Články odjinud

KOMENTÁŘ: Tichá kupé a hotely pro dospělé jsou v pořádku. Restaurace bez dětí už ne?

KOMENTÁŘ: Tichá kupé a hotely pro dospělé jsou v pořádku. Restaurace bez dětí už ne?

Jel jsem nedávno z Prahy do Ostravy vlakem. Manželka řekla: „Zařídila jsem ti místenku do tichého kupé.“ Dlouho jsem se vlakem nesvezl, takže jsem měl dojem, že všechna kupé jsou celkem tichá. Zneklidnilo mne, když jsem se dozvěděl, že „tiché kupé“ je terminus technicus.

Nastoupil jsem, přečetl jsem si ponaučení, co vše se v takovém kupé nesmí, a usadil se.

Společníky mi byli, jak se ukázalo, samí gentlemani: světoznámý flétnista, operní pěvec a inženýr IT. Ten se prohřešil jako první. Ještě na pražském nádraží mu zazvonil mobil. Inženýr si zakryl ústa dlaní a potichoučku řekl: „Prosím.“ „Zde nesmíte telefonovat, pane,“ pravil autoritativně operní pěvec. „Ach, promiňte,“ zamumlal inženýr a zahanbeně odešel na chodbičku.

Vlak se rozjel a chodbičkou se rozlehlo štěbetání vzrušených mladých ženských hlasů. Flétnista nasadil sluchátka, zavřel oči a začal si v duchu přehrávat jakousi neslyšnou melodii. Na krku se mu houpala malá flétnička a jak se expres začal pohupovat v tichounkém zrychlení, ruka Mistrova se několikrát bezděčně zdvihla k miniaturnímu nástroji. Operní pěvec jej znepokojeně pozoroval.

Někomu z pánů upadl na zem štůsek listin. Možná, už si nevzpomínám, to byla partitura. Všichni jsme poděšeně zdvihli oči. Chodbičkou přeběhlo křičící dítě, jež tím zachránilo vyhrocenou situaci. Přišel průvodčí a šeptem se zeptal, zda bychom mu laskavě mohli ukázat místenky.

Nepromluvili jsme, dokud se za okny na zlomek sekundy neobjevila Choceň. Excitovaná dámská diskuse zvenčí zněla tak zřetelně, že bychom mohli rozeznat každé slovo, kdyby se zároveň počet hravých dítek na chodbičce mezitím exponenciálně nezvýšil. Někde u Zábřehu na Moravě neslyšně zavibroval telefon operního pěvce. „Pardon,“ špitl trochu zahanbeně a spěšně vypadl do chodbičky. Zakryl si cvičené ucho, křikl do mobilu: „Moment! Neslyším!“ a prodral se mezi plačícími batolaty k toaletám. Když se vrátil do tichého kupé, pronesl dvě věty. Kdyby je byl nevyslovil, nevěděl bych, že je operním pěvcem. Také inženýr se rozpovídal: asi deset slov. Kdyby z něj nevypadla, nevěděl bych, že je inženýrem. Mistr nepromluvil a já rovněž zůstal pohroužen v ticho a soustředěn na četbu Gentlemana v Moskvě.

Když jsem vystupoval, povšiml jsem si nápisů na vedlejších kabinách. „Dámské kupé“ – hlásal první z nich. „Dětské kupé“ – skvělo se o něco dále.

Vůbec nic nemám proti dámským kupé. Když některé ženy dávají přednost tomu, aby vlakem necestovaly ve společnosti mužů, nechť mají takovou příležitost. Ombudsmanka má jistě naprostou pravdu, když poukazuje na legitimní cíl: zvýšit pocit bezpečí cestujících žen. Jestli je ten pocit vyvolán nevhodným chováním některých cestujících mužů, pak jsou ti muži s odpuštěním pitomci. A pokud je důvod, pro který chtějí ženy cestovat zase jen se ženami, jiný, je to také jedno. Je správné jim vyhovět.

Stejně tak nemám žádné výhrady k dětským kupé. Ani k dětským koutkům v obchodních centrech, ani k dětským hřištím, ani k dětským stolkům v cukrárnách. Komu vadí dětský pokřik, pláč, pobíhání a jiné projevy, které by dospělým asi neprošly, ať si najde jiné místo. I fakt, že dětský pláč patří, jak tvrdil už například zakladatel české pediatrie prof. J. Švejcar, k nejnepříjemnějším zvukům, vyvolávajícím stres, nervozitu a napětí, je třeba vzít na vědomí a připustit, že stěžovat si na něj po jízdě vlakem lze přinejlepším na lampárně hlavního nádraží, existuje-li cosi takového.

