniž by žalobce musel počítat skutečný ušlý zisk. Někdy je to výhodnější, někdy ne, ale každopádně je to pro žalobce méně pracné.

Dobré jsou počítačové programy, které plagiáty odhalují, ovšem ty se převážně používají na fakultách. Tzv. fakultní díla, tj. taková, k nimž má fakulta práva (diplomové práce, doktorské, habilitační apod.) se uloží do databáze a pak lze porovnávat. Ale já jako nakladatel nemám možnost nahlížet do databází ani fakult, ani jiných nakladatelů. Například když budu vydávat komentář k občanskému zákoníku, mohu si rukopis mého autora namátkově porovnat s těmi komentáři, které vyšly, ale vzhledem k rozsahu těch textů to manuálně těžko zvládnu. A „prohnat“ to počítačem nemohu, protože od konkurence text v elektronické podobě nedostanu.

A pak jsou do jisté míry sporné otázky, jestli je plagiátem text dvou vzorů určitého právního podání. S tím jsme měli také problém. Podle mého názoru jsou určitá podání zákonem tak formalizovaná, že nutně kdokoli, kdo je sepíše, je musí sepsat stejně nebo skoro stejně jako všichni ostatní. Tady řešit plagiátorství je zřejmě nemožné.

A jaká je obecně spolupráce s autory-právníky?

Řekl bych, že stejná jako s autory beletrie, literatury faktu, pohádek nebo třeba detektivek. Problém je spíše s termíny, protože právníci jsou obvykle pracovně dost vytížení a i když opravdu chtějí nějaký text napsat, moc času jim nezbývá. Ale nikdo si nechce kazit dobré jméno tím, že odevzdá odbytý, nepromyšlený text, a tak se termíny prodlužují. Takže nakladatel trpělivě čeká.

Nebo snad myslíte, že můžete zažalovat soudce nejvyššího nebo ústavního soudu o náhradu škody, kterou vám způsobil nedodržením smluvního závazku, a vyhrát? Odpověď by měla být jasná, žijeme přece v demokratickém a právním státě, platí zásada padni komu padni. Ovšem když zažalujete a vyhrajete, bude to vítězství Pyrrhovo, které vám přinese v důsledku větší škodu, než jakou by vám dotyčný musel podle rozsudku nahradit. Platí totiž obyčejové právo, že smluvně dohodnutý termín odevzdání rukopisu je jen jakýsi gentleman´s agreement, který slušný nakladatel trapně nevymáhá.

Řešíte i nějaké další těžkosti?

Jednak máme normální těžkosti, jako každá jiná firma, s dodavateli a odběrateli, třeba že zkrachuje distribuce a my pak vymáháme v rámci insolvenčního řízení platby za prodané knihy anebo že tiskárna knihu řádně a včas nedodá.

A pak jsou specificky nakladatelské těžkosti s autory, které jsem už částečně popsal. Specifické jsou proto, že každý autor je jiný, nejsou obvykle zaměnitelní a nahraditelní, takže je nemůžete jen tak jednoduše vyměnit jako distributora nebo tiskárnu. Když čtenáři očekávají komentář od určitého známého autora, nemůžete jim podstrčit jiného. Neprodáte ho. Často se říká, že kniha je zboží jako každé jiné. Když už je v knihkupectví, tak ano. Tam jde o materiální hodnotu, která se kupuje a prodává jako housky. Ale v tom materiálním výtisku je skrytá duševní hodnota, duševní vlastnictví autora, který je propůjčil svému nakladateli. A tuto duševní hodnotu nevytvoříte mechanickým stisknutím ovládací páky stroje.

A jsme u výše již zmíněných problémů s termíny dodávání rukopisů. Řešení neznám, snad jedině kdyby se mohlo využít vězení pro dlužníky, které teoreticky zná každý, kdo četl Dickensovu Kroniku klubu Pickwickova. Moderněji by to však bylo domácí vězení, dlužící autor by dostal hlídací náramek a doma by musel sedět tak dlouho, dokud by knihu nenapsal. Ale takové praktické a efektivní řešení problému se nebude nikdy realizovat, protože nakladatelé nemají silnou lobby v parlamentu, zatímco mezi lidmi sepisujícími v zákulisí ministerstev zákony je autorů poměrně dost.

Zažil jste i nějaké humorné historky, spojené právě s autory?

Nějaké by byly, ale dělat si legraci z právníka se nedoporučuje. U soudu, kde bych se zodpovídal za poškození dobrého jména nebo něco podobného, by nějaká ta humorná historka už nezněla tak humorně. „A pak jsem mu musel ještě zaplatit odškodné nějakých dvěstě tisíc, to vám byla legrace…I soudce se usmíval, když četl odůvodnění toho rozsudku. “

Navíc jsou to spíše tragikomické situace, třeba když si říkáte: proč mi, proboha, ten člověk už popáté říká, že rukopis pošle příští týden?

Ale možná bych mohl pobavit vtipem, kterým údajně jeden můj autor dělá své přednášky studentům zábavnější: „Zemřel advokát, a protože každý advokát, jak známo, patří do pekla, dostal se tam i on. Čerti ho vláčejí kolem roztopených kotlů s hříšníky k Luciferovi, když najednou ten nešťastník vidí v přístěnku pekelné chodby svého před časem zesnulého kolegu, jak tam kopuluje s vnadnou blondýnou. Vytrhne se čertům a zvolá: Jak je možné, že já mám tady pykat za svoje hříchy, za obstrukce, padělání důkazů, braní úplatků od protistrany a tak podobně, když tamten člověk byl daleko větší svině než já a užívá si tady? Z výše na něj pohlédne Lucifer a pronese hlubokým hlasem: Mlč, neznáš hříchy té ženy.”

 

Vláda stopla utajovaný program, na kterém závisí životy českých vojáků v Afghánistánu

Ministr vnitra Milan Chovanec loni zastavil utajovaný program přesídlování místních tlumočníků, kteří pomáhají českým vojákům na misi v Afghánistánu. Podle zdrojů serveru INFO.cz toto rozhodnutí způsobilo nedostatek klíčových spolupracovníků české jednotky na neklidném bojišti. Vláda tak ohrozila nejen životy afghánských překladatelů a jejich rodin, ale zřejmě i bezpečnost českých vojáků, kteří se bez tlumočníků obejdou jen stěží. Konec programu podle všeho způsobil incident v pražské nemocnici na Bulovce, po kterém byl syn již přemístěného afghánského spolupracovníka obviněn ze znásilnění.

Čeští vojáci jsou zoufalí, tvrdí zdroje serveru INFO.cz. Nedaří se jim do svých služeb získat afghánské tlumočníky, které jsou pro fungování jednotky nepostradatelní. Ti se k Čechům nehrnou, Praha jim totiž počínaje loňskem odmítá po skončení nebezpečné služby pomoci na cestě do Evropy. Zahraniční armády působící v kulturně cizím prostředí místním spolupracovníkům i jejich rodinám běžně nabízejí přesídlení, a to z velmi dobrých důvodů. Tlumočníci i jejich blízcí jsou logickým cílem radikálů, kteří na jejich hlavy nezřídka vypisují i finanční odměny – jsou si totiž dobře vědomi jejich důležitosti.

Link

Kupříkladu Američané odvážejí lokální tlumočníky po skončení mise prý nejen z Afghánistánu, ale třeba i z Iráku. Autor tohoto textu pobýval v roce 2009 u české jednotky na základně v Lógaru, kde se s místními překladateli setkal. Na jejich výslovné přání je nefotografoval a dříve pořízené snímky z aparátu vymazal. Kvůli jejich utajení. Radikální povstalci z hnutí Tálibán totiž za jejich smrt nabídli slušný obnos.

Na tuto situaci ve své interpelaci ze dne 11. září upozornila poslankyně ODS a předsedkyně výboru pro obranu Jana Černochová. Místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček na její dotaz ohledně programu pro afghánské spolupracovníky odpověděl 8. října. „V současnosti žádný program pomáhající afghánským tlumočníkům a spolupracovníkům Armády ČR s přesídlením do České republiky neprobíhá,“ konstatuje předseda české sociální demokracie. „Pokud jde o aktivity realizované v nedávné minulosti, ty jsou předmětem utajení ve stupni vyhrazené,“ dodal Jan Hamáček.

5033675:article:true:true:true

Může za konec programu konflikt z pražské Bulovky? 

A proč byl program – v armádách jiných zemí zcela obvyklý – v Česku zastaven? Zdroje oslovené serverem INFO.cz se shodují v tom, že tehdejší sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec tímto způsobem reagoval na kauzu údajného znásilnění v nemocnici na pražské Bulovce. Tam se syn již do Česka přesídleného afghánského tlumočníka dostal do nejasného konfliktu se zdravotní sestrou, která mladíka obvinila ze znásilnění. Soud nakonec rozhodl, že se dvacetiletý Afghánec Sabawoon Davizi trestného činu nedopustil.

Případu se ale chytla média, která v době uprchlické krize zveřejňovala nejen údajné podrobnosti nepotvrzeného útoku, ale i jména přesídlených Afghánců. Detaily utajovaného programu se dostaly na veřejnost a ministerstvo vnitra se tehdy zřejmě z politických důvodů rozhodlo v přesídlování tlumočníků nepokračovat, aby prý nebylo konkurenčními politiky obviněno z podpory migrace.

Čeští vojáci se v Afghánistánu dostávají do střetů s islamistickými povstalci stále častěji. Letos v srpnu zahynuli při sebevražedném útoku tři vojáci, tuto středu bylo na hlídce zraněno pět českých vojáků, jeden z nich těžce. Zvýšená aktivita Tálibánu zřejmě souvisí se snahou získat před možnými mírovými jednáními se Spojenými státy pod kontrolu co nejvíce území.

Link

37232