Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Jste těhotná? Kdo bude s nemocnými dětmi doma? Kouříte? Bříza a Trubač vytipovali zakázané otázky při pohovorech

Jste těhotná? Kdo bude s nemocnými dětmi doma? Kouříte? Bříza a Trubač vytipovali zakázané otázky při pohovorech

Advokátní kancelář Bříza & Trubač připravila v rámci své pro bono činnosti příručku Právní minimum pro uchazeče o zaměstnání a zaměstnance. Publikace obsahuje jasné a stručné výčty hlavních práv a povinností, které má každý při hledání nového zaměstnání, na začátku podnikání, ale třeba i ve chvíli, kdy jej chce zaměstnavatel vyhodit z práce. Navíc se věnuje také půjčování peněz a obsahuje vzory pro uznání dluhu či návrhu na zastavení nebo odklad exekuce.

Praktičnost dnes představené publikace, která má jen lehce přes 50 stran a měla by být srozumitelná prakticky pro každého, ukazuje už část věnovaná zakázaným otázkám při pracovních pohovorech.

„Při pracovním pohovoru jsou zakázány otázky týkající se: pohlaví (včetně těhotenství, mateřství, otcovství), sexuální orientace, rasového nebo etnického původu, národnosti, státního občanství, sociálního původu, rodu, jazyka, zdravotního stavu, věku, náboženství či víry, majetku, manželského a rodinného stavu a vztahu nebo povinností k rodině, politického nebo jiného smýšlení, členství a činnosti v politických stranách nebo politických hnutích, v odborových organizacích,” dočteme se v červeném rámečku.

Následují konkrétní otázky typu: „Plánujete mít děti? Kdy? Máte malé děti? Jaký je Váš rodinný stav? Byl/a jste někdy trestně stíhaný/a? Trápí vás nějaká nemoc? Věříte v Boha?”

Dočteme se, že odpověď na tyto otázky můžeme odmítnout a také podat stížnost na Státní úřad inspekce práce. Příručka si ale zároveň na nic nehraje: „Tímto podnětem upozorníte na porušování Vašich práv ze strany zaměstnavatele, ale k získání práce tento postup zpravidla zřejmě nepovede.”

Jak se bránit vyhazovu?

Účinnější způsoby obrany existují například ve chvíli, kdy vás bude chtít zaměstnavatel vyhodit z práce. A i tomu se publikace věnuje. Například: „Pokud je pracovní poměr skončen neoprávněně (bez splnění zákonných důvodů), zaměstnanec musí okamžitě zaměstnavateli oznámit, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával.”

A jak je to s případnou žalobou? „Žaloba o neplatnost rozvázání pracovního poměru musí být podána nejpozději dva měsíce od okamžiku, kdy měl být pracovní poměr rozvázán. Později podaná žaloba nebude projednána.”

Příručka se dále věnuje také finančním problémům, a to z obou stran. Tedy jak případům, kdy jsme někomu půjčili a on peníze nevrátil, tak situacím, kdy jsme si naopak půjčili my a dostáváme se kvůli tomu do těžkostí. Vhod mohou přijít jak související vzory, tak přehledy bezplatných právních poraden.

„Snažili jsme se udělat takovou kuchařku se základními právními tématy a dotazy. Je nám jasné, že ne vždy je právní povědomí takové, aby uchazeč mohl správně využít svá práva. Zamysleli jsme se v kanceláři nad nejčastějšími otázkami a problémy a snažili jsme se je co nejpraktičtěji shrnout,” popisuje základní přístup Ondřej Trubač, jeden z řídících partnerů kanceláře Bříza & Trubač.

Coca-Cola chystá digitální hub

Příručka je součástí projektu To dáš!, na kterém spolupracuje Coca-Cola HBC Česko a Slovensko s Nadací Terezy Maxové dětem a dalšími partnery. Projekt má pomoci zejména lidem z dětských domovů a matkám z azylových domů při hledání nové práce.

Příručka právního minima však může, podobně jako metodická příručka pro zaměstnavatele nazvaná Pomozte jim najít své místo, jíž připravila společnost Accenture ve spolupráci s dalšími odborníky, posloužit širší veřejnosti.

„Rádi bychom tyto materiály veřejně a hromadně šířili. Nabídneme je zcela zdarma a plošně dětským domovům a firmám, které budeme oslovovat kvůli nabídce pracovních míst. Právní minimum jsme připravovali s cílem podpořit sociální pracovníky v azylových domech nebo ředitele a vedoucí dětských domovů, když pomáhají mladým lidem vstoupit na trh práce, aby měli nějaké vodítko,” popsala základní distribuci příruček Terezie Sverdlinová, ředitelka Nadace Terezy Maxové dětem.

Širší veřejnosti budou k dispozici hlavně elektronické verze těchto publikací. Právní minimum plánuje na svém webu zveřejnit advokátní kancelář Bříza & Trubač, patrně se objeví také na stránkách zmíněné nadace a v dohledné budoucnosti jej využije rovněž Coca-Cola.

Ta totiž plánuje celý projekt ještě rozšířit. Vybízí tak i další partnery, aby se k němu připojili. „Lidí, kterým se budeme věnovat detailně, budou desítky, v lepším případě nižší stovky. Věříme ale, že know-how, které do projektu všichni vkládají, by bylo dobré zpřístupnit i dalším lidem. Začínáme budovat webové stránky, jakýsi digitální hub, rozcestník, kde se budou moci lidé dozvědět cokoliv od sestavení životopisu přes typologii osobnosti a motivační videa,” říká Petr Jonák, ředitel vnějších vztahů a komunikace společnosti Coca-Cola HBC Česko a Slovensko. Termín spuštění tohoto digitálního hubu ještě není zcela jasný, mohlo by k němu ale dojít v červnu.

Advokátní kancelář Bříza & Trubač připravuje ještě další krok. Nadaci Terezy Maxové dětem zpřístupní „horkou linku”, prostřednictvím které by měla pomáhat s konkrétními situacemi.

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1