PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Kdyby – dejme tomu – můj blahé pověsti dědeček Jaroslav, který před stoletím bojoval na Piavě, nebyl pohřben žehem, nýbrž hibernován a dnes oživen nějakou rekonstrukcí řetězců DNA, myslím, že by se po pár hodinách v tomhle blázinci postavil do fronty se žádostí o zrušení reinkarnace a navrácení do věčných lovišť. Možná by to nešlo, neboť rukou psané žádosti se nepřijímají a interaktivní formuláře neinteragují. Nebo by to šlo, ale bez valného smyslu.
S jistými komplikacemi jsem se zaregistroval na třetí dávku očkování a když jsem dorazil do jedné z očkovacích fabrik, stála vedle řada neregistrovaných. Bylo za minutu čtvrt a slečna křikla: „Kdo je na 9.15?“ Nikdo z registrovaných se nehlásil. Paní přede mnou, která tu už pěknou řádku chvil přešlapovala, pípla: „Já jsem na 9.20.“ Svalnatý chlápek odvedle ji odstrčil a vlezl dovnitř. Nikdo neřekl ani slovo. Morálně vepsí. Právně neřešitelné: paní se pracně registrovala, ale její čas ještě nepřišel, chlápek se neregistroval, a tím pádem jej žádný časový limit netížil. To máte tak, když chcete všechno regulovat a potom kontrolovat jen ty, u kterých to nejsnáz funguje: ty, kteří dodržují pravidla. Na chlápky s ostrými lokty jste krátcí. Problém doby: nikdo přesně neví, co co znamená.
