České zákony nejsou vůbec připravené na mimořádné situace, stěžují si někteří soudci

Jan Januš, Karel Havlíček

01. 05. 2020 • 08:00

Z JUSTIČNÍHO TERÉNU | České právo není připravené na mimořádné situace, jako je koronavirová pandemie, zaznívá od některých z celkem 13 soudců z různých koutů české justiční mapy, kteří se zapojili do velké ankety „Z justičního terénu“ připravené pro INFO.CZ ve spolupráci se Stálou konferencí českého práva. Nyní vám přinášíme její třetí část.

Po otázkách na stylrychlost práce jsme se respondentů ptali, jak hodnotí připravenost českého práva na takovouto mimořádnou situaci, již právě zažíváme. Například soudce Ladislav Hejtmánek uvedl, že „připravenost českého práva je nulová.“

Varuje: „Současné ‚nápady‘, kterými se výrazně zasahuje do různých kodexů, považuji za nezodpovědné a nepromyšlené. Ve správním soudnictví bych očekával možnost rozhodování bez jednání (v případech, kdy není zapotřebí, což je 95 % věcí) i při nesouhlasu účastníků řízení (Nejvyšší správní soud i Ústavní soud také rozhodují bez jednání, správní řízení je typicky spíše písemné). Vůči účastníkům řízení mi přijde velmi tvrdé, pokud se neprohlásí nějaký ‚pardon‘ na zachování lhůt (podání žaloby, kasační stížnosti, zaplacení soudního poplatku). Ostatní se ve správním soudnictví dá dělat i za současného stavu.“

Podobně kriticky se staví k současné úrovni práva Pavel Punčochář: „Domnívám se, že náš právní systém právě narazil na svoji rigidnost a svázanost. Zákonem stanovené lhůty za účelem omezení ‚libovůle‘ soudní moci teď svazují nejen soudce, ale i účastníky. Kdyby procesní předpisy ponechaly možnost uvážení a větší rozhodovací prostor soudcům, mohlo by se v těchto krajních případech řešit vše individuálně, a nikoliv legislativními změnami, které dle sdělovacích prostředků navíc mají mít i diskutabilní zpětnou účinnost. Bylo by vhodné řadu lhůt v procesních předpisech vzít jako doporučující s tím, že by je soudce mohl v individuálních případech sám upravit. A to nejen pro případy takovéto epidemie.“

Někteří z účastníků ankety přicházejí s konkrétními náměty a doporučeními. Podle Romana Šebka „současná situace zviditelnila určitou nepřipravenost procesního i hmotného práva na ni. Ať již jde o chybějící úpravu ohledně dopadů na běh procesních a hmotněprávních lhůt a možností odklizení jejich marného uplynutí, problém dostát požadavkům procesního práva na doručování soudních písemností prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, otázky, zda je možno vyhlašovat rozsudky, jestliže vyhlášení má být veřejné a přístup veřejnosti na místo vyhlášení (jednací síň) je omezen, otázka možnosti rozhodování v řízeních ve věcech péče o nezletilé v prvním stupni bez nařízení jednání v určitých případech (např. schválení mimo jednání uzavřené dohody rodičů), problém procesních požadavků na rozhodování věci po provedení jednání apod.“

„Procesní předpisy,“ pokračuje Šebek, „by proto v uvedených situacích měly zakotvit možnost soudu modifikovat určitá, jinak předepsaná, procesní pravidla (zejména ta, která reflektují zásadu veřejnosti, ústnosti a přímosti) a nahradit je pravidly jinými, co nejvíce však šetřícími (z pohledu materiálního) práva osob zúčastněných na řízení a současně umožňujícími i za takové situace věc v přiměřené době projednat a rozhodnout. Představit si lze i zakotvení zvláštní úpravy civilního procesu (obecně) pro nouzový stav, stav ohrožení státu či válečný stav ve smyslu ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky – ta by mohla dále počítat např. s omezením opravných prostředků, „distančním procesem“ (umožněním projednání a rozhodnutí většího okruhu věcí bez jednání či s jednáním formou elektronické on-line komunikace soudu s účastníky – videokonference), zjednodušeným prováděním dokazování apod. – zakotvení úpravy jakéhosi polního civilního procesního řádu soudního.“

Rovněž ve vyjádření Jiřího Grygara najdeme řadu zajímavých kritických postřehů a inspirativních námětů: „Kvalitu právních norem, stejně jako čehokoliv jiného, prověří vždy až nějaká krize. Objeví se mezery, na které se dříve ani nepomyslelo. Nepochybně je třeba promyslet úpravu krizového chodu justice v době nouzového stavu, a to nejen nyní, ale zejména pro budoucí obdobné situace. Nyní je prostor spíše pro dílčí změny, které by přinesly rychlý efekt, ale výhledově je třeba se bavit o systémových řešeních.“ V další části své odpovědi nabízí Jiří Grygar některé možnosti, například „uvažovat nad výslovným uvedením soudů a státních zastupitelství jako prvků kritické infrastruktury v rámci krizového zákona. Demokratický stát nemůže fungovat bez fungujícího soudnictví!“ Dále poukazuje například na elektronizaci justice (měla by být jednou z priorit). Navrhuje úpravu zákona o soudech a soudcích tak, aby „po dobu nouzového stavu bylo možno nepřihlížet k návrhům na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle jeho § 174a. Rovněž by bylo možno stavět lhůty pro vyřízení stížností.“

Za mimořádně důležitý považuje přístup k soudu: „V současné době lze odepřít vstup do budovy soudu jen osobě se zbraní nebo s jinými předměty, které jsou způsobilé ohrozit život, zdraví anebo pořádek, ale nikoliv již, je-li zjevné že osoba samotná představuje ohrožení života nebo zdraví ostatních. Rovněž by bylo možno uvažovat o tom, aby za nouzového stavu předseda soudu (např. se souhlasem soudcovské rady daného soudu) mohl opatřením zakázat přístup veřejnosti do budovy soudu (protože nyní pro to zákonné oprávnění v zákoně není a je třeba vycházet jen z opatření vlády v souvislosti s opatřeními k nešíření nákazy). Výjimkou by samozřejmě musela být možnost osobního podání listin na podatelnu.“

Další úpravy se nabízejí v procesních řádech: „Bylo by možno uvažovat tom, že v případě, kdy soud rozhoduje věc bez nařízení jednání (typicky proto, že s tím účastníci souhlasí), veřejné vyhlášení takto vydaného rozsudku by mohlo být nahrazeno jeho zveřejněním na úřední desce soudu, případně internetu. V situaci, kdy by veřejnost neměla možnost být přítomna vyhlášení rozsudku v jednací síni, postrádá smysl, aby soudce četl rozsudek do prázdné jednací síně. Aktuálně by však bylo třeba se zamyslet nad možností úpravy lhůt, nejen procesních, ale i hmotněprávních, a příp. nad změnami úpravy institutu prominutí zmeškání lhůty, tak jak byly prezentovány L. Drápalem.“

Návrhy Jiřího Grygara se týkají i možných změn v insolvenčním zákoně, zavedení pojmu bagatelních věcí, tak jak je známe z občanského civilního řádu, do rozhodování incidenčních sporů, prolomení zákazu prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení atd.

Naopak celkem pozitivně vnímá daný stav Tomáš Zadražil: „Česká republika má podle mého názoru funkční legislativu pro krizové situace. Současná pandemická situace je ale zcela výjimečná i ve světovém měřítku. Přijatá opatření jsou nesrovnatelná s opatřeními přijímanými při nouzových stavech vyhlašovaných v minulosti a zcela výjimečné jsou také předpokládané důsledky včetně závažných dopadů na ekonomiku. Nemyslím si proto, že bylo možné se na ni předem lépe legislativně připravit. Domnívám se, že lze adekvátně reagovat spíše opatřeními přijímanými ad hoc podle parametrů dané krizové situace, než se snažit o podrobnou přípravu legislativy na takovéto situace v obecné rovině. I když nelze vyloučit, že budeme v budoucnu čelit dalším obdobně mimořádným situacím (hovoří se například o blížící se klimatické krizi), dotknou se pravděpodobně společnosti jiným způsobem, který si vyžádá jiná řešení ke zmírnění jejich dopadů.

Zkušenost posledních týdnů ukazuje, že exekutiva i legislativa jsou schopny v krátké době předkládat řešení, jež mají zmírňovat dopady stávající pandemické situace a která mohou být přijímána také s ohledem na její předpokládaný vývoj a společenské dopady. Zrychlený legislativní proces by však měl být vyhrazen pro opatření nezbytná k řešení daného mimořádného stavu. Při provádění rychlých změn zákonů doporučuji legislativní zdrženlivost. Změny zákonů, jež nejsou nezbytné pro řešení či zmírňování důsledků stávající krizové situace, by měly projít řádným legislativním procesem včetně předchozí odborné diskuse a dostatečného připomínkování.“

Radek Mařík konstatuje, že trestní právo „se dokázalo bez jakýchkoliv zásahů s danou situací celkem zdárně vypořádat. Proto bych byl i do budoucna spíše zdrženlivý cokoliv kvůli obdobnému problému v rámci trestních předpisů měnit.“

