V poslední době proběhly dvě zásadní konference věnované trestnímu právu. Celkem jasně z nich vyplynulo, že Česká republika nemá ujasněnou trestní politiku. Neboli úplně přesně neví, koho, za co a také jakým způsobem chce vlastně trestat. Kdo tedy má skončit ve vězení? Jen ten, kdo někoho zavraždí či podvede, nebo i ten, kdo ukradne opakovaně housku, protože má hlad? A nebo ten, kdo posprejuje zeď, neboť to chápe jako své umělecké vyjádření? Experti se navíc neshodnou - podle některých je nekoncepčnost něčeho tak zásadního problémem, jiní jsou za to rádi.
Těmto otázkám už se v říjnu věnovaly dvě velké konference. Jednak šlo o akci Unie obhájců a olomoucké právnické fakulty Od dekriminalizace ke kriminalizaci, od depenalizace k penalizaci, jednak o sympozium Pražského právnického podzimu Trestní právo a trestní politika.
Naznačovalo se, že máme dokonce trestní antipolitiku, protože neexistuje naprostá koncepce trestního práva či trestní politiky. Alespoň tak shrnul na druhé zmínění akci závěry z té první prezident Unie obhájců a místopředseda České advokátní komory Tomáš Sokol.
To je dosti smutná zpráva. Trestní právo mívá nejzásadnější dopady do lidských životů. Jeho prostřednictvím se ti odsouzení zbavují svobody, ukládají se jim další tresty, přicházejí o peníze, zabraňuje se jim ve styku s jinými nebo rovnou v účasti na dalším veřejném, společenském nebo byznysovém životě. Bytostně se týká ale i těch na druhé straně – obětí, poškozených a jejich příbuzných a blízkých.
