Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jsou advokáti pokrytci, schizofrenici, nebo jen mívají i vlastní názor? Komentář Daniely Kovářové

Jsou advokáti pokrytci, schizofrenici, nebo jen mívají i vlastní názor? Komentář Daniely Kovářové

Smí mít advokát vlastní názor? Může ho naplno a bez obav sdělit klientovi? Co když chce klient po advokátovi právní pomoc, jež se mu vnitřně příčí, aneb se kterou nesouhlasí? A co když má docela jiný pohled na věc než Česká advokátní komora? Má mlčet, má se ovládnout, působit svému nitru násilí, anebo může jít s pravdou ven a svůj pohled na věc směle zveřejnit?

Možná vám naznačené otázky připadají lehce akademické, ale v praxi advokát velmi často výše zmíněné dilema řeší a na všechny otázky si musí boj se svým nitrem pokaždé znovu a sám vybojovat. Podívejme se na běžné varianty a sledujme úvahy, které se ve vztahu k nim nabízejí.

Příklad č. 1: Klient s šestiletou dcerou se rozvádí a manželka mu v zápalu hádky sdělí, že dcera není jeho. Klient vyhledá advokáta a sdělí mu, že si přeje popřít otcovství, neboť se kdesi doslechl, že dnes platný občanský zákoník umožňuje popření i po uplynutí popěrné lhůty. Advokát celou story vyslechne, jeho optimismus však nesdílí. Text zákona (§ 792 obč. zák.) sice zná, leč pochybuje, že prominutí zmeškání lhůty vyžaduje zájem dítěte a veřejný pořádek. I kdyby skutečně otcem dcery nebyl, právní otcovství není totéž jako otcovství emocionálně sociální. Odpověď na úvodní otázku je v takovém případě podle mě jednoznačná: advokát jako většina poradců vlastní názor na věc obvykle má na rozdíl od jiných beznázorových jedinců, jež velmi často chodí po naší zemi. Samotná existence názoru souvisí patrně s koncepcí svobodného advokátního povolání, které vyžaduje alespoň minimálně svobodomyslnou duši, jež si zvolí tak nejistou profesi, jakou advokacie byla, je a nejspíš i v době umělé inteligence bude.

Druhá otázka ovšem následuje: má se advokát s opačným názorem či pohledem na řešení klientova problému samotnému klientovi svěřit? Odpověď na tuto otázku na rozdíl od oné úvodní je složitější. Část problému představuje právní hledisko a vyhodnocení, nakolik by mohl být klient úspěšný. Zkušený advokát sice zná judikaturu k pojmu „veřejný pořádek“, v dnešní turbulentní době však obvykle není schopen stoprocentně garantovat, ba leckdy ani odhadnout, jak zvažovaná věc nakonec před soudy vyšších stupňů dopadne. Právně je tedy otázka otevřená a moudrý advokát oba výsledky soudního rozhodnutí klientovi zajisté podrobně vysvětlí. Co však činit, pokud klient na zastupování a žalobě trvá? Eticky se zdá, že je věc jednoduchá: advokát není povinen zastupování klienta převzít a rozhodnutí (převzít či nepřevzít?) závisí výlučně na jeho uvážení. Pokud však maje odlišný názor k zastupování klienta svolí, pak je povinen prosazovat jeho zájmy navzdory skutečnosti, že sám zastává názor opačný.

Daniela Kovářová
JUDr. Daniela Kovářová je pražská advokátka specializující se na právo rodiny, prezidentka Unie rodinných advokátů, předsedkyně redakční rady Rodinných listů, spisovatelka a bývalá ministryně spravedlnosti. Vyučuje na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha a spolupořádá a moderuje akce Stálé konference českého práva.

Osobně soudím, že stejný přístup lze uplatnit také v otázkách komentářových, v odborných článcích a při veřejném vystupování. Bohatá čeština totiž mluvčímu nebo pisateli dobře umožňuje odlišit teorii zastávanou učebnicí, soudní pohled vyslovený v judikátu či převažující soudní praxi od osobního stanoviska advokáta, a to právního i morálního. Možná je tento přístup naopak advokátům nejběžnější, protože často stojí na opačných stranách barikád, a tak se jim v různých případech může hodit odlišná právní, skutková i morální argumentace. Že se tento profesní pohled může neznalým jevit pokryteckým? Inu, tak tomu už v naší branži je. Jistě je navýsost individuální rozhodování, zda má advokát klientovi odlišný názor hlasitě sdělit, či zda si ho má ponechat a klienta by jím spíše neměl obtěžovat. Z vlastních zkušeností soudím, že v průběhu advokátní praxe se pohled na pravdivý přístup ke klientovi vyvíjí. Když je advokát holátkem a teprve začíná, bývá pln odhodlání bojovat za klienta do roztrhání těla a je spíše schopen naladit se na jeho vlnu, pohled, zájem či odhodlání. Čas však přinese více případů obohacených zkušenostmi, doplněných vlastním životním příběhem advokáta, a tento koktejl někdy přinese nadhled a toleranci, tedy hodnoty v mládí obvykle nepřítomné. S dozráváním se také leckdy objeví skepse a nechuť hnát se za klienta do bitev předem prohraných. Anebo je schizofrenie obou názorů a jejich vzájemný konflikt mnohem obtížnější? Kdo ví? V každém případě jde o rozhodování nanejvýše subjektivní a učinit je musí každý sám, i s vědomím, že se opět vrací boj o klienta a náklady na kancelář někdo bude muset zaplatit.

Na závěr jsem si ponechala problém možná pro některé okrajový: zda smí advokát nesouhlasit se stanoviskem České advokátní komory či orgánu Komory, jehož je členem, což lze ilustrovat na příkladu č. 2: Komora veřejně odsoudí výroky premiéra o tom, že v Česku lze objednat trestní stíhání, ale advokát má z vlastní praxe opačné poznatky. Odlišný názor či pohled na věc zajisté nebude ojedinělý ani nereálný, koneckonců odlišný právní názor mívají i přehlasovaní ústavní soudci. Těžko také očekávat, že by se s jedním názorem České advokátní komory ztotožnilo všech třináct tisíc jejích členů. I jim jakožto jednotlivcům Listina základních práv a svobod (čl. 15 a 16 - svoboda myšlení a svědomí a svoboda projevu) dává právo na vlastní názor i na jeho veřejnou prezentaci, zejména pokud jej zastávají ve vší slušnosti a nesnižují důstojnost advokacie. Slušnost a dobré vychování, jež by nám advokátům mělo být vlastní, však současně velí jasně odlišit, že jiný právní názor zastává advokát sám za sebe, nikoliv jako člen kolektivního orgánu. Koneckonců slušně by měl advokát jednat vždy, tedy i tehdy, pokud klientovi či veřejnosti osvětluje svůj pohled na věc, ne?

Co říci na závěr? Znovu si po sobě čtu výše napsané věty a samotnou mě udivuje, čím jsem to popsala téměř tři tiskové strany a co mi z původní úvahy o právu na názor vlastně vyplynulo: že totiž i v advokacii jako všude jinde platí, že slušnost je měna zúčtovatelná ve všech dobách a použitelná pro všechny případy.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1