K podobnému názoru se kloní i Zuzana Břízová: „Nejsem zastáncem speciálních úprav pro případ nějakého „odlišného stavu“. Žádná úprava nepokryje všechny situace, které mohou nastat, neboť strom života je zelený. Budeme předpokládat, že nastanou záplavy, apokalyptické sucho, mráz, krupobití, pandemie atd. To nám ten právní řád pěkně nabobtná! A stejně nás nenapadnou všechny možnosti a jejich důsledky. Stačí se podívat na ‚Lex Covid‘. Vidím, jak se na každou událost ve společnosti reaguje novým předpisem, jeho změnou atd. Kazuistiky je v našem právním řádu již tolik, že je zcela nepřehledný. Myslím, že při rozumném výkladu lze vystačit s instituty, které máme. Za rozumné řešení považuji výklad práva ve smyslu spravedlivého a racionálního řešení věci. Není třeba vytvářet další problémy, je třeba je rozumně řešit!“

A souhlasně se přidává i Zuzana Ursová: „Domnívám se, že připravenost českého trestního práva je odpovídající a v tom podstatném dostačující. Současnou situaci, její projevy a právní důsledky nelze sumárně předpokládat a podle mého ani v právním řádu dopodrobna postihnout. Naproti tomu již dnes existují instrumenty, které lze na některé předvídatelné důsledky vztáhnout (např. prominutí zmeškání lhůty apod.). Pokud se jedná výhledově o časově ohraničený interval nouzového stavu, lze rozhodování omezit pouze na věci, které nesnesou odkladu.“

Podobný názor podporuje rovněž Martina Flanderová: „Nedomnívám se, že je možné – vyjma krizového zákonodárství – nějak zvlášť výrazně připravit řízení před soudem na pandemickou situaci. Obecně existuje v procesních normách institut prominutí zmeškání lhůty (např. § 58 o. s. ř.). Nedopadá ale na hmotněprávní lhůty a je zde poměrně krátké období, kdy se může účastník takového práva dovolat. Zda je vhodné dávat do běžných procesních a hmotněprávních předpisů vodítko, jak reagovat, když nastane podobná situace jako nyní, docela pochybuji. Může nastat zcela jiná krize, která vyřadí například hmotné zdroje (energii, techniku) a obyvatel se dotkne jen přeneseně. Krize může zasáhnout i jen regionálně apod. Myslím si, že je pak vhodnější krizové zákonodárství, které reaguje na vzniklou situaci.“

Na závěr ještě dva postřehy. Jan Ryba napsal: „Vzpomínám na slova JUDr. Motejla, která jsem od něho osobně slyšel, že je lepší špatný zákon v rukou chytrého úředníka a soudce než geniální zákon v rukou hlupáka. Právní základ daný ústavním zákonem č. 110/1998 Sb. je dostatečný, i když bych ho uměl doplnit, ale po bitvě je každý generál. Legislativně není šťastné, že nezbytná mimořádná opatření mají podle zákona o veřejném zdraví povahu opatření obecné povahy. Ať chceme či ne, jde o právní normy mezilidského chování sui generis, které jsou vydávány na přechodnou vymezenou dobu na základě ústavního i zákonného zmocnění a které bychom prostě měli ve vlastním zájmu dodržovat.“

A Petr Černý dodává, že je nezbytné, aby „suspenzace některých základních práv a svobod byla co nejkratší a nejstřídmější. Proto bych se nerad dočkal speciálních ustanovení v právu hmotném i procesním, která by měla tu nepříjemnou vlastnost, že by ve svém důsledku nenutila výkonnou a zákonodárnou moc k co nejrychlejšímu návratu státu do předkrizového stavu.“

Účastníky „dálkové ankety“ byli viceprezident Soudcovské unie a soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích Petr Černý, místopředsedové Krajského soudu v Praze Roman Šebek a Jiří Grygar, místopředseda Krajského soudu v Ústí n. L. Tomáš Zadražil, předsedkyně Okresního soudu v Písku Martina Flanderová, předseda Obvodního soudu pro Prahu 3 Radek Mařík, předseda Okresního soudu v Břeclavi Josef Mužík, soudci Městského soudu v Praze Ladislav Hejtmánek a Jan Ryba, soudkyně Krajského soudu v Hradci Králové Zuzana Ursová, soudkyně Krajského soudu v Praze Šárka Hájková, soudkyně Okresního soudu v Jihlavě Zuzana Břízová a soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 Pavel Punčochář.

Musím konstatovat, že jsem byl příjemně překvapen jejich okamžitou ochotou. A popravdě též zaskočen množstvím a rozsahem jejich poznámek a poznatků. Omlouvám se tedy respondentům i čtenářům, že na některé myšlenky se v tomto materiálu nedostane.

Uvažoval jsem, do jaké míry zveřejňované názory komentovat. A dospěl jsem k závěru, že snad ani komentáře nepotřebují, neboť jsou jím samy o sobě. Vypovídají o tom, jak se formuje a někdy i proměňuje náhled soudců na současnou mimořádnou situaci.

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

SDÍLET