Články odjinud

Kandidát na ústavního soudce Aleš Gerloch: Na definici národa v Ústavě trvám, volby jsem bral jako experiment

Kandidát na ústavního soudce Aleš Gerloch: Na definici národa v Ústavě trvám, volby jsem bral jako experiment

Profesor Aleš Gerloch, prorektor Univerzity Karlovy, někdejší děkan její právnické fakulty a rovněž místopředseda Legislativní rady vlády, bude příští rok prezidentem Milošem Zemanem navržen na post soudce Ústavního soudu. V rozhovoru pro INFO.CZ se ohlíží za svou letošní senátní kandidaturou. Navrhuje rovněž několik možností, jak zlepšit české ústavní pořádky.

Pléduje například za to, abychom případné referendum vyzkoušeli v otázkách, jako je možnost uzavírání manželství mezi homosexuálními partnery či kouření ve veřejných prostorách a restauracích. Jde o otázky, které veřejnost zajímají a na úrovni referenda mohou být adekvátně zhodnoceny. S referendy nemáme příliš zkušeností, měli bychom si je tedy otestovat na tématech, která mají svůj význam a která skutečně mohou lépe posoudit sami občané než jejich zástupci,” říká.

INFO.CZ jako první upozornilo na to, že byste měl být prezidentem Milošem Zemanem v příštím roce navržen na pozici ústavního soudce. Můžete toto potvrdit? Jak se k celé této věci stavíte?

Mohu potvrdit, že minulý týden, ve středu odpoledne mě pan prezident pozval k rozhovoru a oficiálně mi nabídl funkci soudce Ústavního soudu v případě ohlášené rezignace profesora Musila. Myslím, že celý proces se rozeběhne až po Novém roce. Pokud jsem dobře informován, profesor Musil chce rezignovat ke konci ledna příštího roku. A dokud nepodá rezignaci, která podle zákona o Ústavním soudu nabývá účinnosti druhý den po předání prezidentu republiky, jsou všechna místa na Ústavním soudu obsazena. Prvořadě je to ale na prezidentu republiky, který navrhuje Senátu jednoho kandidáta. A poté na rozhodnutí Senátu.

Když se dnes ohlédnete za svou letošní kandidaturou do Senátu, co se vám vybaví jako první?

Od začátku jsem říkal, že je to vlastně určitý sociální experiment. Nakolik má nezávislý kandidát šanci se prosadit, zvlášť když se zabývá právem a v posledních letech ústavním právem. V tomto smyslu to je zajímavá zkušenost. Uspěli hlavní prezidentští kandidáti, kteří získali určitou, v uvozovkách, bonifikaci z prezidentské kampaně. Myslím ale, že ten výsledek není špatný. Získal jsem kolem čtyř tisíc hlasů, necelých 10 procent, což je poměrně dost. Povedla se mediální stránka kampaně, výraznější možná mohla být její kontaktní část. Výraznější mohla být také závěrečná etapa kampaně, ale stejně by nic podstatného nezměnila.

Nezvolil jste jeden z nejtěžších volebních obvodů, který jste mohl? Na Praze 12, kde jste kandidoval, vyhrál Pavel Fischer, který skončil v prezidentské volbě na třetím místě…

Vycházel jsem z toho, že by mělo jít o místo, s nímž jsem spjatý. V úvahu přicházela Praha 1, kde působím, tam ale volby nebyly, nebo Praha 4, která je na pomezí volebního obvodu Prahy 12, kde bydlím. Tam ale kandidoval profesor Drahoš a vzhledem k tomu, že je jako já z akademického prostředí, neviděl jsem to jako příliš vhodné. Zvolil jsem tedy Prahu 12, což je poměrně členitý obvod, v Praze patrně nejvíce, nemá kompaktní charakter. Zahrnuje řadu městských částí. Ale jít mimo Prahu do volebního obvodu, se kterým nemám mnoho společného, nebylo namístě. Stálo za to to zkusit u sebe, tam, kde 40 let žiji.

