Je normální se v rodině nesoudit? A jak vyřešit právní konflikt v rodině? Komentář Karla Havlíčka | info.cz

Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Je normální se v rodině nesoudit? A jak vyřešit právní konflikt v rodině? Komentář Karla Havlíčka

Je normální se v rodině nesoudit? A jak vyřešit právní konflikt v rodině? Komentář Karla Havlíčka

Myslím, že budete mít podobnou zkušenost jako já – někdy se v rámci své profese
dostanete do situace, kdy musíte zaujmout stanovisko k otázce, která zkrátka není
vyloženě v centru vašeho odborného zájmu, avšak náhle zjišťujete, že životní cesty vás
těmito luhy vedou, že se tedy bez názoru na onu otázku neobejdete. Přesně to se mi
přihodilo, když jsem byl postaven před fakt, že mám moderovat sympozium s tématikou rodinného práva.

Stálá konference českého práva pokračuje neumdlévajícím tempem. Jeden dubnový čtvrtek se v jejím rámci konalo sympozium nazvané Právní konflikt v rodině, jehož bylo INFO.CZ mediálním partnerem. Ačkoliv jsem se – už si to přesně nepamatuji – nějakým způsobem na jedné z plánovacích porad Stálé konference českého práva na formulaci názvu podílel, domnívám se kriticky, že jsme podlehli jakémusi sociálnímu freudismu. Když jsem o tom přemýšlel, vůbec jsem – snad i na základě vlastních životních zkušeností – nezapochyboval o tom, že podstatou rodiny není konflikt, nýbrž mír. Problém je v tom, že mír dnes vlastně nikoho nezajímá, zato konflikt zajímá všechny. Najděte v jakémkoliv zpravodajství sekvenci, ve které neteče krev (nebo alespoň pitralon, jak říká klasik) a ve které je rodina líčena jako pevný závětrný přístav, v němž se lodi neukrývají, nýbrž kde v klidu čerpají sílu k dalším cestám, kde se z rodičovského tankeru překládají cenné poklady lásky, morálky, citu, rozumu, vědění a svědomí do nových šífů, jež se chystají k dalším objevitelským cestám!

Ne že by to nemělo spousty právních aspektů, naopak! Jenže my jsme místo toho v mediálním prostoru prakticky výlučně jen svědky rvaček – o pozici v manželském, registrovaném nebo neformálním svazku partnerů, o děti, o majetek. Mluvíme-li my, právníci, o rodině, jde téměř výhradně o rodinu rozpolcenou, rozloženou, atomizovanou jednotlivými protichůdnými zájmy a postoji. Potomci a vlastnictví se stávají nástroji konfliktů, místo aby byli součástí řešení problémů. Rouhačsky: společné jmění manželů je v dnešní podobě pro mnohé za trest, a to nejen proto, že je to institut vnucený, takže se nedivím místopředsedovi Nejvyššího soudu Romanu Fialovi, že už nějakou dobu vznáší provokativní úvahy o možnosti jakési opce (chceme společné jmění, zřídíme je; nechceme společné jmění, nebudeme je nuceně zřizovat), ale také proto, že o něm hovoříme takřka bez výjimky ve veřejném prostoru především proto, abychom popisovali, jak komplikovaně se v krizi dělí. Pohráváme si s nejvyšším zájmem dítěte, ale vzpomeneme si na něj vlastně jen v okamžiku, kdy se pokoušíme přirozeně selhávajícími právními prostředky „dělit“ potomka mezi jeho nejbližší předky. Ano, má to spousty právních aspektů. Ale má to především obrovskou hromadu aspektů, na které je právo krátké.

Pozitivní rodině jako solidární, milující se, socializující, vychovávající, podnikající, pečující, citově a rozumově, v ideálním případě i ekonomicky prosperující – v uvozovkách „ziskové“ – jednotce, mimochodem spolu s obcí a státem historicky nepochybně nejúspěšnější jednotce v dějinách lidstva, pozornost věnujeme jen minimálně – a když, tak ještě spíše proklamativně.

Soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, který se rovněž sympozia zúčastnil, dlouhodobě razí heslo: „Normální je nesoudit se!“ Jsem přesvědčen, že neexistuje společenský segment, kde by mělo platit toto pravidlo silněji, než je právě rodina. Bohužel jsme tu v interpretačním problému. Vyjadřuje-li slovo „normální“ obecnou filozofickou a literární představu o stavu morálně a rozumově přijatelném, skutečně platí, že normální je nesoudit se. Znamená-li však pojem „normální“ nějaký medián reálného stavu a zejména jeho mediálního a „sociálněsíťového“ obrazu, zdá se, že platí pravý opak: normální je soudit se, střetat se, bojovat. Jako bychom zapomněli, že politika, což je přirozená součást společenského života, která se koncentruje na boj o moc, na čemž mimochodem není nic samo o sobě zavrženíhodného, je právě jen součástí života, nikoliv život sám. Přenesli jsme politiku do rodiny a zároveň jsme zapomněli, že bojovat nelze jen za práva, ale také za povinnosti, jelikož každá regulace – včetně právní – je věcí párovou. Rodina (sebelepší rodina, podotýkám) nepochybně potřebuje garanci a ochranu co nejsilnějších práv. Ale přináší také stejně přirozeně množství povinností.

Prezidentka Unie rodinných advokátů Daniela Kovářová přednesla na sympoziu zajímavý příspěvek nazvaný „Právo jako nevhodný nástroj pro regulaci rodiny“. Když jsem se nad tím zamýšlel, dospěl jsem k závěru, že bych se s tímto názvem mohl ztotožnit, kdyby byl zakončen otazníkem.

Mohu-li si takovou kategorizaci dovolit, řekl bych, že tu existuje určitý dualismus. Na jedné straně stojí rodina formalizovaná určitou normativní představou, která převládá v té či oné společnosti a která se také základním způsobem interaktivně projikuje do práva. Právo nejen rodinu nějak vnímá a na základě legislativní interpretace zakotvuje, reguluje, ale také zpětně rodinu formuje a reformuje (někdy i deformuje). Kupodivu ji – alespoň zatím – nijak přesně nedefinuje, takže skutečně spíše záleží na interpretačním východisku. Konzervativec vidí archetyp rodiny jinak než liberál, etatista jinak než individualista, levičák jinak než pravičák, existuje-li dnes ještě něco jako levice a pravice. Venkov má v principu jinou představu o rodině než velkoměsto, jinou sever než jih, o západě a východě ani nemluvím. Na druhé straně zde je rodina reálná, která se v mnoha ohledech může od rodiny formalizované odlišovat, ba téměř pravidelně odlišuje. Paradoxním případem je tzv. rodina neúplná, což se snad může zdát i jako označení něčeho, co rodinou tak zcela není. Ale je! Musíme i s ní počítat (a bohužel stále častěji).

Co však obě veličiny – rodinu formalizovanou i rodinu skutečnou – spojuje, je základ tohoto fenoménu. Tato jednotka je totiž vždy, bez výjimky, postavena na principu jakési nepsané rodinné smlouvy, jež je paralelou smlouvy společenské. Na rozdíl od jiných smluv však u té rodinné vždy celkem spolehlivě poznáme, je-li dobrá, nebo špatná. Zatímco společenská smlouva je z povahy věci vynucenou dohodou nerovných, a nelze tudíž obecně hodnotit její klady a zápory a na základě takového hodnocení úspěšně přijímat nějaká umělá opatření k jejímu vylepšení, rodinná smlouva může být dobrá jen tehdy, je-li přinejmenším její základ nevynucený. To platí i s přihlédnutím k okřídlenému a pravdivému rčení, že příbuzné si člověk nevybírá. Jakmile je rodinná smlouva porušena, vzniká konflikt, který může mít dokonce právní rozměr a který je v krajním případě třeba řešit ultimativními prostředky.

Domnívám se tedy, že právo je naopak nezbytným nástrojem pro regulaci rodiny, jenže muselo by to být právo respektující princip přiměřenosti právní regulace. Ten spočívá, jak jsem už nejednou připomněl, ve čtyřech zásadách:

1. Společnost nesmí usilovat o právní regulaci jiných vztahů než společenských. Když začneme výlučně právem a s normativistickými klapkami na očích regulovat, jak rozdělit dítě, jsme na cestě k tomu, jak z dítěte učinit oběť – a z rodičů zpravidla také.

2. Společnost nemá usilovat o právní regulaci společenských vztahů, které se normativní regulaci ze své podstaty vymykají. Různé formy citů – lásky (naštěstí) nebo nenávisti (bohužel) – lze možná zakázat či dokonce přikázat, ale zákaz ani jiná právní regulace – ať už normotvornou, či rozhodovací činností – nemá v tomto směru žádnou naději na dlouhodobý úspěch.

3. Společnost nemá usilovat o právní regulaci společenských vztahů, pro které postačí regulace méně složitými normativními systémy, jež ovládají například pedagogové, psychologové a další specialisté, ale především přirozené rodinné autority v nejširším slova smyslu. Zdvořilost, čestnost, smysl pro svobodu, která začíná u každého lidského tvora, ale také končí na hranicích, kde se setkává se svobodou jiného lidského stvoření, právem vybudovat nelze.

4. Tam, kde je právní regulace nezbytná, je třeba ji podrobit testu přiměřenosti. Právo má své místo tam a v takové míře, aby ještě spolehlivě plnilo svou regulativní funkci, ale aby zároveň co nejméně zatěžovalo své adresáty. To plně platí i v rodině.

O autorovi: JUDr. Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva, nakladatelem právnické literatury a zabývá se filozofií státu a práva

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Čekají nás teploty nad 40 stupňů, oteplování nejde zastavit, varuje klimatolog z Matfyzu

Vlna veder, která zasáhla v posledních dnech Českou republiku, je důkazem, že klimatická změna dorazila i k nám. Peter Huszár z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy tvrdí, že oteplování lze zastavit jen drastickým snížením emisí. I kdyby se to ale podařilo, nepůjde to hned. Huszár zároveň předpovídá, že pokud nastavený trend bude pokračovat, budeme se stále častěji setkávat s extrémními projevy počasí, a teploty nad 40 stupňů už ani v Česku nebudou výjimkou. Jak nebezpečné je sucho? Proč je ve střední Evropě aktuálně takové vedro? A proč mají lidé dojem, že přicházíme o jaro a podzim? Podívejte se na rozhovor.