KOMENTÁŘ JIŘÍHO NANTLA | Již po vyhlášení nouzového stavu vládou dne 12. března se objevily názory renomovaných právních odborníků (kromě advokáta a bývalého ministra vnitra Tomáše Sokola šlo například o ústavního právníka Jana Wintra), že vyhlášení nouzového stavu nevyhovuje podmínkám předepsaným ústavním zákonem o bezpečnosti (ústavní zákon č. 110/1998 Sb.).
Ve zkratce jde o to, že podle ústavního zákona o bezpečnosti (čl. 6 odst. 1) musí vláda "současně s vyhlášením nouzového stavu vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají." Vláda ovšem takové obecné vymezení (na rozdíl od praxe českých vlád při předcházejících nouzových stavech) neprovedla a rovnou do toho skočila po hlavě dost nepřehledným soupisem konkrétních opatření v jednotlivých usneseních vlády.
Význam tohoto požadavku ústavního zákona není jen zcela formální. Rozhodnutí o nouzovém stavu znamená rozsáhlé zásahy do základních práv a svobod, které by jinak vyžadovaly regulérní legislativní proces při dodržení toho, co Ústava vůbec dovoluje. Vláda také má povinnost o vyhlášení nouzového stavu – které má obsahovat důvody tohoto kroku, územní rozsah platnosti vyhlášení a určení práv, která se omezují a povinností, které se mimořádně ukládají – informovat Poslaneckou sněmovnu, která má právo rozhodnutí vlády zrušit. Je v tom právě určitá pojistka zachování kontroly zákonodárného orgánu nad výkonnou mocí i v podmínkách výjimečného stavu. Mimochodem, v případě nouzového stavu vyhlášeného vládou 12. března nedošlo k projednání zprávy o tomto rozhodnutí Poslaneckou sněmovnou, na jejíž 42. schůzi konanou dne 24. března takový bod vůbec nebyl zařazen.