Setkával jste s občany, kteří za vámi chodili jako za významným teoretikem. Jaké padaly dotazy? Co lidi nejvíce zajímalo?

Otázka referenda, jeho zaměření a význam a problematika zakotvení národa v Ústavě a s tím související problematika národní identity a jejích garancí. Méně už pozice Senátu či legislativní proces, k tomu dotazy celkem nepadaly. A pak jsme samozřejmě řešili lokální problematiku.

U referenda jste se patrně setkával s názory, že by lidé přivítali jeho zavedení. Řešili i nějaká konkréta?

Je to tak. Nesetkal jsem se s tím, že by někdo ihned požadoval za každou cenu referendum o setrvání v Evropské unii nebo v NATO, jak se o tom mluví na celostátní úrovni. Zdálo se mi, že lidé po určitém vysvětlení vnímají pozitivně možnost konání referenda k otázkám, které jsou obecné společenské povahy a které nejsou politicky vyhraněny, netýkají se základní orientace České republiky. Například jde o možnost uzavírání manželství mezi homosexuálními partnery či o méně závažnou otázku kouření ve veřejných prostorách a restauracích.

To jsou tedy vhodná témata pro referendum?

Přesně tak. Jde o otázky, které veřejnost zajímají a na úrovni referenda mohou být adekvátně zhodnoceny. S referendy nemáme příliš zkušeností, měli bychom si je tedy otestovat na tématech, která mají svůj význam a která skutečně mohou lépe posoudit sami občané než jejich zástupci. Nejsou stranicky orientovaná.

O zavedení národního prvku do Ústavy jste poprvé mluvil už v roce 2016 na jedné z akcí Pražského právnické podzimu. Nyní jste byl obviňován z nacionalismu a z dalších nežádoucích tendencí. Můžete tedy své záměry ještě více rozvést?

Kolem této otázky dochází ke zbytečnému vyhrocení. V roce 2016 jsem to uvedl ve výčtu určitých mezer, které jsou v Ústavě. Nikoliv jako jedinou věc. Vzbudilo to poměrně velkou pozornost. Stále se ale domnívám, že tomu tak je. Pokud máme v Listině základních práv a svobod zakotvenu ochranu národnostních a etnických menšin, musíme mít i většinový národ, vůči kterému jsou menšiny chráněné. Jinak to nedává smysl. Tato úprava je navíc vcelku běžná.

Nebo bychom museli jít cestou čistě státoobčanskou, tedy že vůbec neuznáváme existenci národnostních menšin, že všichni občané jsou na tom stejně a menšiny nemají právo na zvýšenou ochranu. Ale to je dnes myslím z hlediska mezinárodního práva těžko přijatelné. Tento koncept byl dlouhou dobu rozvíjen ve Francii, stále existuje v Turecku, kde vyvolává problémy, zejména ve vztahu ke Kurdům.

Česká republika nevychází z tohoto konceptu, a proto je logické, aby ústavně chránila a vyzvedla existenci českého národa jako státotvorného národa. Má to svůj význam také z hlediska globalizace a zároveň při spolupráci s jinými národy. Dnes je to některými chápáno jako samozřejmé, ale normativní úprava by garantovala i do budoucnosti, že to samozřejmým zůstane. Jinak bychom mohli řadu věcí, které jsou ústavně zakotveny, považovat za samozřejmé a nemuseli bychom je do Ústavy výslovně psát. Například, že Česká republika je demokratický, právní a svrchovaný stát. Nebo že je republikou. I tady bychom mohli říct, že je to samozřejmost.

Jinými slovy, dá se k tomu dospět výkladem z ustanovení o ochraně národnostních menšin?

Dá se to tak říci, že k tomu výkladem dojdeme. To je však problém ústavní úpravy, že v řadě otázek dochází k výkladovým sporům. Protože úprava není jednoznačná, nebo není taková, jakou by ji někdo chtěl, a tak se snaží výkladem dovozovat určité závěry. Stálo by zato, mít upraveny některé otázky jednoznačněji. Chybí například výslovné odlišení ústavodárného procesu od běžného legislativního procesu. Je tak namístě uvažovat o širší ústavní revizi, která by vyžadovala konsenzus, který však, jak se zdá, v současné době není. Ale je vhodné pokračovat s diskusemi, jak na odborné, tak na politické úrovni.