Co mi ovšem nejde do hlavy, je otázka, jak se hledají ta jiná místa. Bývaly to české hospody. Specifická centra kultury. Jistě může každý majitel pravdy o všeobecném blahu vznést námitky o švejkovství (Haškův Švejk je mistrovské dílo světové humoristické a pacifistické literatury), pivařství (české pivo se honosí chráněným zeměpisným označením Evropské unie, jak poznamenává prof. G. Basařová), překonané uzavřenosti (zřejmě na rozdíl od bublin na sociálních sítích) a dalších nepěkných stránkách. Vymýcením kuřáků – jako žádnou prohibicí – se sice k pozitivním výsledkům zatím nedošlo (leda k jejich vyhnání z ráje na chodník), ale fenomén českých hospod, ač pošramocen v přirozené součásti svého statusu, přečkal.

Teď se ovšem péčí některých médií (díky za to, dámy a pánové novináři) po nějaké době opět dostalo pozornosti úvaze některých podnikatelů v pohostinství, že by mohl být do hospod a restaurací zakázán přístup dětem. Domnívám se, že ti, jichž se to týká, nikoho nenutí, aby je následoval. Co je nekorektního na tom, když se tu a tam nějaký hostinský rozhodne, že by ve svém byznysplánu dal přednost podniku pro dospělé? Vedle bude jistě restaurace, která naopak na dětských menu postaví úspěšný rozvoj.

Nejvyšší správní soud už před lety (rozsudek čj. 4 As 1/2014-28) označil zákaz vstupu dětí do restaurace za diskriminační: „Obecný zákaz vstupu dětí do provozovny, který není založen na objektivních a rozumných důvodech a odůvodněn legitimním cílem, představuje diskriminaci ve smyslu § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Důvody, na jejichž základě lze přiměřeným a nezbytným způsobem omezit vstup dětí do provozovny, mohou být např. její stavební řešení nebo povaha zde poskytovaných služeb; za ospravedlnitelný důvod pro zákaz vstupu dětí do provozovny ovšem nelze považovat provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely.“ Je-li to tak, je třeba respektovat rozhodnutí soudu, jakkoliv se tomu či onomu z nás nemusí líbit.

Vznikají tu ovšem určité otázky – a když si je nezodpovíme, zůstane jenom další z banálních, ale potenciálně nebezpečných zářezů na rozšiřujícím se kontu toho štěpení společnosti, o kterém tak často zaznívají nářky ve veřejném prostoru.

První otázka zní: co je to „provozovatelem toliko v obecné rovině deklarované zaměření na určitý druh klientely“? Nejvyšší správní soud tu samozřejmě nemohl – ani to není jeho úkolem: soudcokracie přes všechny řeči, které jsou čas od času (když se to hodí) vypouštěny do éteru, u nás neexistuje a úkolem soudů není (ani si jej neosobují) napovídat ani státu, ani podnikatelům – zpracovat návod. Odpověď je tedy podle mého nasnadě: provozovatel, chce-li dosáhnout právně (a v tomto případě zřejmě i ústavně) komfortního řešení, musí zapřemýšlet o zmiňovaných „objektivních a rozumných důvodech“, o „legitimním cíli“, o konkrétní (nikoliv obecné) „rovině deklarovaného zaměření na určitý druh klientely“.

Druhá otázka zní: jaké jsou ověřené zahraniční legislativní a judikatorní zkušenosti a praxe v tomto směru? Každý, kdo cestuje občas do ciziny, ví, že ve srovnatelných podmínkách (tedy – zjednodušeně – v euroatlantickém prostoru) existují například hotely a jiná podobná zařízení (a to nemám na mysli třeba kasina nebo noční kluby, u nichž to nikoho nepřekvapuje), která s cílem zajistit služby pro část klientely takové postupy používají. V jednom hotelu z deseti či dvaceti na téže pláži ubytují výhradně hosty starší např. osmnácti či šestnácti let, v dalších pěti jsou výrazně orientováni na rodiny s malými dětmi a ve zbytku je to jedno. Je to přenositelná zkušenost? A je dobrá?

Třetí otázka zní: proč to ve vlacích jde a v restauracích nikoliv? Nebo je taková otázka už politicky nekorektní?

Karel Havlíček je zakladatelem Stálé konference českého práva.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud