Koudelka: Regulace platforem a vyhledávačů začíná. Přípravy však váznou

Martin Koudelka

07. 07. 2020 • 08:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOUDELKY | Již 12. července tohoto roku se stane přímo použitelným přelomový právní předpis, Nařízení EU 2019/1150, které si bůhvíproč zasloužilo prakticky nezapamatovatelný název „o podpoře spravedlnosti a transparentnosti pro podnikatelské uživatele online zprostředkovatelských služeb“. Evropská unie tak začne aktivně a cíleně regulovat obchodní vztahy mezi online platformami (a částečně též internetovými vyhledávači) a jejich podnikatelskými uživateli, tj. podnikateli, kteří v EU přes platformy nabízejí své zboží a služby. Dle ambiciózních průvodních vyjádření se jedná o první obdobnou regulaci na světě a současně o další krok na cestě k jednotnému evropskému digitálnímu trhu. Svým způsobem by tak mohl nastat podobně zásadní posun, jaký v minulosti vyvolala legislativa na ochranu spotřebitelů. Té se ostatně Nařízení v některých ohledech podobá.

A přece si tato co do platnosti a účinnosti již téměř rok stará právní úprava dosud nezasloužila větší pozornost. Byla tak dosud přehlížena ve značné míře nejen v odborné literatuře, ale též ze strany orgánů veřejné moci, které by ji měly naplnit a vymáhat. Takovému nezájmu nezabránila ani skutečnost, že se nová pravidla dotknou v České republice přinejmenším desetitisíců a po celé EU přinejmenším statisíců subjektů a právních vztahů.

Na první pohled zaráží zejména skutečnost, že Evropská komise dosud nezveřejnila příslušné soft law, jak jej Nařízení výslovně předpokládá. Dotyčné dokumenty by přitom měly zejména blíže osvětlit některé požadavky, jež Nařízení klade na platformy a internetové vyhledávače v oblasti transparence rankingu. V čele fronty na ně tak stojí zejména poradci pro optimalizaci online publicity (SEO, SMO atp.). Leč kromě shromáždění relevantních názorů z řad veřejnosti a jejich publikace na svých internetových stránkách Komise s dalšími kroky v této oblasti zatím otálí, jak ostatně na témže místě nedávno sama přiznala.

Kdo dále mešká, je i český zákonodárce. Ten by měl zejména stanovit bližší pravidla pro vymáhání Nařízení. Nicméně teprve až 30. května byl do meziresortního připomínkového řízení postoupen návrh novelizace zákona o některých službách informační společnosti, který by měl tuto mezeru zacelit. Tato novela předpokládá, a to i přes převážně soukromoprávní pojetí Nařízení, že vymáhání Nařízení by dostal na starost primárně Český telekomunikační úřad, jemuž by byla svěřena pravomoc stíhat přestupek v podobě poskytování služeb informační společnosti v rozporu s Nařízením. Tohoto nového přestupku by se mohl dopustit poskytovatel online zprostředkovatelských služeb, tzn. platforma, přičemž Úřad by jí mohl uložit pokutu ve výši až 10 milionů korun. Příjmy z těchto pokut by šly do jeho rozpočtu, a Úřad by tak byl poměrně přesvědčivě motivován k aktivnímu výkonu této své nové dozorové pravomoci.

Dotyčný návrh zákona je však velice stručný, a v rovině náležitého vymezení skutkové podstaty přestupku přinejmenším sporný (má-li se vůbec Nařízení takto vymáhat, což je diskutabilní). Navíc pomíjí, že Nařízení ukládá povinnosti nejen poskytovatelům online zprostředkovatelských služeb (platformám), ale též poskytovatelům internetových vyhledávačů. Na tyto problémy koneckonců poukázal i Úřad ve svých připomínkách. Nelze tedy vyloučit, že novela ještě dozná podstatných změn. Z těchto důvodů se nejeví vhodně ani návrh ministerstva na přijetí novely již v prvním čtení. Související odůvodnění, že jde pouze „o technickou novelu“, přitom nezní pro zavedení nového přestupku pokutovaného až 10 miliony korun přiléhavě (odhlížeje od skutečnosti, že vzhledem k rozsahu regulovaných jednání dle Nařízení půjde fakticky o více než jeden přestupek). Nezbytná implementace Nařízení se tak patrně znovu zdrží.

Zdá se tedy, že 12. červenec žádný hmatatelný zlom nepřinese. Nabízí se srovnání se zákonem o významné tržní síle při prodeji zemědělských a potravinářských produktů. Ten byl zpočátku téměř neaplikovatelný, a v život jej uvedla teprve až jeho „velká“ novela zákonem č. 50/2016 Sb., která přišla po více než pěti letech od jeho účinnosti. Aplikace tohoto právního předpisu, který se nynějšímu Nařízení v mnohém podobá (zejména svými východisky, ale částečně i pojetím) posléze vedla k celé řadě „shora uložených“ povinností ke změnám ve smluvních praktikách obchodních řetězců a k pravomocným pokutám přesahujícím 200 milionů korun. Český stát tak ukázal, že mu není cizí veřejnoprávní ingerence do smluvní autonomie podnikatelů, jakkoliv může být politicky i právně sporná.

Zdání ovšem často klame. Absence interpretačních dokumentů ani otázky ohledně praktické formy vymáhání Nařízení totiž nijak nepozastavují povinnosti, které Nařízení ukládá. Ty by přitom měly vést k poměrně komplexním revizím zejména obchodních podmínek, za kterých platformy poskytují své služby obchodníkům, a to jak v právní, tak i technické rovině. K tomu, aby byl určitý subjekt platformou, resp. poskytovatelem online zprostředkovatelských služeb, se přitom nemusí jednat zrovna o Heureku, AirBnB nebo Uber. Naopak stačí, zjednodušeně řečeno, že dotyčný subjekt propojuje na svých stránkách či ve své aplikaci jiné obchodníky s jejich zákazníky z řad spotřebitelů, přičemž za tím účelem uzavírá s prvými jmenovanými alespoň nějakou formu smlouvy.

Povinnosti dle Nařízení mohou i bez dodatečné právní úpravy vymáhat civilní soudy, kdy k podání žaloby mohou být obdobně jako v případě ochrany spotřebitelů aktivně legitimovány nejrůznější ochranné organizace a sdružení. U smluvních podmínek odporujících Nařízení navíc nelze vyloučit jejich neplatnost, s níž ostatně Nařízení výslovně počítá. Nařízení tak může samo o sobě hned od 12. července 2020 představovat poměrně pevně upletený bič na provozovatele platforem a internetových vyhledávačů, obzvlášť chopí-li se jej silnější online prodejci v úmyslu vydobýt si určité ústupky. Přípravu na přímou použitelnost Nařízení tak nelze podcenit.

Mgr. Ing. Martin Koudelka, LL.M. je advokátem v advokátní kanceláři Skils.

SDÍLET