Neplánujete v tomto ohledu z pozice místopředsedy Legislativní rady vlády a respektovaného profesora, který se stýká se zákonodárci, určité legislativní kroky?

Počítal jsem s tím, pokud bych byl zvolen senátorem. Senát se však nyní ke snahám o změny Ústavy staví restriktivně. Nemuselo by to vyvolat vstřícný postoj. Tak jako tak ale patrně vzniknou určité ústavní iniciativy a bude namístě k těmto otázkám přistupovat racionálně. To znamená neprovádět nepromyšlené dílčí změny, ale současně ani neodmítat je a priori vůbec. To je jedna ze slabin každého systému, který se začne domnívat, že už je všechno ideální a už není třeba nic měnit. Obával bych se obou těchto krajností.

Nyní je to ale spíše na diskuse a rozpravy. Aktuálně se intenzivně mluví třeba i o otázkách bezpečnosti České republiky a o tom, zda úprava, která zrovna letos slaví 20. výročí, je bezproblémová, nebo obsahuje rovněž nedostatky, které by se měly vzhledem ke změněné situaci dotáhnout. Věcně je tedy okruhů, které by bylo třeba diskutovat, poměrně hodně. Chápu ale, že z politického hlediska to není bezprostředně na pořadu dne. Uvidíme, jak to dopadne s návrhy na celostátní referendum a s případnými provázanostmi, to bude takový lakmusový papírek vztahu Poslanecké sněmovny a Senátu, pokud jde o ústavní změny.

Co si z voleb odnášíte jako ústavní právník?

Ukázalo se, že termín voleb, tak jak se neustále posouvá směrem k prázdninám, není nejvhodnější. Stálo by za to jej fixovat k určitému datu, pravděpodobně na listopad. Tak aby všechny procedury neprobíhaly v době prázdnin, kdy je navíc volební kampaň nadbytečná a možná kontraproduktivní. Zanedlouho by se mohlo stát, že volby budou začátkem září, a to by dobré nebylo.

Měl by dále fungovat dvoukolový systém?

Pokud jde o volební systém, domnívám se, že dvoukolový systém má něco do sebe. Tam, kde kandidáti dopadnou poměrně vyrovnaně, je možné vyhrát i z druhého místa po prvním kole. Pokud jsou rozdíly mezi prvními dvěma po prvním kole nevýrazné, není důvod, aby vítěz bral vše.

Uvítal bych ale oslabení většinového prvku tím, že by do druhého kola postoupili všichni, kteří by dostali určitý počet hlasů, například 10 nebo 15 procent. Aby bylo v druhém kole více kandidátů než jen dva, to by mohlo vyvolat větší zájem a volební účast.

Voliči by tam našli své kandidáty, ti, kteří jsou pod určitou relevancí, by ale propadli. Známe to zejména z Francie a je to jednodušší než australský systém, v němž se rovnou vybírá více kandidátů a poté se sestavuje jejich pořadí. Myslím, že pro voliče je příliš složitý a mohl by být vnímán jako nepříliš transparentní. Mohl by pak třeba také vyhrát kandidát, kterého na prvním místě téměř nikdo nevolil, ale řada lidí ho zařadila na druhé místo.

Pokud teoreticky odhlédneme od vaší kandidatury na soudce Ústavního soudu, skončily těmito volbami vaše politické ambice?

Chci se účastnit veřejného života a mám zato, že se ho účastním bez ohledu na to, zda jsem senátorem. Senát jsem si vybral proto, že jsem jednak viděl možnost tam působit jako nezávislý kandidát, jednak jde o komoru, kde nejde čistě o stranické zájmy. Uvidíme, jestli se situace nebude měnit a určitým způsobem polarizovat i tam více než doposud. Pokud nebudu v pozici neslučitelné s touto kandidaturou, budu o tom znovu uvažovat.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud