Havlíček: Co je štěstí? I o tom už chce rozhodovat zákonodárce

Karel Havlíček

KOMENTÁŘ KARLA HAVLÍČKA | Známí právníci – matka a syn – hodnotí v renomovaném komentáři vydavatelství Wolters Kluwer k občanskému zákoníku půvabným způsobem formulaci „právo brát se o vlastní štěstí“, kterou obsahuje jeho pověstný § 3 (zákonodárce byl v přidělování šťastného práva zjevně dobře naladěn, takže velkoryse mluví dokonce nejen o štěstí vlastním, nýbrž i o štěstí rodiny a lidí člověku blízkých – ono se to rozdává, když to není z vlastního!). Autoři praví, že sice „na první pohled je v tomto směru matoucí užití úsloví „brát se o vlastní štěstí“, když štěstí je přece mimořádně subjektivním prvkem vzpírajícím se jakékoliv obecné definici,“ avšak jako uklidňující pilulku přidávají ujištění, že „zákonodárce si sebeméně nenárokuje právo určovat, co je oním štěstím, o něž se soukromá osoba bere.“

Ačkoliv oba autory znám a vážím si jejich erudice, musím konstatovat, že přiléhavá obecná definice štěstí je v tomto společenství přítomna již přinejmenším od dob Heydukových (pro vážné zájemce například vydání: Heyduk, A.: Dědův odkaz. Praha: Nakladatelství Ed. Valečka, 1885), kde jest k doptání dokonce několik pozoruhodných definicí (srov. především str. 32–34), z nichž jako nejznámější proslavila se ta pověstná (str. 32):

„Štěstí! Co je štěstí? / Muška jenom zlatá, / která za večera / kol tvé hlavy chvátá.“ Za důležitější z hlediska právního a legislativně politického považuji však analýzu obsaženou v další sloce na téže stránce, kde Heyduk definuje štěstí jako rosu chvějící se na květech a – což je podstatné – kriticky poukazuje na základní problém tohoto instrumentu, když upozorňuje: „ale bludná noha / náhle zašlápne je; / zašlápnuto vzdechne, / v oblacích se tratí / snad se jinovatkou / na tvou kadeř vrátí.“

Januš: Loňská legislativa měla tristní úroveň, projevilo se to i na Zákonu roku

sinfin.digital