Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Je normální se v rodině nesoudit? A jak vyřešit právní konflikt v rodině? Komentář Karla Havlíčka

Je normální se v rodině nesoudit? A jak vyřešit právní konflikt v rodině? Komentář Karla Havlíčka

Myslím, že budete mít podobnou zkušenost jako já – někdy se v rámci své profese
dostanete do situace, kdy musíte zaujmout stanovisko k otázce, která zkrátka není
vyloženě v centru vašeho odborného zájmu, avšak náhle zjišťujete, že životní cesty vás
těmito luhy vedou, že se tedy bez názoru na onu otázku neobejdete. Přesně to se mi
přihodilo, když jsem byl postaven před fakt, že mám moderovat sympozium s tématikou rodinného práva.

Stálá konference českého práva pokračuje neumdlévajícím tempem. Jeden dubnový čtvrtek se v jejím rámci konalo sympozium nazvané Právní konflikt v rodině, jehož bylo INFO.CZ mediálním partnerem. Ačkoliv jsem se – už si to přesně nepamatuji – nějakým způsobem na jedné z plánovacích porad Stálé konference českého práva na formulaci názvu podílel, domnívám se kriticky, že jsme podlehli jakémusi sociálnímu freudismu. Když jsem o tom přemýšlel, vůbec jsem – snad i na základě vlastních životních zkušeností – nezapochyboval o tom, že podstatou rodiny není konflikt, nýbrž mír. Problém je v tom, že mír dnes vlastně nikoho nezajímá, zato konflikt zajímá všechny. Najděte v jakémkoliv zpravodajství sekvenci, ve které neteče krev (nebo alespoň pitralon, jak říká klasik) a ve které je rodina líčena jako pevný závětrný přístav, v němž se lodi neukrývají, nýbrž kde v klidu čerpají sílu k dalším cestám, kde se z rodičovského tankeru překládají cenné poklady lásky, morálky, citu, rozumu, vědění a svědomí do nových šífů, jež se chystají k dalším objevitelským cestám!

Ne že by to nemělo spousty právních aspektů, naopak! Jenže my jsme místo toho v mediálním prostoru prakticky výlučně jen svědky rvaček – o pozici v manželském, registrovaném nebo neformálním svazku partnerů, o děti, o majetek. Mluvíme-li my, právníci, o rodině, jde téměř výhradně o rodinu rozpolcenou, rozloženou, atomizovanou jednotlivými protichůdnými zájmy a postoji. Potomci a vlastnictví se stávají nástroji konfliktů, místo aby byli součástí řešení problémů. Rouhačsky: společné jmění manželů je v dnešní podobě pro mnohé za trest, a to nejen proto, že je to institut vnucený, takže se nedivím místopředsedovi Nejvyššího soudu Romanu Fialovi, že už nějakou dobu vznáší provokativní úvahy o možnosti jakési opce (chceme společné jmění, zřídíme je; nechceme společné jmění, nebudeme je nuceně zřizovat), ale také proto, že o něm hovoříme takřka bez výjimky ve veřejném prostoru především proto, abychom popisovali, jak komplikovaně se v krizi dělí. Pohráváme si s nejvyšším zájmem dítěte, ale vzpomeneme si na něj vlastně jen v okamžiku, kdy se pokoušíme přirozeně selhávajícími právními prostředky „dělit“ potomka mezi jeho nejbližší předky. Ano, má to spousty právních aspektů. Ale má to především obrovskou hromadu aspektů, na které je právo krátké.

Pozitivní rodině jako solidární, milující se, socializující, vychovávající, podnikající, pečující, citově a rozumově, v ideálním případě i ekonomicky prosperující – v uvozovkách „ziskové“ – jednotce, mimochodem spolu s obcí a státem historicky nepochybně nejúspěšnější jednotce v dějinách lidstva, pozornost věnujeme jen minimálně – a když, tak ještě spíše proklamativně.

Soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, který se rovněž sympozia zúčastnil, dlouhodobě razí heslo: „Normální je nesoudit se!“ Jsem přesvědčen, že neexistuje společenský segment, kde by mělo platit toto pravidlo silněji, než je právě rodina. Bohužel jsme tu v interpretačním problému. Vyjadřuje-li slovo „normální“ obecnou filozofickou a literární představu o stavu morálně a rozumově přijatelném, skutečně platí, že normální je nesoudit se. Znamená-li však pojem „normální“ nějaký medián reálného stavu a zejména jeho mediálního a „sociálněsíťového“ obrazu, zdá se, že platí pravý opak: normální je soudit se, střetat se, bojovat. Jako bychom zapomněli, že politika, což je přirozená součást společenského života, která se koncentruje na boj o moc, na čemž mimochodem není nic samo o sobě zavrženíhodného, je právě jen součástí života, nikoliv život sám. Přenesli jsme politiku do rodiny a zároveň jsme zapomněli, že bojovat nelze jen za práva, ale také za povinnosti, jelikož každá regulace – včetně právní – je věcí párovou. Rodina (sebelepší rodina, podotýkám) nepochybně potřebuje garanci a ochranu co nejsilnějších práv. Ale přináší také stejně přirozeně množství povinností.

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová přednesla na sympoziu zajímavý příspěvek nazvaný „Právo jako nevhodný nástroj pro regulaci rodiny“. Když jsem se nad tím zamýšlel, dospěl jsem k závěru, že bych se s tímto názvem mohl ztotožnit, kdyby byl zakončen otazníkem.

Mohu-li si takovou kategorizaci dovolit, řekl bych, že tu existuje určitý dualismus. Na jedné straně stojí rodina formalizovaná určitou normativní představou, která převládá v té či oné společnosti a která se také základním způsobem interaktivně projikuje do práva. Právo nejen rodinu nějak vnímá a na základě legislativní interpretace zakotvuje, reguluje, ale také zpětně rodinu formuje a reformuje (někdy i deformuje). Kupodivu ji – alespoň zatím – nijak přesně nedefinuje, takže skutečně spíše záleží na interpretačním východisku. Konzervativec vidí archetyp rodiny jinak než liberál, etatista jinak než individualista, levičák jinak než pravičák, existuje-li dnes ještě něco jako levice a pravice. Venkov má v principu jinou představu o rodině než velkoměsto, jinou sever než jih, o západě a východě ani nemluvím. Na druhé straně zde je rodina reálná, která se v mnoha ohledech může od rodiny formalizované odlišovat, ba téměř pravidelně odlišuje. Paradoxním případem je tzv. rodina neúplná, což se snad může zdát i jako označení něčeho, co rodinou tak zcela není. Ale je! Musíme i s ní počítat (a bohužel stále častěji).

Co však obě veličiny – rodinu formalizovanou i rodinu skutečnou – spojuje, je základ tohoto fenoménu. Tato jednotka je totiž vždy, bez výjimky, postavena na principu jakési nepsané rodinné smlouvy, jež je paralelou smlouvy společenské. Na rozdíl od jiných smluv však u té rodinné vždy celkem spolehlivě poznáme, je-li dobrá, nebo špatná. Zatímco společenská smlouva je z povahy věci vynucenou dohodou nerovných, a nelze tudíž obecně hodnotit její klady a zápory a na základě takového hodnocení úspěšně přijímat nějaká umělá opatření k jejímu vylepšení, rodinná smlouva může být dobrá jen tehdy, je-li přinejmenším její základ nevynucený. To platí i s přihlédnutím k okřídlenému a pravdivému rčení, že příbuzné si člověk nevybírá. Jakmile je rodinná smlouva porušena, vzniká konflikt, který může mít dokonce právní rozměr a který je v krajním případě třeba řešit ultimativními prostředky.

Domnívám se tedy, že právo je naopak nezbytným nástrojem pro regulaci rodiny, jenže muselo by to být právo respektující princip přiměřenosti právní regulace. Ten spočívá, jak jsem už nejednou připomněl, ve čtyřech zásadách:

1. Společnost nesmí usilovat o právní regulaci jiných vztahů než společenských. Když začneme výlučně právem a s normativistickými klapkami na očích regulovat, jak rozdělit dítě, jsme na cestě k tomu, jak z dítěte učinit oběť – a z rodičů zpravidla také.

2. Společnost nemá usilovat o právní regulaci společenských vztahů, které se normativní regulaci ze své podstaty vymykají. Různé formy citů – lásky (naštěstí) nebo nenávisti (bohužel) – lze možná zakázat či dokonce přikázat, ale zákaz ani jiná právní regulace – ať už normotvornou, či rozhodovací činností – nemá v tomto směru žádnou naději na dlouhodobý úspěch.

3. Společnost nemá usilovat o právní regulaci společenských vztahů, pro které postačí regulace méně složitými normativními systémy, jež ovládají například pedagogové, psychologové a další specialisté, ale především přirozené rodinné autority v nejširším slova smyslu. Zdvořilost, čestnost, smysl pro svobodu, která začíná u každého lidského tvora, ale také končí na hranicích, kde se setkává se svobodou jiného lidského stvoření, právem vybudovat nelze.

4. Tam, kde je právní regulace nezbytná, je třeba ji podrobit testu přiměřenosti. Právo má své místo tam a v takové míře, aby ještě spolehlivě plnilo svou regulativní funkci, ale aby zároveň co nejméně zatěžovalo své adresáty. To plně platí i v rodině.

O autorovi: JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem právnické literatury a zabývá se filozofií státu a práva

 

Většinu velkých měst získalo ANO, neovládlo ale Prahu. Významně ztratila ČSSD

Hnutí ANO získalo v letošních komunálních volbách nejvíce velkých měst. Ztratilo ale Prahu, kde vyhrála ODS před Piráty, ANO tam skončilo páté. V Brně, Ostravě a řadě dalších měst však zvítězilo. Významné ztráty zaznamenala sociální demokracie. V celé republice pak tradičně nejvíce zastupitelských křesel získala nejrůznější místní sdružení nezávislých kandidátů. Volební účast se pohybovala mírně nad 47 procenty, což je zhruba o tři procentní body víc než v roce 2014. Vyplývá to z údajů na volebním serveru.

Občanští demokraté sice v Praze vyhráli, ale mohou i tak skončit v opozici. O koalici chtějí totiž další subjekty, jež v hlavním městě uspěly - hnutí Praha Sobě a Spojené síly pro Prahu (TOP 09, STAN a KDU-ČSL) - jednat s Piráty. Do pražského zastupitelstva se poprvé od roku 1990 nedostanou zástupci ČSSD a KSČM. Sociální demokraté nebudou poprvé od roku 1990 ani v zastupitelstvech některých dalších měst, kde dosud měli vliv na chod radnic. Platí to například pro Hradec Králové, Ústí nad Labem a Zlín.

ODS, která v Praze vyhrála komunální volby, získala v 65členném zastupitelstvu 14 mandátů. Druzí Piráti mají 13 mandátů stejně jako třetí Praha Sobě a čtvrtá koalice TOP 09 a STAN. Hnutí ANO, jež mělo v minulém období primátorku, v Praze skončilo na pátém místě. Bude mít 12 křesel.

Volby

V Brně vyhrálo hnutí ANO s 23,03 procenta voličů a v pětapadesátičlenném zastupitelstvu získalo 18 mandátů. Na druhém místě skončila ODS s podporou Svobodných s výsledkem 18,55 procenta, což znamená zisk 14 mandátů. Primátor a lídr ANO Petr Vokřál jednal už s jedničkou ODS Markétou Vaňkovou. Ani jeden spolupráci nevyloučil, ale ani ji nepotvrdil.

V Ostravě vyhrálo ANO s velkým náskokem. Získalo 32,72 procenta hlasů a 21 mandátů v zastupitelstvu, které má 55 členů. Na druhém místě skončilo hnutí Ostravak, volilo ho 11,49 procenta lidí a má sedm mandátů. Ostravský primátor a lídr vítězného hnutí ANO Tomáš Macura už před volbami tvrdil, že by uvítal pokračování nynější koalice s hnutím Ostravak, ODS a lidovci. Dnes ČTK řekl, že to platí.

ANO zvítězilo ve valné většině krajských měst, na prvním místě skončilo také v Plzni, Olomouci, Jihlavě, Hradci Králové, Karlových Varech, Ústí nad Labem, Pardubicích, Českých Budějovicích a Zlíně. V Liberci skončilo ANO druhé, vyhráli tam Starostové pro Liberecký kraj.

Link

Z dalších statutárních měst zvítězila například v Karviné a ve Frýdku-Místku ČSSD. V Třinci vyhrálo sdružení Osobnosti pro Třinec, v Kladně Volba pro Kladno a v Mostě hnutí ProMOST. Občanští demokraté zvítězili v Jablonci nad Nisou, Mladé Boleslavi a Teplicích. ANO vyhrálo v Chomutově, Přerově, Prostějově, Havířově, Děčíně a Opavě.

Drahoš a Čunek se můžou smát, o Senát zápolí ODS s ANO. Rath s Paroubkem propadli>>>

Premiér a předseda ANO Andrej Babiš označil výsledky v krajských a okresních městech za úspěch. ANO podle něj mění Česko k lepšímu. Pražský výsledek předseda ANO a premiér považuje za důsledek toho, jaké bylo působení zástupců hnutí v hlavním městě v uplynulých čtyřech letech. Neočekává, že by výsledek voleb ovlivnil fungování koaliční menšinové vlády ANO a ČSSD.

Podle předsedy ODS Petra Fialy občanští demokraté ve volbách jasně posílili a ukazuje se, že strana jde krok po kroku správným směrem. V příštích volbách do Poslanecké sněmovny by podle něj měla ODS bojovat o směřování Česka proti "levicovému hnutí ANO". Babiš předtím při hodnocení voleb levicovou orientaci svého hnutí odmítl a Fialu kvůli podobným vyjádřením kritizoval.

Link

Předseda ČSSD Jan Hamáček bere výsledek voleb jako signál, že se sociální demokracie už odrazila ode dna, na které dopadla v loňských sněmovních volbách. Úspěchy se dostavily tam, kde je strana konsolidovaná, řekl. Vyzdvihl výsledky v Karviné, Frýdku-Místku či Náchodě, naopak pro velká města chce hledat nová témata, za vhodné považuje dostupné bydlení.

Volby se podle komisí obešly bez větších problémů. V Ústeckém kraji ale policie přijala několik podnětů kvůli podezření z možného pokusu o ovlivnění voleb, všemi se zabývá. Kriminalisté zasahovali ve volebních místnostech v Ústí nad Labem a Bílině na Teplicku, podrobnosti ale zatím policie sdělovat nebude.

Sto třicet mega v hajzlu a Prahu nemáme. Komentář čtěte zde>>>

Po volbách už padají hlavy. Rezignovat se chystá místopředseda ČSSD Foldyna>>>

-1